Bosna a Hercegovina - zájezd s Alpinou

Moje touha poznávat nové kultury roste s každým novým soustem. Balkán ve mě ležel už dlouho. Když se nabídla možnost odjet do Bosny, neváhala jsem...

Cesta do Umoljani s výstupem na Bjelašnici

Je úterý odpoledne a já přicházím na hlavní nádraží v Praze, kde už na mě čeká Jirka. Vláčím dva batohy. Větší na zádech a menší na hrudi, jelikož potřebuji jedno zavazadlo s věcmi na chatu a jedno do autobusu. Jirka stojí se složenými batohy v horní části nádraží. Strategii zvolil stejnou jako já. Přidávám svoje batůžky k těm jeho a vyrážím na jistotu pro kafe a sendvič. Mezitím se ozve třetí člen naší výpravy - Tom. Taky ještě dokupuje poslední věci a pak společně vyrážíme na nástupiště. Tentokrát jedeme vlakem společností Regiojet, který nás odveze přímo do Brna, takže cesta bude rychlejší. Po nastoupení do vagónu s radostí zjišťuji, že i přesto, že máme lístky do třídy "lowcost" je u sedačky dostatek místa na nohy i na batoh. Cesta je příjemná. Jedeme na čas. Po příjezdu na hlavní nádraží v Brně se s Jirkou pěšky přesuneme na autobusové nádraží. Samozřejmě se zastávkou ve Vaňkovce, kde musím nutně okouknout toalety :D

Instrukce Alpiny nás vedou jasně. Musíme na nástupiště č. 21. Zde začíná naše velké dobrodružství.

Někteří účastníci zájezdu už na nástupišti stepují. Přidáváme se k nim. Tom ještě odběhl vyzvednout foťák. Po pár minutách postávání přijíždí náš autobus a přichází i první instruktoři. Postupně nalodíme zavazadla, usedneme dle zasedacího pořádku, přepočítáme se a hurá můžeme vyrazit do Bratislavy pro posledního člena. Já jsem to se sedadlem celkem vyhrála. Sedím na pětce, kde sedíme pouze dvě. Přesto se tam poskládat na noc je trochu prekérka. Každou půlhodinu se budím, abych změnila polohu. Zaznamenávám tedy celý průběh cesty - Slovensko, Maďarsko i Chorvatsko. O půl druhé ráno zastavujeme na Chorvatsko-Bosenských hranicích. Proběhne kontrola. Všichni musí z autobusu vystoupit a předložit cestovní doklad. Je chladno, ale je celkem fajn protáhnout si ztuhlé tělo. Jirkovi je špatně od žaludku. Asi mu nesedlo jídlo v kombinaci se skrčenou pozicí na sedačce. Kontrola trvá tak 20 minut. Všichni nastoupíme, abychom přejeli na kontrolní stanoviště Bosensko-Chorvatských hranic. Opět musíme vystoupit a předložit doklady. Zde celníci zběžně kontrolují i zavazadlové prostory. Kontrola se tedy protáhne přibližně na 40 minut. Po nástupu mě napadlo hodit si na vedlejší sedadlo batoh, na který bych si mohla ustlat. Je to moje vyzkoušená pozice z cest vlakem. Usnula jsem, jako by mě do vody hodil. Probudila jsem se po třech hodinách. Venku se již rozednívalo. Krajina se nořila z mlhy. Projížděli jsme vesnicemi, kde místo kostelů se zvonicí stály mešity s minarety. Domy tu byly většinou jakoby poslepované z různých materiálů, které byly zrovna dostupné. Sem tam byl některý dům opravený s plastovými okny. Často bylo vidět domy bez omítky. Vidím i domy poškozené válkou, domy vybydlené. Domy neopravené.

Muslimské hřbitovy jsou úplně odlišné od těch křesťanských. Jsou na nich velmi podobné bílé náhrobky s údaji o zemřelém. Hřbitovy působí jako bílý les. V jedné vesnici jsem zahlédla hřbitov křesťanský.

Občas z okna autobusu zahlédnu kopečky, které tvoří zvlněnou krajinu. Už se nemůžu dočkat. Přijíždíme do Sarajeva. Městem tentokrát pouze projedeme. Náš cíl je Bjelašnica. Místo, kde se v r. 1984 konaly Zimní olympijské hry. Je to vlastně horská olympijská vesnice. Zastavujeme na parkovišti a převlékáme oblečení. Sbalíme batohy na první túru, připneme sněžnice na batoh s nadějí, že je na vrcholku hřebene nasadíme na boty a vyrážíme. Pod vrchol nás vyveze lanovka. Jirka zůstává dole, pořád mu není dobře. My s Tomem nasedáme na lanovku a necháváme se vyvézt do mraku. Dole panuje celkem dobré počasí, uvidíme co nahoře. Po výstupu z lanovky zjišťujeme, že na sněžnice to opravdu není. Sněhu je sotva po kotníky. Nasazujeme tedy nesmeky a vydáváme se k vrcholu Bjelašnica. Kdyby nás někdo sledoval z výšky, působili bychom jako dlouhý lidský had, jelikož jsme nešli jen sněžničáři, ale také skialpinisti a lyžaři. Na vrcholu jsme přibližně za půl hodiny. Vítá nás vybombardovaná stanice lanovky a vybombardovaný olympijský hotel. Je to první memento toho, s čím se budeme následující dny setkávat. Bjelašnica je vysoká 2067 m.n.m. a je tu krásně. Mraky se tu honí a občas se roztrhají, aby nám ukázaly údolí rozprostírající se pod námi. Stojím a pozoruji tu scenérii - přijde šedý mrak a všechno zahalí do mlhy, foukne vítr, mraky se rozestoupí a údolí jsou jako na dlani. Jsem natěšená. Po prohlídce vybombardovaných budov se rozhodneme pokračovat dál do Umoljani. Původně hlásili na celý den déšť, takže byla alternativa sestoupit zpět k autobusu. Ale vypadá to, že pršet nebude a pokud ano, tak spíš až na konci dne.

Při sestupu do Umoljani se ještě vyčasilo. Tím pádem my s Tomem přibrzdíme a cvakáme snímky. Cestou míjíme rozstřílené auto, které je "zaparkované" těsně pod vrcholkem. Přemýšlim, jak se tam asi mohlo dostat. Scházíme do nádherného rozlehlého údolí, jehož středem se vine cesta a okraje lemují zasněžené vrcholky - Katun, Veliki Siljevac a Razašije.

Okolo čtvrté už scházíme do vesničky Umoljani. Penzion, ve kterém jsme ubytovaní, je společně s kolibou na protějším svahu, dominantou vesnice. Zahlédneme i hřbitov s mešitou. Po příchodu na penzion jsem opravdu mile překvapená. Hlavní místnost - jídelna - je vybavená masivními dřevěnými stoly s lavicemi. Kachlovou zem pokrývají nádherné červené koberce. Výzdoba je pak tvořena regionálními dekoracemi. Po dřevěném schodišti vystoupáme do našich pokojíčků. Ubytovaní jsme většinou po třech. Pokoj je útulný a má vlastní koupelnu a záchod. Západní záchod! Pro mě je to celkem důležitý fakt. Nacházíme se totiž v muslimské části Bosny a bylo v očekávání, že toalety budou turecké. A s touto variantou jsem se zrovna já moc nesžila :D Výhled z okna je famózní. Koukáme na pocukrované vrcholky hor. Dáme rychlou sprchu a v pět je večeře, ke které se podává pečené telecí maso, brambory, zelí a slaďoučký dezert (asi druh baklavy). Jídlo je výborné.

Večer se dozvídáme plán na další den a probíhá seznamovací večer - někdo hraje karty, někdo popíjí pivko a povídá. Já jdu spát před devátou. Po cestě autobusem jsem unavená. Ale už se těším na další den. Zároveň je super, že tu celkem pěkně běží wifi. Můžu Niky spamovat fotkami.

Výstup na Obalj

Ve středu ráno je nasněženo. Při pohledu z okna si připadám jako v pohádce. přesto, že v noci chumelilo, je celkem teplé ráno. Sníh rychle taje. Snídaně se podává v osm. Na stole jsou připravené domácí - ještě teplé - bochánky (nejspíš pšenično-žitné), tvarohový sýr, marmeláda, salámky, sušené maso, smažená vajíčka, kafíčko z džezvy nebo čajík.

Na výlet vyrážíme v devět. Sníh na sněžnice ani na skialpy není, takže se všichni společně vydáváme na pěší túru. Celkem nás jde tak dvacet pět. Začínáme stoupáním okolo hřbitova a koliby. Naším dnešním cílem je vrchol Obalj (1896 m.n.m.). Startujeme za slunečného počasí. Cestou procházíme okolo vrcholů Pošljak, Saruk a Capyk. Na hřebeni se počasí pomalu mění. Čím výš stoupáme, tím víc se noříme do mraků visících na vrcholcích. Začíná chumelit. Už na začátku výstupu jsme si nasadili nesmeky. Sněhu moc není, ale klouže to. Na hřebeni je sněhu o něco víc. Před závěrečným stoupáním jsme si dali krátkou pauzu na svačinu. Výstup na Obalj byl celkem náročný. Sněhu s výškovými metry přibývalo a padající sněhové krupičky bičovaly do tváří. Stoupali jsme v hadovi, který se postupně trhal na menší a menší skupinky, podle zdatnosti jednotlivých účastníků. Na vrcholu pořizujeme skupinovou fotku a první šťastlivci se vydávají na sestup. My s Jirkou a s Tomem odcházíme mezi posledními. Nebylo kam spěchat. Pokud tedy člověk nechtěl od tří sedět na chatě u piva. Sníh byl nekvalitní a lepil se i na nesmeky. Sestup šel celkem pomalu a v určitou chvíli se na nesmeky misto sněhu začalo lepit bláto. Sundala jsem tedy nesmeky a místo koulí sněhu jsem nabalila na boty místní zeminu. Výhledy moc nebyly. Stále mírně chumelilo. Sešli jsme až k vesničce Lukomir. Tato vesnice byla do nedávna na seznamu UNESCO. Jak se dozvídáme od instruktorů, jedná se o nejvýše položenou vesnici v Bosně. V údolí obklopeném zasněženými vrcholky stojí pár kamenných domků s plechovými střechami. Střechy jsou kostičkované podle toho, kdy byl daný díl plechu vyměněn. Vidíme také typické bílé náhrobky muslimského hřbitova a na druhé straně vesnice vyčnívající minaret s mešitou. Při normální zimě by byla ještě vesnice zasypaná pod sněhem. Letos je tu počasí jako na jaře. Původně se instruktoři snažili zajistit ve vesnici otevření hospody, ale to nepodařilo se. Obyvatelé tu žijí přes léto, kdy pasou na rozlehlých loukách ovce. Na zimu se stěhují do měst a vesnice usíná. Využíváme alespoň tekoucí vody v napajedle uprostřed vesničky a někdo doplňuje lahev, jiný umývá zablácené boty nebo nesmeky. Ti co už se vidí u pivka jsou jako na trní a brzy vyrážejí dál. Naše trojka se stále drží vzadu. Cesta z vesnice nás vyvede do nádherného údolí. Připojuji se k naší průvodkyni Lucce a velmi rychle zjišťujeme, že máme mnoho společného. Ať už je to láska k Novoměstsku nebo touha cestovat a poznávat nová místa. Lucka mi doporučuje několik lokalit, kam se vydat. Zároveň probíráme moje cesty jako inspiraci pro ni. Opravdu mě zaujalo její vyprávění o Jordánsku. Tak ráda bych se do těch míst vydala. Snad to bude brzy možné. Počasí se krásně vybralo a začíná mezi mraky prosvítat slunce. Údolí lemují zasněžené vrcholky, středem se vine písčitá cesta. Stačí si jen představit pasoucí se ovečky a pobíhající ovčácké psi. Po několika kilometrech strávených v příjemném hovoru přicházíme k rozcestníku. Jak se od Lucky dozvídáme, oběma směry bychom došli k naší chatě. Pokud by byl sníh a my byli na sněžnicích, kratší cestu bychom nemohli zvolit. Jelikož však počasí na sněžnice není, vydáváme se u rozcestníku kratší cestou, která není ani na mapy.cz vyznačená. Podle informací od Lucky, přijdeme přímo ke kolibě. Doufáme, že bude otevřená. Už nás začínají pobolívat nožky. Poté co dojdeme ke kolibě, zjišťujeme, že je k naší smůle zavřená. Počkáme na zbývající členy a dojdeme na ubytování. Tady už nás čeká výtečná večeře v podobě tradičního jídla Burek. Je to upečené těsto plněné masem, sýrem nebo špenátem. Večer sedíme a povídáme. Také jsme seznámeni s plány na další den. Skialpinisti se konečně mohou těšit. Zítra jedou na svah. Jsem unavená a jako obvykle odpadám okolo deváté.

Na sněžnice se během tohoto pobytu nedostaneme. I když je ráno poprašek, tak během dvou hodin roztaje. Naštěstí nám to až tak nevadí a těším se alespoň na chodecké výlety.

Kaňon Rakytnice a meadry Studeneho potoka

Dnešní první zastavení je u mlýnků na potoce Sklope. Jedná se o soustavu sedmi kamenných staveb s dřevěnou střechou, které dříve sloužily jako mlýnky. Nyní některé z nich slouží přes léto bačovi jako úkryt před špatným počasím. Skotačící potok protéká pod soustavou staveb a vlévá se do Rakitnice. I tam směřují naše kroky. Kaňon Rakitnice je úchvatný skalní masiv klenoucí se nad divokou vodou. V létě se zde provozuje Kaňoning - chůze řečištěm pod vypínajícími se skalami. To mě nadchlo a ráda bych si to někdy vyzkoušela. My se zatím kocháme ze břehu. Voda je ještě dost studená. Nesmí chybět fotka na visutém mostě a pokračujeme dál podél vody.

Cesta se postupně začne od řeky odklánět a my stoupáme k vesnici Bobovica. Vesnička je, stejně jako Lukomir, tvořena pár kamennými domky, mešitou a hřbitovem. Nad domky se vypínají bílé vrcholky. Narozdíl od Lukomiru zde potkáváme nějakého pána s odrostlým štěnětem. Pro štěně jsme dost atrakce. Předvádí se a pak se rozhodne, že půjde s námi. Začínáme sestupovat a štěně s námi. Jeho majitel ho marně volá. Proto se někteří členové rozhodnou dovést psa zpět. Vystoupají opět vzhůru, pes s nimi. Předávají ho pánovi. Než však sejdou kopec od vesnice, chundelatý kámoš už je s mrskajícím ocasem očekává společně se zbývajícími členy výpravy pod kopcem. Vzdáváme se a pes jde prostě s námi. Třeba se sám vrátí od silnice. Pokusili jsme se ho ještě jednou zahnat. Pes tedy odběhl na okolní louky. Snad se vrátí v pořádku domů. Když už jsme si mysleli, že máme od chundeláče pokoj, začala se nám pod nohama plést malá černá chundelatá koule, která radostí poskakovala a mrskala ocáskem. Ozvalo se zvolání "druhé štěně!" Bylo o poznání menší. I když stálo na nožičkách, skoro brousilo bříškem o zem, jak byly kratičké. Nastává tedy akce "návrat psa 2.0". Ani to se nepovedlo a mezi tím se k nám připojil i starý známý chundeláč. Vzdali jsme se. A tak dva chundeláči šlapali dál s námi. Cesta nás dovedla na vyhlídkové místo, které vybízí k pořízení jedinečných snímků zasněžených vrcholků a také k nekropoli ze 14. století nebo malému hřbitovu. Následně se naše cesta stočila k meandrům, které tvoří Studeni potok.

Podle legendy v dávných dobách napadl obyvatele Umoljani drak, který se vynořil z kaňonu Rakitnica. Tento drak měl hadí tělo a jak se plazil k vesnici, zůstávala po něm rýha v zemi, ze které se stalo koryto Studeneho potoka. Obyvatelé Umoljani utekli na nedaleký vrchol Posiljak, aby se modlili k Bohu za záchranu. Bůh jejich modlitby vyslyšel a proměnil draka ve skálu, která se nyní nad potokem vypíná. Je to působivý pohled. Téhle legendě, při pohledu na klikatící se vodu nad kterou ční do výše majestátní skála, ráda uvěřím. Celé údolí má přibližně dva kilometry. Jak procházíme nad údolím začíná opět chumelit. Větší chlupáč pobíhá okolo a vyhledává nějakou akci. Menší chlupáček už začíná být unavený, ale šlape statečně. Nad vesnicí Gradina se zastavujeme, abychom si vyzkoušeli práci s lavinovým setem. Sněhu moc není, ale na vysvětlení základních pravidel dohledání pomocí pípáku nám podmínky stačí. Jakmile odkládáme batohy, chundelatá kulička si vyhledá závětří u jednoho z batohů a usíná. Musí být neskutečně unavená. My zatím vyslechneme výklad, co do lavinového setu patří, jak zapnout/vypnout pípák a vyzkoušíme si dohledávat pípák pod sněhem. Kompletní školení obdržíme večer. Ukázka však stačí na to, abychom pochopili, že je to věc, která může zachránit život, pokud ji člověk umí správně použít. Po necelé půlhodince se zvedáme. Probouzí se i štěnisko, aby s námi pokračovalo. Větší ze psů se vydal na průzkum společně s jednou členkou naší skupiny. Chtěla více projít okolí. My ostatní scházíme přes vesnici k jezeru Umoljani.

Štěnisko už neseme v náručí. Tenhle výšlap byl nad jeho krátké nožičky. A ušlapal toho opravdu hodně. Nemohli jsme ho nechat někde ležet cestou a tak si ho neseme na penzion. Snad bude pan domácí hodný a hodí nás i se štěňaty zpět do vesnice, kam patří. Jezero je nedaleko koliby ve vesnici. Kdyby bylo počasí na koupání, jdu do toho hned. Dnes se jen zadíváme na klidnou hladinu, na které se zrcadlí okolní hory. Jelikož nás cesta povede okolo koliby, doufáme, že bude otevřená, když je dnes pátek. Mírně nás povzbudí pohled na skoro neznatelný náznak kouře z komína, ale nejsme si jistí, zda vidíme správně. Poté se nám ukáží zaparkovaná auta. Naše naděje stoupá. Štěnisko v náručí spí. Jelikož v Bosně má pes úplně jiné postavení než v Evropě, máme trochu obavy, aby nás s ním do koliby pustili. Venku ho však nechceme nechat. Majitel koliby si při našem dotazu, zda štěně může s námi, sice obrazně klepe na čelo, ale po instrukci, že pes musí být na klíně, nás pouští. Štěně se zabydlí na klíně a během tří minut usíná. Nevzbudí ho ani linoucí se vůně výborného guláše. A tak si v klidu pochutnáváme na výtečné kuchyni a pivku. Občerstvovací pauza byla příjemná a to i přesto, že byla víceméně na konci cesty. Byl to hezký společný závěr dnešního výšlapu. Po zaplacení zdoláme posledních pár set metrů k penzionu. Zde zjišťujeme, že pan domácí odjel a přijela jeho žena. Je to mírná komplikace v našem plánu. Madam se nám samozřejmě snaží náš plán rozmluvit. Štěně máme nechat přede dveřmi. Ráno s ním něco udělá. Evropani však dokáží být dost tvrdohlaví, pokud jde o záchranu psího života :D a tak se po půl hodině i paní domácí vzdává a slibuje nám, že psi odveze ještě dnes do jejich domovů. Můžeme si oddechnout. Někteří členové se rozhodnou absolvovat tuto výzvu. My zbývající jdeme s klidným srdcem do sprchy. Po příchodu na večeři jsme uklidněni. Psi si ve vesnici převzal majitel černé kuličky se slovy, že ví, komu patří druhé štěně a že jej doručí do správného domu. A tak zasedáme k dalšímu chodu z výtečné bosenské kuchyně.

Po večeři nás čeká plánované školení na záchranu z laviny. Musím přiznat, že pro mě bylo v této hodině spoustu zajímavých informací. Jedna z nich je, že člověk v lavině nezemře tíhou sněhu nebo zimou, jak jsem si vždycky myslela. Zemře na nedostatek kyslíku poté, co se kolem něj, díky jeho teplu, vytvoří ledová krusta, která nepropustí kyslík. Přibližná doba na záchranu zavaleného člověka je tedy 15 minut. Následně se velmi snižuje šance, že bude zavalený nalezen živý. Proto je tak důležité nejen vědět jak lavinový set použít, ale mít opravdu nacvičenou práci "na rychlost". Je to stejné jako s jakoukoliv první pomocí. Pokud ji tisíckrát zopakujete "nanečisto" podstatně stoupá šance, že až ji budete potřebovat "naostro" uděláte úkony automaticky, rychle a efektivně. Každému, kdo se chce pohybovat v zimních horách bych alespoň základní lavinové školení doporučila absolvovat. Nastává poslední večer. Posedáváme ve skupinkách a čas trávíme v hovoru. Je to zbývajích pár chvil, kdy se můžeme o ostatních dozvědět něco nového. Zítra už nás čeká cesta do Sarajeva. Podle plánů se můžeme rozdělit. Lyžaři, kteří chtějí ještě využít sjezdovku mohou microbusem ráno do Bjelašnice a ještě si zalyžovat. Kdo si chce ještě užít místní krajinu, může do Bjelašnice dojít pěšky a zde odpoledne pokračovat autobusem do Sarajeva. Kdo by si však chtěl užít město více, může hned po snídani nasednout do mikrobusu a odjet do Sarajeva. Já s Jirkou a Tomem jsme samozřejmě pro pěší variantu. Těšíme se ještě na výhledy a na hezké rozloučení s Bosenskou krajinou. Já mám svoji obvyklou cestovní horečku, takže se ještě večer musím sbalit.

Pěší cesta do Bjelašnice, Sarajevo

Po snídani se stihneme ještě s Jirkou podívat k místní mešitě, která nás lákala svým minaretem po celou dobu pobytu. Je maličká s ještě menším hřbitovem. A je zavřená. Prohlédneme si stavbu zvenčí a vracíme se, abychom si nahodili na záda batůžky a zbývající věci naložili do autobusu. Poté co jsou zavazadla na svých místech opouštíme penzion a začínáme stoupat. Rozloučíme se posledními výhledy na vesnici a pokračujeme dál směrem k Bjelašnici. Tentokrát nejdeme přes hřebeny, ale údolím. Je rozlehlé jak se na místní poměry sluší a patří. Výhledy moc nemáme, vrcholky hor jsou zahalené do těžkých mraků. Nejspíš brzy začne pršet. Přesto nám cesta ubíhá v hezkém hovoru příjemně. Bavíme se příběhem o štěňatech. Cestou začíná kapat. Oblékáme tedy nepromokavé vrstvy. Naštěstí jsme už skoro v Bjelašnici. Posledních pár kilometrů nás zabaví naše průvodkyně Lucka, která nám vysvětluje jak se stala, a jak je možné stát se, průvodcem Alpiny. V družném hovoru se najednou ocitáme mezi prvními obrovskými domy v Bjelašnici. Je to takový bosenský Špindl. Jelikož letos není na sjezdovkách sníh, město je prakticky prázdné. Vyfotíme se s olympijskými kruhy a jdeme na jistotu do restaurace u sjezdovky. Funguje v nějakém omezeném provozu, ale pivo nám dají. Nakonec zjišťujeme, že mají i dva druhy pizzy a tak neleníme a objednáváme si. Mezitím se k nám přidají skialpinisti, kteří vyráželi od penzionu microbusem. Ve dvě hodiny nasedáme do autobusu směr Sarajevo.

Už při příjezdu do města si člověk všímá válečných pozůstatků - nezasklenných oken, neobydlených paneláků, děr po granátech a střelách ve zdech. Domy jsou šedivé. Čím víc se blížíme k turistickému centru, tím jsou stavby opravenější a barevnější. Vystupujeme z autobusu stranou centra. První co nás na cestě čeká je most, kde atentátník Gavrilo Princip zastřelil Ferdinanda D`este, čím se započala první světová válka. V daném místě je i muzeum k této události. Obhlédneme most i místo ze kterého atentátník střílel a pokračujeme ulicí dál. Zde začínají ta pravá lákadla pro turisty. V každém domku obchůdek se suvenýry. Samozřejmě nás zaujmou magnetky. Než se vzpamatujeme, skupina se rozpadá v davu těl brouzdajících ulicí. Naštěstí ulice vede k hlavní mešitě, kde se opět setkáváme. Abychom se během chvíle zase ztratili ve změti barev, vůní a odlesků kovu, ze kterého jsou tepané džezvy, které připomínají, že se již ocitáme ve barevném světě arabů. Nakupuji místní sladké bonbony. Je to takové želé bonbon obalený v cukru. Zde ho vždy podávají s kávou. Netuším jak se to jmenuje, ale je to celkem dobré. Všechny uličky jsou napojené na mešitu a rozbíhají se jakoby v kruhovém tvaru. Propojeny jsou dalšími ulicemi. Lucka má jasný směr, restaurace, kde točí pivo a připraví nám tam pravé Ćevapi. Nám známé jako čivabčiči. Akorát v Bosně se tradičně podávají jako drobné válečky s pita chlebem a tvarohovým sýrem. Jídlo je výborné. Pivo je taktéž celkem dobré (na to, že jej hodnotí češi a na to, že se nacházíme na Balkáně :D ).

Při posezení v restauraci mě napadá, že bych ráda přivezla domů láhev bosenského vína. Jenže kde jej vzít, když je země muslimská a jak známo muslimové alkohol nepijí (na veřejnosti). Poradili jsme se se strýčkem googlem, který nám nabídl místní vinotéku. To je náš jasný další cíl. Vypravili jsme se v pěti mimo ruch turistického centra. Propletli jsme se uličkami a za asi čtvrt hodiny jsme stáli před malým krámkem s dřevěnými dveřmi uprostřed tiché ulice. Obsluha byla skvělá, mladík mluvil perfektně anglicky a ke každému vínu nám řekl charakteristiku. Já se svou angličtinou jsem pochytila tak každé patnácté slovo. Holky co anglicky mluví, angličtinu ocenili, ale v popisu vín se ztratili u druhé lahve a tak jsme na tom byli všichni stejně. Koupili jsme tedy vína dle obalu a byl čas na návrat. Cestou zpět jsme obešli nejspíš jediný křesťanský kostel v Sarajevu. Byl majestátní se dvěma věžemi. Ještě jsme před odjezdem potřebovali vyřešit jednu věc. Celkem zásadní. A to toaletu. Rozhodli jsme se zaplout do nějaké z místních kaváren, dát si rychlé kafíčko a vyřešit náš dívčí palčivý problém. Najít v sobotu večer v Sarajevu volnou kavárnu je opravdu nadlidský výkon. Všechna místečka na barevných polštářích byla zabraná. Nakonec v jedné zastrčené ulici nacházíme to co potřebujeme - volný stoleček a dveře s označením WC. Objednáváme si kávu. Je nám samozřejmě servírována se sladkým želé bonbónkem a v džezvě. A je vynikající. Ptám se Lucky na proces přípravy bosenské kávy. Ztratím se už na začátku, kdy se káva nechává napěnit a opět zchladnout a pak se musí znovu zahřát. Tuhle alchymii přenechám Bosně jako její velké tajemství, které naprosto okouzlilo mé čichové i chuťové buňky a přiblížilo mě myšlenkami k příběhům tisíce a jedné noci. Již za tmy se zvedáme z barevných polštářů a okouzleni místní atmosférou, kde se mísící hluk mění v hudbu města, se vydáváme k našemu autobusu. Čeká se už jen na nás. za dvě minuty devět nastupujeme a v devět se vyráží směr Česká republika.

Nyní je čas spát. Máme přibližně tri hodiny než zastavíme na kontrolu na hranicích. Snažím se spát, ale občas se budím. Kontrola na hranicích opět vyžaduje dvojí vystoupení z autobusu a kontrolu s pasem nebo občankou. Po asi hodině je hotovo a pokračujeme dál. Zlatý schengen. Další kontroly nás už snad nečekají. Usínám. Občas se budím, abych překontrolovala, jak jde cesta. Ale není moc z čeho usuzovat, kde jsme. Plně se budím, když svítá. Jsme v Maďarsku. Za chvíli budeme zastavovat na Slovensku a pak už je to jen asi hodinka.

V devět hodin vystupujeme na nádraží v Brně. Rozlámaní z cesty se snažíme rozloučit s těmi, se kterými jsme během pobytu navázali bližší přátelské vztahy. Poslední zamávání a můj mozek už přemýšlí, kde si dá kafe. Naštěstí je Starbucks otevřený. Zvládnu tedy jak toaletu tak nákup kafe. Lístek na vlak mám už koupený. Nemusím se stresovat. Když nastoupím do vlaku směr Praha, cítím se zvláštně. Těším se domů. Na sprchu a na postel. Ale také se mi stýská po té nádherné krajině, do které jsem se poslední dny probouzela.