Přechod Kralického Sněžníku a Jeseníků

Sraz v 9:00 u Costa na Hlaváku. S Niky je to naše obvyklé poznávací místo. Zároveň nám to šetří čas. Vždycky alespoň jedna z nás nezbytně nutně potřebujeme na cestu kafe. Nejspíš vypadáme se svými "pidi" batůžky podezřele, poněvadž se na nás zaměří hlídka policie ČR a vyžaduje doložení našich občanských průkazů. Po krátkém přemýšlení, zda jsme si je vůbec zabalily, vítězně vylovíme obě plastikové kartičky. První zkouška za námi.

Než se vydáme zajistit si jízdenky, doplníme batohy nákupem v lékárně a potravinách. Díky našemu neplánování jsme při nákupu jízdenek trochu zmatené, protože se dozvídáme, že z Ústí nad Orlicí nás přepraví jiný dopravce. Po informaci, že na trase jsou výluky, už nás nic nemůže překvapit. Snad nestrávíme celý den ve vlaku.

Po komplikacích na nádraží cesta plyne příjemně. V Králíkách vystupujeme - s překvapením - bez zpoždění. První co potřebujeme je zmrzlina a WC. Následně zavítáme do kostela a na infocentrum. Ve městě strávíme asi hodinu a pak už se konečně vydáváme po červené směr vrcholky hor.

První zdolaný vrchol tohoto výletu je Klepáč (1144 m.n.m.). Zajímavostí tohoto mítsta je, že jeho svahy patří do tří světových úmoří. Vody ze západních svahů stékají do Nisy a pak do Baltského moře, vody z jižních svahů stékají do Tiché Orlice a následně do Severního moře a nakonec vody z východních svahů stékají do Moravy a tečou do Černého moře.

Rozhledna na vrcholu je však uzavřená.

Jelikož jsme samozřejmě vyrazily pozdě, vynecháváme trasu na Malý Sněžník a míříme přímo na vrchol Kralického Sněžníku, kde plánujeme přenocovat, abychom se mohly pokochat východem slunce. Než dosáhneme vrcholu, je skoro tma. Cesta byla obtížnější než jsme čekaly. Já jsem na vrcholu ve 21:00 a čekám než dorazí Niky. Máme to rozdělené, mě jde lépe stoupání a tak čekám na vrcholech. Niky zvládá lépe sestupy a tak většinou vyčkává na mou maličkost u paty kopce po sestupu. Samozřejmě bychom nebyly na výletě my dvě, kdyby bylo krásné počasí. Na vrcholu neskutečně fičí. Než dosáhne vrcholu i Niky, stáhnou se okolo kopce mračna. V dáli se blýská. Rozhodneme se za posledního šera sejít níže k soše slona a tam se zabydlet. V závětří rozbalíme nocoviště a doufáme, že moc nezmokneme.

Budíme se brzy - už po čtvrté se začínají trousit první lidi, kteří si na východ slunce přivstali a vystoupali si horu. Já jsem se moc nevyspala, byť bylo příjemně teplo. Bolely mě nožičky. Připojujeme se ke sledovačům probouzejícího se dne a čekáme až se zářivá koule objeví nad obzorem. Hra barev na nebi slibuje hezký letní den. Východ byl kouzelný. Jen těch lidí by nemuselo být tolik :D nasnídáme se a okolo osmé vyrážíme po červené objevovat krásy místní přírody. Ke krátkému odpočinku se uvelebíme u Adélina pramene. Dá se zde doplnit pitná voda a zároveň se tu dá i nocovat. Což si nejspíš vyzkoušeli dva týpci, kteří naši dvojici kvitovali uznalým pokýváním hlavou :D

U rozcestníku Hraniční Hora - sedlo měníme barvu značení a přes žlutou spojku se napojujeme na zelenou, která vede po hranicích s Polskem. Tato cesta vede poklidným lesem. Jde se příjemně, je teplo, ale ne horko. Asi jsme postupně ztratily kondici, takže už před polovinou dne se cítíme unavené. Holt už jsme těžký batoh nenesly pěkně dlouho. Na rozcestí nad Aloisovým pramenem se opětovně napojujeme na dálkovou červenou E3 a míříme na oběd na chatu Paprsek. Dáváme si smažák s hranolkama, borůvkový knedlík a kafe - každá vše :D nejsme přece vychrtlinky. Na chatě se občerstvuje celkem velké množství lidí. Během cesty jsme moc příležitostí k výhledům do okolí neměly, ale od chaty si užíváme výhled krásný.

Po občerstvení pokračujeme po E3 do Petříkova a dále do Ramzové. Tam dorazíme už v době večeře. Nacházíme místní restauraci a doplňujeme energii polévkou a pivem. Spát chceme v přístřešku nad Ramzovou. Já bych strašně ráda stihla ještě západ slunce na Obřích Skalách. Tato představa mě nenechává klidnou a žene mě do kopce. Bohužel Niky tuto touhu vůbec nesdílí :D Netuší jak moc hezké by to mohlo být. Já už jsem tam jednou byla a dokážu si to představit. Nakonec šlapu o dost rychleji než ona a západ slunce ještě stihnu. I Niky stihne poslední červánky. Naše dnešní "doma" je přímo pod námi. Ale začíná zásadní problém. Niky viděla v přístřešku proběhnout myš. Což znamená jediné - na zemi bez stanu spát odmítá. Naštěstí s sebou nosíme pořád spoustu věcí "které by se mohly někdy hodit" a tak výtězoslavně vytahuje hamaku. Po další půlhodině vymýšlení jak ji ukotvit, aby mi Niky nespadla v noci na hlavu se obě zabydlujeme ve svém pelíšku. Já s pobíhající myškou okolo hlavy a Niky ve druhém patře. Zavírám oči a těším se na východ slunce.

Vstáváme brzy. Samozřejmě kvůli mě. Nechci prošvihnout tu chvíli rozednění před východem slunce. Když se zabalená do spacáku štrachám ještě za pološera na kameny, Niky si klepe v hamace na čelo. Sedím a tiše pozoruji probouzející se oblohu. Nikolka se ke mě přidá asi o půl hodiny později, kdy už je jasné, že se za chvíli sluneční kotouč vyhoupne nad obzor.

Když se ujistíme, že i dnes nás bude provázet sluneční svit, uvaříme si snídani a zabalíme ležení. Niky se ve svém novém spacím místečku moc nevyspala. Konstatovaly jsme, že věšení hamaky musíme ještě doladit. Já jsem byla spokojená. Neskutečně mi vyhovuje, že nemusíme balit stan. Procházíme okolo chaty Šerák. Ještě je zavřeno, na nějakou dobrůtku si musíme počkat. Pokračujeme tedy dál po E3. Je to krásná cesta prakticky nedotčenou přírodou. Těším se na vyhlídku na Keprníku. Dnes to vypadá, že bych mohla i něco vidět :D po obloze se honí jen pár bílých oveček, jinak je jako vymetená. Kochačka byla. I s drobnou svačinkou. Pokračujeme na Trojmezí, k Vřesové studánce až na Červenohorské sedlo. Za krásného slunného dne je to opravdu užívačka. Na standardní turisty jsme vyrazili poměrně brzy, takže lidé se začnou trousit až když jsme nedaleko Červenohorského sedla. Máme tedy celou krajinu jen pro sebe. Zastavujeme se u dřevěné kaple na Červenohorském sedle. Prostor bývalého lomu dodává scenérii zajímavou atmosféru. Je to jedna drobná zastávka, abychom si připomněli, že hory nejsou jen krása a kochačka, ale také riziko a nebezpečí. Kaple byla postavena jako připomínka obětem hor. Jsme vděčné, že dnes máme nádherné počasí a naše putování může pokračovat celkem bez komplikací. Lesní stezka se po pár kilometrech mění na upravený dřevěný chodníček, který nás vede lesním porostem a rašeliništi k jasnému cíli. Cesta rašelinovými bažinami mě neskutečně baví. Je to úplně jiná krajina, než na kterou jsem zvyklá. Potkáváme spoustu živočichů, mimo jiné i ještěrky, na které jsem od cesty do Španělska opravdu natěšená. Tyhle malé mrštné potvůrky mi vždycky zlepší dojem z výletu.

Přes Malý Jezerník se dostáváme na Švýcárnu. Jelikož už je čas oběda, nedá nám to a zastavujeme se na doping v podobě nějakých těch sacharidů. Samozřejmě v této době je chata v obležení vycházkových turistů. Po asi hodinové pauze na oběd zvedáme kotvy. Moc se nám nechce, ale slíbila jsem Niky, že se podíváme na Praděd, protože tam ještě nebyla. Cesta nám ubíhá v příjemném rytmu a to i přesto, že potkáváme, dle našeho názoru, velké množství lidí. No to jsme ještě nevěděly, co nás čeká na Pradědu :D Přicházíme k silnici, která vede na zmíněný vrchol. Po silnici se jako had táhne zástup lidí. Slunečné počasí vylákalo snad každého návštěvníka. Nicméně vrchol je vrchol a tak se připojujeme do líně se vinoucího hada. Kocháme se výhledy, čumíme na koně a snažíme se nevnímat změnu povrchu pod našima nohama. Na asfaltu se jde v pohorkách prostě blbě. Když přijdeme na vrchol, tak Niky zahlásí něco v tom smyslu jako "no tak jsem tu a jednou by to asi mohlo stačit" :D Naprosto jsem chápala její pocity. Mám to s Pradědem stejně. Když jsem se tam vydrápala poprvé, byla všude mlha a neskutečně foukalo. Přišlo mi, že na vrcholu, kromě restaurace, nic není. Pokud tedy nechcete na rozhlednu. To my jsme nechtěly, takže jsme nahodily batůžky, já jsem se pokochala krásným výhledem do údolí, který se nám tentokrát nabídl a začaly jsme sestupovat. Cesta dolů od Pradědu na Ovčárnu byla dost otravná. Většina lidí šla proti nám a samozřejmě nějaké rozlišování pravé a levé strany v tomto případě nepřipadá v úvahu, protože většina pochodujících šla tempem, jako kdyby to byl první kopec, na který za celý život stoupají. Zároveň tento úsek na asfaltu byl opravdu nepříjemný pod nohy. Občas jsme zaběhly na vyhlídku, ale přetlačovaná s ostatními turisty nás moc nebavila a tak jsme byly rády, když jsme se na Ovčárnu dostaly. Zde jsme zapluly na zahrádku místní restaurace a těšily se na něco příjemného do žaludku. Nejlépe pivo. To klaplo a byla k tomu i polévka. Musely jsme vymyslet co dál. Ještě nám do tmy zbývalo celkem dost času, ale přece jen už jsme dneska něco uťapaly. S výhledem na Petrovy kameny jsme se domluvily, že ještě zvládneme dojít na Jelení studánku, kde přespíme. Lákala nás nádherná hřebenovka v zapadajícím slunci. Dopily jsme pivo a vyrazily. Obcházejíce Petrovy kameny jsem podávala Niky výklad o tom, jak vzácná je to lokalita. Vstup na vrchol je zakázaný a lokalita je střežená. je to jedno z nejcennějších botanických území u nás. To, že na tomto místě rostou mechy a lišejníky z doby ledové je jen třešínka na dortu. Zabavily jsme se tak na skoro celý výstup a dostaly se na hřeben. když jsem tam šla poprvé, dostalo mě to a to bylo celkem škaredé počasí. Nyní v odstínech pomalu zapadajícího letního slunce to byla nádhera. Krajina se halila do medově zlato-žluto-červeno-oranžové a my v tichosti kladly jednu nohu vedle druhé. Sem tam jsme potkali nějaké chodce, sem tam keřík borůvek nebo celou stráň obalenou borůvčím. Výhledy byly nezapomenutelné a cesta nám krásně ubíhala. Teplota klesla na přijatelnou mez a my si vybavovaly večery, které jsme strávily v Pyrenejích. Do duší se nám zaryla trocha nostalgie.

K Jelení studánce jsme došly už za tmy. To že bude obsazený "domeček" s tím jsme počítaly. Ale že tam bude tolik nocujících okolo, to mě trochu překvapilo :D Přesto jsme si našly místečko na náš stan, který jsme celou cestu vláčely na zádech a za svitu čelovek jej postavily. Nocoviště postupně utichlo a do krajiny se neslo jen spokojené oddechování.

Ráno nás opět probudily sluneční paprsky. Jak to tak bývá, ze stanu jsem se jako první vysoukala já a připravila vaření kávy. Za mnou ze stanu vykoukla Niky. Načež okolo procházející muž s dcerkou (asi šestiletou) se začal smát a říká "jak jste se do toho dvě vešly" :D joooo kdyby věděl, že jsme v tom prospaly dva měsíce v kuse :D ale nechtěly jsme mu přivodit infarktový stav, tak jsme jen odvětily, že jsme zvyklé :D Načež dostal on nás, protože poté co zvládl hygienu s jednou dcerkou, šel okolo s druhou a třetí koukala ze dveří domečku :D Infarktový stav jsme měly my dvě. Té nejstarší nebylo víc jak deset let. Za nás to byl celkem borec. My máme občas problém sbalit samy sebe, natož tři další holky :D Nasnídaly jsme se, doplnily vodu, zabalily ležení a zvedly kotvy. Dnes nás čekal poslední den a návrat do Prahy. U Alfrédky jsme si udělaly poslední hezkou pauzu. Niky roztáhla karimatku, já vytáhla ukulele a jen tak jsme lenošily. Po skončení mého hudebního projevu se mi dostalo potlesku od procházejících. Mám trochu obavu, že to mohlo být ocenění toho, že jsem konečně zavřela klapačku :D Ale raději jsem se neptala. Příjemně odpočinuté jsme se připravily na chůzi po asfaltu a vydaly se do Rýmařova. Zde jsme vyčkaly příjezdu autobusu, který nás dopravil do Olomouce. Myslely jsme, že už veškeré dobrodružství máme za sebou a že nás čeká jen odpočinková cesta klimatizovaným vlakem zpět do matičky Prahy. Více jsme se mýlit nemohly. Po příchodu na nádraží jsme zjistily, že vlaky jsou celkem vyprodané. Dvě místa jsme ještě sehnaly do spoje žlutých vlaků. Poté co vlak vyjel, jsme všichni se zděšením zjistily, že klimatizace nejde a že ve vagonu nelze otevřít okna. V době, kdy je venku výheň je to trochu problém. Na začátku cesty nám stevard roznesl vodu navíc a pak zmizel jako pára nad hrncem. Byla jsem neskutečně vzteklá. Ne kvůli sobě, ale kvůli lidem, kteří cestovali se mnou. Ve vagonu byli staří lidé nebo maminky s dětmi. Pak jsme se dozvěděli, že klimatizace postupně vypadává i v dalších vagónech. Niky začalo být špatně z nedostatku kyslíku. Nejprve jsem jí chtěla nabídnout ať jde do jiného vagónu, ale dozvěděly jsme se, že klimatizace začíná vypadávat i v dalších vagónech. Vztech vystřídala obava. Čekala nás ještě celkem dlouhá cesta. S omdléváním mám vlastní zkušenosti. Vím jak nepříjemný je to stav. Naštěstí někoho napadlo alespoň na každé zastávce (u tohoto spoje jich je na trase Olomouc - Praha opravdu málo) otevřít dveře. Niky se díky tomu alespoň občas trochu okysličila. Se zvednutýma nohama, a záchrannou lahví vody jsme po nekonečné cestě dojely na hlavní nádraží do Prahy.

Většinou jsem celkem nekonfliktní typ. Ale tohle mě opravdu dožralo. Asi by mi nevadilo, kdyby se nám za nefunkční klimatizaci někdo omluvil, nabídl, že komu je špatně může projít jinam a občas se v tom vagónu objevil, aby zjistil, zda tam lidi nekolabují. Ale takhle?! Moje ego zdravotníka tohle prostě nevydýchalo. Takže jsem ihned po vystoupení z vlaku Niky posadila na lavičku a nechala ji vzpamatovat a já jsem zamířila do patřičné kanceláře. Naštěstí alespoň tady byl přístup trochu normální. Bez jakýchkoliv komplikací nám vrátili celou částku, kterou jsme za cestu zaplatily. A přišla i omluva. Díky Bohu, tentokrát se nikomu nic nestalo. Doplácaly jsme se z nádraží domů a když zmizela pachuť z cesty vlakem. Naznaly jsme, že jsme tenhle výlet opravdu dobře užily.