Sněžka s prvním sněhem

Sněžka - královna českých hor. A za mě jeden z nejhezčích výstupů. Bohužel v současné době často zkažený obrovským počtem návštěvníků. Proto si termín výstupu hodně vybírám - většinou volím počasí, kdy nehlásí moc hezky 😀 S největší pravděpodobností tak přijdete o výhledy z vrcholu, ale pokud si chcete užít cestu, je to ta lepší volba, protože zárukou, že návštěvníků ubude, je nejezdící lanovka. A tak jako každý rok, počkala jsem i letos do prvního sněhu. Celý týden jsem sledovala meteorologické mapy a zprávy. Stále se počasí tvářilo tak trochu na hraně. Kromě sněhu hlásili i silný vítr. V takovém případě je vždycky těžké odhadnout, co ještě ano a co už ne. Dva dny před plánovaným výstupem se předpovědi ustálily s tím, že dopoledne by mělo být slunné a bez větru, odpoledne by se postupně počasí mělo kazit. A tak jsme s Václavem odklepli souhlas. Domluvili jsme se, že uvidíme jak to bude ráno vypadat na místě. Vyhrabali jsme zimní výbavu včetně nesmeků, péřovek, rukavic a všech různých drobností pro lepší tepelný komfort a hodili ji do batohů. V deset jsme parkovali ve Špindlerově Mlýně. Naplánovanou jsme měli cestu po červené přes Kozí Hřbety na Luční boudu. Sestup pak údolím Bílého Labe.

Po příjezdu do Špindlu jsme byli mile překvapeni - na obloze sluníčko, modro a sem tam mráček. Oba již máme zkušenosti s tím, jak počasí umí klamat. Odpoledne může být úplně jinak. Přesto jsme vyráželi s optimismem a v pohodovém tempu.

Mám tuhle výstupovou cestu snad nejraději. První část jdete lesem a pod nohama se občas objeví upravené schody z kamenů. žádný připravený chodníček. Jen cesta upravená tak, aby se dala zvládnout. Stoupání je na počátku prudké a když už si člověk myslí, že vypustí duši, vyleze z lesa a s každým dalším krokem se před ním začnou rozprostírat výhledy do okolí. Pokud má štěstí na počasí tak jako my, výhledy jsou obohacené o zachytávající se oblaka na vrcholcích a občas prosvítající slunce, které hřeje do tváře. Sníh, který posypal místní krajinu se leskl jako tisíc diamantů. Stromy byly obtěžkané jinovatkou a krajina byla tiše spící. Při pohledu na oblohu jsme však zjistili, že klid, kterým krajina láká je dnes pouze klam. Za chvíli se určitě počasí změní. Dle mého úsudku bychom v tu dobu měli být už nahoře na úseku Kozích hřbetů, jinak se výstup stane o dost náročnějším.

Při výstupu se rychle počasí i teplota mění. S přibývajícími výškovými metry se halíme do mraku a teplota klesá. U vrcholu krakonoš na krátkou chvíli zastavujeme. Schrupneme proteinovou tyčku, doplníme tekutiny a za těch pár minut co stojíme solidně promrzneme. Ostrý vítr nám vhání do obličeje bodavé krupičky sněhu. Je nám jasné, že takto bude vypadat i zbývající část cesty.

Pomalým krokem, s výhledem sotva na pár metrů, ukrajujeme vzdálenost k Luční Boudě. Dobrá nálada nás neopouští ani přes chlad a bodavé jehličky v obličeji. Když se před námi vyloupne v zasněžené krajině Luční bouda, máme jasno. Nezbytně nutně potřebujeme něco teplého do našich žaludků. Přidáme do kroku, abychom už byli uvnitř. Po vstupu do restaurace zjišťujeme, že sehnat místo nebude jen tak. Nevzdáváme se však představy odpočinku v teple a za pár minut je pro nás volný stůl. Překvapuje mě, že objednávky probíhají přes QR kód. Pravda, pokud se vám to nepodaří, obsluha vám pomůže. Ač bych se neoznačila úplně za pokrokového vzdělance v online světě, tak si myslím, že nejsem ani úplný analfabet. Nicméně, objednat a zaplatit přes načtený QR kód - který je umístněný na každém stole - se nám prostě nepodařilo. Nakonec s pomocí obsluhy si objednáváme polévku a pití. Co se cen týká, asi je nebudu příliš rozvádět. Člověk musí prostě počítat, že je na horské chatě v Krkonoších…

Po zdlábnutí teplého oběda nastala chvíle rozhodování. Má cenu jít až na vrchol? Za okny chaty se sice honily mraky, ale vrchol z nich občas vykoukl a tím pádem se dalo předpokládat, že by neměl být problém ho zdolat. Zachumlali jsme se do všech našich vrstev a opět vstoupili do krajiny, kterou bičoval nepříjemný vítr. Několik set metrů od chaty bylo náročných. Vítr byl ostrý a přechod z tepla do zimy nebyl pro tělo zrovna komfortní. Jakmile se však rozproudila krev a nasadili jsme to správné tempo, už to šlo hladce. Cesta příjemně ubíhala až ke Slezskému domu. Zde začíná stoupání na samotný vrchol. Při pohledu vzhůru jsme spatřili lidského hada stoupajícího k vrcholu. Samozřejmě počet lidí nebyl tak velký jako v letních měsících, přesto nás návštěvnost mírně překvapila. Začali jsme stoupat a také jsme začali pozorovat, že velké množství návštěvníků nemá vůbec vhodné obutí na výstup jako byl ten dnešní. Cesta byla uhlazená na led. S nesmeky a trekovými holemi se nám šlo dobře, ale moc si nedokážu představit, že bych je neměla. Cestou nebylo výjimkou potkat lidi obuté v lepším případě ve sněhulích. Já bych nejspíš měla strach i v pohorkách. Mnozí se nyní ohradí, že je to prostě nešvar Sněžky. Mají pravdu, je. Což ale neznamená, že mě to nepřestane udivovat. Zažila jsem to už vícekrát a vždycky jsem z toho rozhořčená. Opatrně jsme předcházeli jedince, kteří úpěnlivě svírali omrzlé řetězy a snažili se zkorigovat podkluzující boty. Zároveň bylo potřeba brát zřetel na jedince klouzající se dolů z vrcholu. Borci v teniskách a dámy ve sněhulích, kteří zapojili při výstupu vešké svalstvo horní poloviny těla a vyšplhali po řetězech až k vrcholu, při sestupu uklouzaly, v lepší případě podrážkami, v horším svým pozadím, zbývající nerovnosti v terénu, takže bylo jasné, proč se cesta leskne jako zrcadlo.

Posledních pár metrů mě celkem zadýchalo - jako vždy. A přesně ve chvíli, kdy už mám pocit, že si budu muset odpočinout, se vyloupne vrchol. Dnes zahalený do mraků, bičovaný ostrým větrem honícím sněhové krůpěje. Poštovna byla v tomto počasí vítaným azylem. Nakoupila jsem pohledy, otiskli jsme razítko do knížečky a nezbývalo nám nic jiného než uvolnit místo jiným příchozím. Na vrcholu jsme se zdrželi opravdu jen nezbytně nutnou dobu a stejně tak to udělala většina návštěvníků ten den.

Sestupová cesta z vrcholu. Jelikož jsme Sněžku navštívili v listopadu, zvolili jsme pro sestup trasu na druhé straně kopce. Sestup začíná taktéž po červené, ale následně se napojuje na modrou a horu jakoby obchází. Je zde příjemná upravená cesta. Je však potřeba zmínit, že v zimním období (dle mapy.cz od 1.12. - 30.4.) je tato cesta pro pěší uzavřená a sestupovou se stává cesta, po které jste vystoupali, popř. žlutá, která vede na Růžohorky a do Pece pod Sněžkou. Při sestupu nepříjemný blizard olizoval naše obličeje. Bez brýlí se prakticky nedalo jít a sestup se stával o dost náročnějším. Za ticha jsme sestoupili asi tak do poloviny kopce než jsme se dostali do závětří. Následně už se šlo lépe. Ke Slezskému domu jsme dorazili pěkně vyfoukaní. Tam jsme zjistili, že chceme-li sestoupit údolím Bílého Labe, musíme máknout. Máme s sebou čelovky - naprostá nezbytnost na zimních výpravách, přesto bychom je rádi využili jen na posledních pár set metrů. U chaty se tedy nezastavujeme a rozhodneme, že poslední slovo pro sestup bude mít Luční bouda. Pokud se tam dostaneme v nějakém rozumném čase, půjdeme po modré. Pokud se zdržíme, vrátíme se stejnou, cestou jakou jsme přišli. U Luční boudy jsme nakonec překvapivě rychleji než jsme čekali a počasí je také smířlivější. Dáme krátkou pauzu na čaj a je jasno - Bílé Labe čeká. Těším se, mám tuhle trasu nesmírně ráda. Zároveň není tolik návětrná. Mohlo by se jít lépe. Nesmeky samozřejmě vůbec nesundáváme a vykročíme. Sněhová peřina nás celkem dobře drží, takže se nezdržíme broděním ve vysokém sněhu. Přesto nízká teplota, vítr a střídavé počasí udělají své. Začínám pociťovat první známky únavy. Nyní nás čeká poslední náročnější úsek. Musíme nad řekou sestoupat kaňonem k boudě u Bílého Labe. Odsud už vede asfaltová cesta. Kameny jsou namrzlé. Je znát, že se pohybujeme v blízkosti vodního toku. Vodopády si moc neužíváme. Cesta je opravdu náročná a není úplně možnost zevlit všude okolo. Po zkušenosti vím, že jakmile sestoupáme dostatečně nízko, okolí se oteplí a krajina se mírně změní. Postupně nám ubývá sníh pod nohama, ale led se stále drží. V určitou chvíli už není na kamenech znát ani ledová krusta. Abychom neničili nesmeky, zastavujeme a zezouváme je.

Po pár dalších krocích se probouzím na zemi, vůbec netuším co se stalo a hrozně mi třeští hlava. Pohmatem zjišťuji, že k třeštění mé lebky je nejspíš důvod, jelikož je má ruka od krve. Václav loví lékárničku, já si nejsem jistá, jestli omdlím nebo začnu zvracet. Přibíhá pár, který mluví německy. Paní se energicky chopí iniciativy. Ránu okamžitě stáhne k sobě a snaží se nám vysvětlit, že potřebuje desinfekci. S našimi základy němčiny jí celkem dobře rozumíme. Václav však desinfekci nemá, lovím svoji lékárničku. Vím, že jsem tele, takže desinfekci v ní mám… teda asi skoro vždycky, protože dneska v ní není! Jak je možné, že jsem si před odjezdem nepřekontrolovala obsah lékárny! dělám to pokaždé. jenže teď toho prostě bylo hodně. Paní dělá co může. Snaží se z náplasti vytvořit tzv. stripsy - je to další věc, kterou si do lékárny bezpodmínečně pořídím. po pár minutách je rána hezky stažená a krvácení ustává. Hlava se mi stále točí a žaludek přemýšlí jestli náhodou není na lodi. Řešíme zda k autu dojdu nebo bude potřeba zavolat horskou službu. Vím kde se nacházíme. Jsme pár metrů od asfaltky. Ještě chvíli posedím. A zjišťuji, že hlava i žaludek už se mírně uklidnily. Zkusím vstát. Jde to. Nakonec se rozhoduji vyrazit po svých. Pokud to nepůjde, od chaty zavoláme sanitku.

Pomalu jsem se rozešla. Když jsem ucítila pod nohama asfalt, dost jsem si oddechla. Nicméně odsud je to ještě minimálně 4 km k autu a času do setmění málo. Ujistíme se, že čelovky máme a pokračujeme v cestě. Pomalu se stmívá. Tempo musíme přizpůsobit mému zdravotnímu stavu, takže jsme pomalejší než jsme čekali. Do Špindlu přicházíme už za tmy. Posledních kilomertr jdu z posledních sil. Když sednu do auta, nezbývá mi ani energie na protest, že do nemocnice rozhodně nejedu. Tiše sedím zachumlaná v sedačce, cítím jak moje tělo prostupuje zimnice a nechávám se odvézt k lékaři.

Cestou jsem si mírně odpočinula a už dokážu i trochu zavtipkovat. Návštěva urgentu ve Vrchlabí se nemůže obejít bez toho, abych si kromě lékařské zprávy neodnesla i razítko v deníčku. Jsme tam asi za pěkné exoty. Nicméně setkání s ošetřujícím lékařem bylo moc milé. Po mém vstupu do ordinace se ozve hlas od stolu " tak co se stalo". Moje odpověď "byla jsem na Sněžce" - vzbudila enormní zájem. Ne však o můj zdravotní stav (přece jen souvisle mluvím), ale o podmínky v horách jelikož padla otázka "už je tam sníh?" moje odpověď byla samozřejmě kladná. Načež se lékař obrací na sestru a říká "tak nám to Maruško už začne". Musím říct, že mě opravdu pobavil. Nejspíš jim to opravdu už začalo a já jsem byla první vlaštovka. Po zjištění, že jsem sice praštěná, ale na hospitalizaci, operaci ani rakev to zatím není, jsme nasedli s Václavem do auta a začali ukrajovat kilometry k domovu.