Smrk (1124m.n.m.)
Poslední dobou jsem cítila, že by to chtělo vyvětrat hlavu. Jenže inspirace pořád nepřicházela a počasí tomu všemu letos v létě taky moc nenahrává.
V zamyšlení sahám po knížce Koruna hor České republiky a listuji namátkou jednotlivými stránkami. Pokud bych chtěla jet na jeden den, chce to něco dobře dostupného z Prahy. Jak tak přemítám stránky, míhají se tam jednotlivé vrcholy. Jeden je moc daleko, další moc nízký, kvůli dalšímu nemá cenu zmoknout. pak se mi oči zastaví na vrcholu Smrk. Že by další tisícovka do sbírky? Chvíli váhám. Vlakem to za jeden den nestihnu, ale kdybych mohla jet autem, tak je to dvě hodinky tam a dvě hodinky zpět.
Žhavím telefonní linku. Po chvíli přemlouvání, že to počasí nebude tak hrozné a že těch 18 km zvládneme ujít než začne pršet, se mi podaří vytáhnout kámoše na sobotní výlet. S tím počasím jsem si nebyla vůbec jistá, ale tak nejsme z cukru :D
V půl deváté ráno stojím připravená na zastávce v Hostivaři. Jarda je tu taky na čas. Prima. tohle klape. Evidentně opravdu nechce zmoknout. Nasedám do vozu a užívám si pohodovou cestu. Zatím svítí slunce a nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli odpoledne zmoknout. Nakonec nám cesta zabere asi hodinku a půl. Jakmile sjedeme z dálnice, přichází typické horské silničky se serpentinami, které cestu mírně zpomalí.
V deset však zapínáme oba hodinky kvůli trasování a začínáme stoupat. Z Lázní Libverda se vydáváme po červené, směrem k chatě Hubertka. Cesta nás vede nejprve po chodníku vedle silnice a následně po asfaltové lesní cestě. U chaty je zjevně živo. Sotva se však vzdálíme, jsme na trase sami. Vlastně mě to nepřekvapuje. Užívám si to. Také asfalt zmizel a nahradily jej kameny, hlína a jehličí. Po dešti les krásně voní. To že je po vydatném dešti není znát pouze ve vzduchu, ale i pod nohama. Jakmile začneme stoupat kamennou pěšinou, objevuje se nám pod nohama zurčící voda. Oba jsme si vzali pouze běžecké boty, bez membrány. Je jasné, že budeme odjíždět s mokrýma ponožkama. No nic. I boty se jednou usuší :) Promáčenou obuv nám vynahrazuje krásné počasí. Sluníčko peče, z lesů jde pára a nikdo kolem. To je ten balzám na duši, který jsem potřebovala. Postupně se otevírají v průzoru i výhledy. Přicházíme k rozcestníku s poetickým názvem Nebeský žebřík.
I přesto, že rozcestník dává tušit, že trasa bude upravená nějakým žebříkem, překvapí mě, když se najednou úzká stezka obklopená smrkovým lesem otevře a přede mnou se objeví dřevěné schodiště. Jakmile se rozhlédnu okolo, dojde mi, proč asi. Obklopuje mě krajina, kterou bych nazvala tundrou. Lišejníky zadržující vodu doplňují drobné kleče. Na chvíli usedáme a kocháme se otevřeným výhledem.
Až tady se setkáváme s pár chodci, jenž přicházejí z místa, kde tušíme vrchol. Nejsme od něj daleko, ale zatím není kam spěchat. Líným krokem zdoláme schodiště a lesní pěšinou vystoupáme k označení vrcholu. Jsem tu! Další česká tisícovka, kterou si pomyslně mohu odškrtnout.
Před námi je ještě rozhledna. Ta je obklopená lidmi. Evidentně se sem dá druhou stranou dostat o hodně pohodlněji. Rozhlednu okupují svačící skupiny turistů a rodinky s dětmi. My se rozhodneme vystoupat nahoru a pokochat se výhledy. Rozhledna je kovová konstrukce s točitým schodištěm, kdy je průzory vidět pod nohy. Netrápí mě to. Přesně tyhle typy staveb mi přinášejí na cestách uspokojení. Když však potkávám na točitém schodišti pár, který se snaží dostat dolů evidentně vystrašeného čtyřnohého parťáka, povzdechnu si. Je tohle opravdu potřeba? Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu zvířeti. Opravdu se nejde dole vystřídat a to zvíře netrápit? Nejspíš u někoho ne. Jsou prostě věci, které nikdy nebudu moci změnit. Když mladík vezme psa do náruče, snažím se alespoň co nejvíce uhnout, aby měl hladší sestup a zvíře alespoň trochu komfortu. Snad to pro ně bude pro příště trochu ponaučení. Po této eskapádě se i my dostáváme na podestu rozhledny. Stále není úplně zataženo, takže můžeme pozorovat i vzdálenější okolí. Cvaknu si pár fotek a jdeme dolů. Ani jeden z nás nepotřebujeme trávit čas s větším množstvím lidí na jednom místě.
Pro sestup od rozhledny jsem naplánovala trasu po modré. Velmi rychle zjišťujeme, že nebude méně náročná než ta červená. Přes kameny se valí potoky vody, často není moc kam uhnout, nebo jak vodu překročit. Vyhýbání se bahnu je trochu jako hra na pevnost Boyard. Každý z nás to zvládá s větším či menším úspěchem. Já spíše s tím menším. Nakonec to znamená, že v jednu chvíli moje noha uklouzne a můj kotník se dostane do nepřirozené polohy. Složím se k zemi bolestí, která ale relativně rychle ustupuje. Když vydýchám prvotní šok, že mám v háji kotník, zkusím se na něj postavit. Bolí to, ale chodit mi půjde. Tak snad se to rozchodí. Naštěstí mám hole, takže můžu noze trochu ulevovat. Přece jen do cíle máme ještě nejméně sedm kilometrů. Než se dostaneme ke spálené hospodě, ťapu prakticky normálně. U spálené hospody je možné nejen si půjčit trailové kolo a projet se po místních tratích, ale je tu možné i občerstvit se. My však tuhle příležitost vynecháváme. Prozatím nás hlad netrápí. Odbočujeme na zelenou a podél trailových tratí se lesem dostáváme až k restauraci Obří sud. Zde už usedáme, abychom se před odjezdem najedli. Po celkem rozsáhlých zmatcích obsluhy jsme se nakonec dočkali našeho objednaného birellu a guláše. Nejsem zase takový gurmán, ale musím se přiznat, že cena, kterou jsem za jídlo zaplatila, mi nepřišla adekvátní ke kvalitě. Nicméně jsme se najedli a to byl vlastně cíl této zastávky. S potěšením jsme při pohledu na oblohu mohli konstatovat, že na tomhle výletě už nezmokneme. Poslední kilometry jsme sešli zpět do městečka, podívali se na kolonádu, která je nyní v rekostrukci a po čtyřech a půl hodinách jsme byli u auta.
Pokud vezmu v potaz délku trasy a její převýšení, je náš čas, celkem solidní. Až zpětně jsem zjistila, že jsem v plánování udělala drobný nedostatek - cestu bylo možné vést kolem pramenů Kyselky. Možná to bude důvod, tenhle výstup si někdy zopakovat.