České Středohoří : Porta Bohemica a Lovoš

České Středohoří. Zvrásněnou krajinu nedaleko Prahy jsem si neskutečně oblíbila. Vrcholky vzniklé sopečnou činností jsou pro Čechy tak netypické. Zvlněná krajina jakoby vypadla z prospektů o dalekém Japonsku. My se tam vydáváme jeden lednový víkend. Konečně trochu nachumelilo a zároveň hlásí slunečné počasí.

Sraz je na vlakovém nádraží. V útrobách hlavního nádraží se scházíme já, Jozef a Lída. Startovat chceme z Litochovic nad Labem. Nakonec volíme spoj přes Ústí nad Labem, jelikož nám lépe vyhovuje časově a do Litochovic se s přestupem dostáváme před půl desátou.

Počasí nám prozatím přeje, občas vykoukne zpoza mraků sluneční paprsek. Je ale jasné, že se obloha přes den zatáhne.

Z nádraží se vydáváme po zelené, která nás vede nad údolím Labe. Výhledy jsou při stoupání zakryté lesem. Na vršku je však odpočinkové místo s nádhernou vyhlídkou na Bránu Čech - Porta Bohemica. Označuje se tak údolí ve kterém se klikatí Labe. Samozřejmostí jsou výhledy na středohorské vrcholky. Celou atmosféru dokreslí projíždějící vlak v údolí. Zdržíme se na pár fotek a vydáváme se dál do Malých Žernosek, kde se napojujeme na žlutou, která nás dovede k Červenodolskému mlýnu. Zastávka, na kterou se opravdu těšíme. Je zde totiž restaurace. Ač občas vykukuje sluníčko, chlad se nám dostává pod vrstvy zimního oblečení. Uvítáme tedy posezení v teple. Naši vlnu pohody nám trochu srazí nepříjemná obsluha. Nejspíš se dnes do růžova nevyspal každý. Snažíme se nad to povznést a obsluhu příliš nedráždit. Ochutnáme místní polévku, odhodláme se i na objednávku kávy. Po necelé hodině se vyklubeme ven do větrného počasí. Omrkneme ohradu s kamerunskými kozami, které na nás zvědavě mečí v domnění, že třeba vyloudí nějakou tu dobrotu, a pokračujeme dál ke zřícenině hradu Oparno. Hrad byl založen ve 14. století. V 16. století byl hrad již pustý. Nyní je zřícenina chráněna jako kulturní památka. Od hradních zdí je krásný výhled do okolí. Na zahřátí si lokneme medovinky a pokračujeme dál. Čeká nás ještě náročnější část našeho výletu - výstup na Lovoš. Už výhledy z Oparna slibují, že z Lovoše to bude naprostá kochačka. Vyrážíme tedy po modré vstříc dalším vyhlídkám a přes obec Oparno se dostáváme k patě Lovoše. Dnes je krásně vidět teplotní hranice. V údolích jdeme zelení, jakmile však vystoupáme o pár metrů výš, objeví se sníh. Krajina tím získává neskutečně na kráse. U paty kopce Lovoše ještě sníh není. Po pár nastoupaných metrech se objevují ledové zmrazky a Jozef nasazuje lehké nesmeky. Já a Lída jsme zatím statečné. Nejspíš proto, že máme nesmeky s kovovými hroty a přijde nám to ještě příliš. Zároveň máme boty, které tolik nekloužou. Po krátkém zastavení vstupujeme do sněhového království. Poprašek se postupně mění ve sněhovou přikrývku, která pokrývá spící stromy a přikryla i nory lesních obyvatel. Pod vrcholem se před námi rýsuje pohled jako z pohádky o ledové královně. Na vrcholu fouká. Pocitová teplota dost klesá, byť na teploměru je teplota okolo nuly. Sluníčko se nad námi smiluje a občas pošle paprsek přes honící se mraky. Výhledy jsou nádherné. Tak jak jsme ostatně očekávali. Zimní obloha přidává celé scenérii na dramatičnosti. Zároveň jsou krásně vidět jednotlivé vrcholy, jelikož je zdobí bílá sněhová peřinka. Snažíme se identifikovat viditelné vrcholy. Vždycky když se na tuhle zvlněnou krajinu podívám, vzpomenu si na hodiny zeměpisu. Jak se nám trpělivě paní učitelka snažila vysvětlit, že tato oblast vznikla sopečným původem a zároveň ji tvarovala řeka Labe. Pocházím z Vysočiny, můj život byl neustále obklopen kopci, takže mi tyhle informace tak nějak nepřišly vůbec důležité. Přece kopec jako kopec :D Pořád je to výstupek v krajině. O mnoho let později jsem poprvé měla možnost spatřit České Středohoří a došlo mi o čem tenkrát byla řeč - že není kopec jako kopec. Respektivě každý pohled do krajiny je jedinečný a je velmi zajímavé vědět, co tuto jedinečnost krajiny vytváří. Ze školní lavice se to velmi těžko poznává. Pokud však máte možnost prozkoumatt to na vlastní oči, je to zážitek, který se vryje pod kůži.

Na vrcholu přestáváme být s Lídou hrdiny a nasazujeme si nesmeky. Opět ten super zážitek, kdy si člověk nemusí dávat pozor na každý krok. Nechápu, že jsem si tuhle legraci nepořídila už dřív :D posvačíme a zvedáme se k odchodu. Plán je sejít po zelené do Lovosic na vlak. Nesmeky nám na cestě dolů neskutečně usnadní pohyb. Asi v polovině sestupu je sundáváme, jelikož sníh mizí a na vlakovou zastávku Lovosice město tak přicházíme pohodlně a na čas. Za deset minut nám jede vlak. Nastoupíme do soupravy, která nás dopraví na stanici Lovosice. V případě, že by vláček nejel, dá se tento úsek ujít lehce i pěšky. My se však těšíme, že se trochu ohřejeme. V Lovosicích přestupujeme na rychlík a míříme zpět do Prahy. Před příjezdem se krajina pomalu začíná halit do tmy. Dochází mi, jak super jsou tyto jednodenní výlety, kdy může člověk poznávat zemi ze které pochází. Náročnost celé trasy není moc velká, ale zajímavostí a přírodních krás má člověk možnost vidět nepřeberné množství. Stačí jen otevřít oči a mysl :)