České Švýcarsko: cesta za svítáním

Co uděláte, když máte v říjnu k víkendu o den víc volna? Zabalíte se a vyrazíte! To je přece jasné ;)

Takže i já, jsem balila.... Po zkušenosti ze Šumavy, kde jsme měli omrzlý stan obě noci, jsem balila podstatně poctivěji =D ale nakonec počasí vyšlo krásné - i v noci se držela teplota okolo šesti stupňů nad nulou, takže spaní pod širákem vyšlo.... a jaké to bylo jinak?

Nechtělo se mi cestovat samotné, takže jsem ukecala Martina, aby se přidal a ve čtvrtek odpoledne jsme se sešli na Hlavním vlakovém nádraží, abychom vyrazili směr Děčín.

Zde se ukázalo, kdo je z naší dvojice "hospodyňka", neb já jsem vezla (lehké) kukuřičné suchary a Martin vytáhl z batohu krabici řízků.... (podělil se =D ) Je prostě výhodné, mít s sebou na cestách chlapa =D

Když jsme vystoupili v Děčíně, byla už tma, nicméně jsme se rozhodli ukrojit část cesty ještě dnes a vydali se po stopách turistické značky, která nás přivedla na Stoličnou horu. Prohlédli jsme si noční Děčín a usnesli se, že budeme pokračovat až na Růžovou vyhlídku. Šlapalo se parádně. Noční pochody mají přece jen něco do sebe. Příroda je tak nějak úplně jinak klidná.

Na Růžovou vyhlídku jsme dorazili po desáté a výhled byl nádherný. Díky skvělé viditelnosti jsme měli údolí Labe jako na dlani. Zabydleli jsme se na lavičce a vychutnali si výhled při popíjení čaje. Natolik nás pohled do údolí ohromil, že jsme se rozhodli nocovat bez přístřešku, přímo na vyhlídce, abychom po probuzení měli jedinečnou scenerii přímo před námi. I když byl celkem silný vítr, přenocovat se dalo (já jsem spala jako v bavlnce ;)

Po probuzení jsme zjistili, že nejen my jsme měli takový nápad a pozdravili jsme se se spolunocležníky. Posnídali jsme a vydali se ukrajovat další kilometry. Po dlouhém rozhodování, která cesta bude zajímavější, jsme nakonec vybrali cestu po červené turistické značce, která nás přivedla až na vyhlídku Belveder. Cesta na vyhlídku se postupně stala trochu monotónní, ale pohled na klikatící se Labe tento pocit rázem smyl. Stála jsem ohromena nádherou, kterou dokáže příroda vytvořit - skalní útvary tajemně vyčnívající z nekonečných lánů lesa, čnějící nad vodou, která tímto korytem protéká po staletí. Belveder byla naše nejdelší zastávka toho dne a myslím si, že jsme jí právem věnovali nejvíce času. Nicméně, mě neustále vábila ta tolikrát zobrazovaná Pravčická brána. A tak jsme nahodili batohy a vyrazili vstříc turistické atrakci (jak moc turistické, jsem pochopila až na místě).

Jelikož jsme si chtěli skály prohlédnout i z blízka, z Belvederu jsme se vydali po zelené, která cestovatele svede po kamenných schodech až na břeh Labe. Těšili jsme se na vodopády Suché kamenice... ale jak název napovídá... kamenice byla suchá. Takže vodopády nebyly. Sešli jsme tedy na silnici a pokračovali po ní dál (žádný extra zážitek) až do Hřenska. Samotné Hřensko mě tak nějak zklamalo. Ani nevím co jsem očekávala, ale rozhodně jsem neočekávala to, co Hřensko nabízí =D Asi mi nedošlo, že je to hraniční město s Německem, tudíž, že jediné na co tu narazím budou stánky se zbožím a obsluha restaurace, divně pohlížející na české turisty. Ráda si na cestách vychutnávám gastronomické zajímavosti, ale pokud mám čekat na polévku, která je v rámci menu, dvacet minut, tak jsem prostě zklamaná a víc si nedám. Hřensko jsme opouštěli rádi a já vím, že se tam vrátím, jen v případě nejvyšší nutnosti. Ale možná mě Hřensko mělo připravit na to, co teprve přijde =D

Když jsme se vydali na cestu, postupně přibývaly autobusy s turisty různých národností. Překvapilo mě, že převažují jedinci v teniskách popř. slečny v sandálkách na podpatku. Věděla jsem, že nestoupám na Mont Blanc, ale přece jen, jdu do přírody, takže jsem měla na nohou pohorky... Nechala jsem své obavy o můj šatník, který se zdál naprosto nevyhovující pro stávající společnost, u zaparkovaných autobusů a šlapala dál. Cesta k Pravčické bráně je cesta přírodou, ale rozhodně není klidná. Takový nával lidí neznám ani z Petřínských sadů. Postupně se nad námi otevřela skalní scenérie. Skalní stěny vytvářejí nepřekonatelný dojem monumentálnosti. Kdyby kolem vás bylo ticho, snad i zatajíte dech, abyste tu krásnu nerušili. Nicméně, když vedle vás oddychuje autobus Poláků, vnímáte úplně jinak.

Poté co jsme si vystáli frontu na vstup na vyhlídky u Pravčické brány (fronta cca na 20 minut, vstupné 75/os), prošli jsme si vyhlídky, na kterých se snažíte užít si tu krásu okolo vás. Viděla jsem ji. Mám fotku u Pravčické brány. Cíl splněn. Nějaké další emoce? Asi moc ne. Přibližně tak dlouho, jako jsme stáli frontu na vstup, jsme se pohybovali uvnitř placeného prostoru. Člověk se při pohledu na výletní zámeček Sokolí hnízdo, vystavěném v alpském stylu, na chvíli zasní. Představí si, jak to tu asi vypadalo v roce 1881, kdy byl zámeček vystavěn a turistika byla "v plenkách". Muselo tu být tenkrát krásně. Ale dnes je tu tolik lidí, že raději nahazujeme batoh a vydáváme se do klidu okolního lesa.

Oddechnu si, když na Gabrielině stezce utichne lomoz turistů. Jak se vzdalujeme od "atrakce", lidí ubývá. Užíváme si pohledy na skalní stěny, vystupující z tajemství lesa. Cesta nám krásně ubíhá pod chodidly s ozvěnou skalních stěn. Jak se blížíme ke zřícenině hradu Šaunštejn, moje nohy už toho začínají mít pomalu dost =D

Přece jen si na zádech nesu něco okolo dvanácti kilo (nechtěla jsem se vzdát stanu, který jsme nakonec vůbec nepoužili) a v nohách máme přes třicet kilometrů. Dál mě popohání jen slib, že uvidím Malou pravčickou bránu. Odměna za našlapané kilometry to je dostatečná. Za další nocoviště si vybíráme právě Šaunštejn (já bych se asi dál ani nedoplazila) =D

Prolezli jsme po zrezivělých žebřících přes soutěsky až na vrchol skály. Slunce už zapadlo a nad krajinou se vznášel nádherný měsíc obklopený tisíci hvězdami. Skalními štěrbinami se proháněl silný vítr a tak zůstalo pouze u myšlenky na teplý čaj a polévku. Zalezli jsme do spacáku pod hvězdnou oblohou a těšili se na východ slunce.

Jelikož jsem nechtěla, aby mi utekl jediný paprsek, vzbudila jsem se, jen se začalo šeřit. Načež jsem nesobecky probudila i Martina (aby náhodou nezaspal východ slunce na tak krásném místě). Otočil se k východu, zabručel něco ve smyslu "svítat bude nejdřív za dvě hodiny" a zase usnul =D Mě ale rozednění nenechávalo klidnou, a tak jsem začala objevovat okolí, jako zvědavé medvídě. Strašně foukalo, vůbec vystrčit nos ze spacáku už byla odvaha. Navlékla jsem na sebe snad všechny vrstvy a vyrazila podél zábradlí na vyhlídku. Pokradmu se země pode mnou probouzela. Nejprve se začaly objevovat stíny stoletých velikánů, postupně ze tmy vystoupily chalupy a vesnice pod námi. Nebe se začalo barvit do bledě modro, žluto, oranžovo červené. Nenápadně se začali ozývat první ptáci - poslové dne. V tu dobu se vyhrabal ze svého brlohu i Martin. Udělali jsme "pár set fotek" a já se slovy, že bez kávy nepřežiju další den, jsem uvařila trochu vody a pochutnali jsme si na lahodné instantní kávě =D (díky za ni). Zabalili jsme saky paky a pokračovali dál. Přece jen, do Jetřichovic to ještě pár kilometrů je a my musíme stihnout autobus.

Cesta nás vede mezi skalními stěnami s občasnou vyhlídkou. Jak se blížíme k Jetřichovicím, opět začíná přibývat milovníků přírody z řad místních návštěvníků.

V Jetřichovicích si dopřejeme malou odměnu v podobě kofoly a nastupujeme do autobusu směr Děčín. V Děčíně si následně vynahrazujeme špatný gastronomický zážitek, když si u místní horolezecké stěny dáváme v restauraci výborné jídlo a opájíme se chmelovým mokem. Nyní nám už nic nebrání označit tento výlet za povedený, nastoupit do vlaku a nechat se dovést vstříc civilizaci.