České tisícovky: Poledník

Jak poznáte nejlepší kámoše? Třeba podle toho, že i v době lockdownu a všeobecné paniky vás nenechají narozeniny trávit samotné v prostoru čtyř zdí. Díky Martinovi a Niky jsem si mohla narozeniny užít v srdci panenské Šumavské přírody. Po dlouhé době nastal víkend, kdy mělo být v Praze krásně a my jsme se vypravili za sněhem, těžkými šedými mraky a sněhovými vločkami poletujícími vzduchem. Cíl zvolili perfektní. Krásnou Šumavskou tisícovku - Poledník. Neskutečně jsem se těšila.

Jelikož jsme si na pátek naplánovali dovolenou, mohli jsme město opustit už ve čtvrtek večer. Spali jsme opět v útrobách Martinova plechového oře. Probuzení bylo trochu náročnější. Nejen že jsme se budili rozlámaní, ale vstávání do mínusových teplot už dívčí část skupiny úplně nenaplňuje. Rády bychom si dopřály teplíčko ranního sluníčka. Dnes si musíme vystačit s šedou oblohou a poletujícím sněhem. Martin je naštěstí opravdu dobrý parťák a než jsme se vyhrabaly z teplíčka, už pro nás měl připravenou kávu. Rychle jsme posnídali, poslední kontrola výbavy a vydáváme se po červené. Prvním cílem je Prášilské jezero v nadmořské výšce 1080 metrů. Je to jedno z Šumavských jezer vytvořených ledovcovým táním. Začátek cesty lemuje mírný sněhový poprašek. Jak stoupáme výš, sněhu přibývá. Kráčíme tichým lesem, když tu se nám najednou otevře výhled na jezero. Hladinu jezera pokrývá slabá vrstva ledu. Lesy obklopující vodní hladinu pokrývá sníh. Údolí je o to kouzelnější, že na krátkou chvíli vysvitne slunce. Přesto nám chlad začne rychle zalézat za nehty. Cvaknout pár fotek, doplnit tekutiny a po krátkém zastavení pokračujeme dál. Náš cíl je vrchol ukrytý někde nad jezerem.

Sestup k rozcestníku "U Liščí díry" je o něco náročnější díky ledovému terénu. U rozcestníku se ocitáme na příjemné rovné cestě, která v zimě slouží jako "běžkařská magistrála". V létě je pak určena pro cyklisty. Z této cesty máme jako na dlani pohled na rozhlednu, která označuje náš cíl. A cíl to bude jistě zasloužený. Počasí je tak ošklivé, že potkáváme nanejvýš dva běžkaře. Sněhu pod nohama přibývá a opět se začíná sypat i z oblohy. Výhledy si moc užívat nemůžeme. Mraky jsou tak nízko, že se zdá, jakoby chtěly sednout do všech údolí. Pro nás má dnes cesta úplně jiný význam, než krásné výhledy a obdiv k přírodě. Užíváme si pohyb, kdy nejsme omezeni opatřeními, která platí "tam někde dole". Je pro nás osvobozující pohyb v krajině, kde jsme jedinými "narušiteli". Snažíme se spící přírodu rušit co nejméně. Čím blíž vrcholu jsme, tím se stává naše skupina tišší. Do tváří nás bičuje padající sníh, unášený silným větrem. A najednou stojí před námi. Kolos vytvořený lidmi, který nepřehlédnutelně označuje vrchol. Přemýšlím, zda rozhlednu ohodnotím jako zajímavý architektonický prvek nebo spíš jako něco, co je v místní přírodě naprosto nepatřičné. Jedno je ale jasné, místo skýtá pro turisty skvělé závětří, místo pro odpočinek i v době pandemie. V létě a za normální situace je zde možné přenocovat i s grilováním :) Během naší svačinky přichází na místo ještě jiný pár - evidentně dle výbavy - spící v přírodě. Mají náš obdiv. Víme, že bychom to taky zvládli, ale asi jsme na to letos v zimě moc "princezny". Chlad už se opět hlásí známým tuhnutím svalů. Zvedáme se a vydáváme se na zpáteční cestu. Je to akorát. Dny jsou ještě krátké a my chceme návrat stihnout za světla, abychom si stihli v klidu připravit večeři.

Jelikož jsou v této lokalitě některé trasy v zimním období uzavřené volíme návrat zpočátku po červené a následně se u rozcestníku "Předěl" napojujeme na zelenou a pak na modrou. Během cesty se Martin rozhodne, že zjistí, kolik je tady sněhu. Začne tedy klacíkem dlabat díru, aby se prohrabal až na hlínu. My s Niky se neskutečně bavíme :D neb Martin funí jako medvěd, ale nechce se vzdát. Nakonec usoudí, že sněhová pokrývka může mít výšku tak tři čtvrtě metru (na hlínu se samozřejmě neprohrabal :D ) Ještě zastavujeme u vyhlídky Zelená Hora, abychom si na chvíli představili, jak to tu mohlo vypadat v předválečných letech. Pak zvedneme kotvy a pelášíme k autu. Protože jsme nedaleko Modravy, vydáváme se na lov místního piva. Mile nás překvapí, že si u výdejního okénka můžeme zakoupit i špekáček a opéct si ho na připraveném ohništi. Také se nám vyřešila jedna velká záhada dnešního dne - kde jsou všichni ti lidi, které jsme během dne nepotkali? :D Evidentně se jim nechtělo do zachmuřeného počasí. Večer mě díky otevřenému pivovaru čeká překvapení! Mini narozeninová oslava se světýlky, pivkem, brambůrky a spoustou legrace :) A venku se pomalu rozplývají mraky a začínají plaše vykukovat hvězdy.