České tisícovky: Přední Planina - 1198 m.n.m.

Letos v zimě jsem poprvé vyzkoušela sněžnice a hned jsem si tento dopravní prostředek zamilovala. Líbí se mi svoboda pohybu, kterou nabízí a zároveň to, že se člověk neboří po kolena do sněhu :)

Jelikož letošní zima byla jak má být, využili jsme příležitosti a na sněžnice se vypravili znovu, tentokrát do Krkonoš. S touhou nádherných výhledů a krásné celodenní túry po hřebenech jsme sbalili to nejnutnější a v pátek navečer naskákali do martinova Fordíka. Tento "rodinný" vůz je nedílnou součástí našich zimních výprav. Není pro nás jen dopravním prostředkem. Často je také kuchyní, jídelnou, ložnicí, obývákem nebo kavárnou. Jednoduše řečeno - pokud nejsme v horách, jsme v autě :) Poskládat se ve třech do rodinného vozu je někdy dost rébus. Nicméně i tentokrát se nám podařilo nacpat do auta vše potřebné včetně matrací na spaní a třech párů sněžnic. A tak můžeme startovat. S přibývající tmou se vzdalujeme rozzářenému městu a míříme vstříc horským vrcholkům. Naším cílem je dnes Dolní dvůr. Ve vesnici chceme přenocovat a ráno se vydat do přírody.

Během posledních dvou dnů se oteplilo natolik, že i na horách prší. Což nás při příjezdu trochu rozladilo, ale doufali jsme, že ráno bude veselejší. Nebylo. Probudily nás kapky intenzivně bušící do plechové střechy. Asi hodinu jsme čekali, zda déšť nepoleví. Polevil. Rychle jsme se vyhrabali ze spacáků, přeházeli věci v autě a v turistickém přístřešku udělali rychlou snídani. Mezitím přestalo víceméně pršet. Všude byla voda a tající sníh. Vzájemně jsme se snažili uklidňovat, že až vystoupáme výš, dešťové kapky se změní ve sníh. Nasadili jsme na záda batohy a sněžnice a vyrazili po modré směr Luisino údolí.

Už v údolí nás obklopovala mlha. Při stoupání po sjezdovce jsme doufali, že slunce se na nás přece jen bude chtít podívat, vykoukne a mlha se zvedne. Na vrcholu sjezdovky nasazujeme sněžnice a vyrážíme s nadějí do lesního porostu, sněžné duchny a všudypřítomné mlhy. Asi po hodině začíná opět drobně pršet. Martin a Niky vytahují pro jistotu pláštěnky. Už je jasné, že mlha se dnes nezvedne. Poklidným, ale pevným krokem stoupáme výš zasněženou krajinou okolo Hranostají skály. V počasí, které zalézá za nehty a pod oblečení velmi oceňujeme přístřešek na Krásných Pláních. Svačíme. Po sušence a teplém nápoji se nám nálada trochu zvedá. Nechceme se nechat srazit jen kvůli špatnému počasí. Cvakneme pár fotek jako vzpomínku na to, že Káje na cestách prostě prší :D a stoupáme dál k Boudě na pláni. Jednu obrovskou výhodu toto počasí přece jen má - horskou cestu jsme měli jen pro sebe. Sníh se tady nahoře přece jen drží. Je ho tu požehnaně. Nemít sněžnice, bořili bychom se po kolena ve sněhu. Takhle bojujeme pouze s tím, že sníh je těžký a pochod není tak pohodlný, jako když je sněhová peřina pěkně přemrzlá. Jelikož jsme si chtěli zaznamenat zdolání dalšího vrcholu, odbočujeme k vrcholu Horní Planina. Zde fotka v mlze :) a zpět k boudám. Naše další cesta vede po zelené. Za hezkého počasí by to byla nádherná hřebenovka s jistě úchvatnými výhledy. Nás obklopuje tak hustá mlha, že se nemůžeme vzájemně vzdálit na víc jak 10m. Je to poprvé v dnešním dni, kdy mě napadá, že jsme fakt šílenci. Nicméně už jsme nahoře a musíme se dostat dolů. Naštěstí jsme dobře vybavení, máme dostatek jídla, teplé oblečení, náhradní oblečení a i snad dobře vybavenou lékárničku. Náplast je nedílnou součástí našich cest. Když nemám sedřené nohy já, tak je má sedřené Niky. Tentokrát to vyšlo na ni.

Na cestě ke Klínovým boudám se k mlze přidává vytrvalé pršení. S přibývajícím kilometry ve sněhu, začínala být pomalu znát i únava. Ač je příroda opravdu kouzelná a i v tak nehostinném počasí nám přichystala nádherná překvapení v podobě zamrzlých potůčků a jinovatky, jsem ráda, když se napojíme na žlutou, která nás svede dolů do civilizace a do pohodlí Martinova vozu. Přes Rennerovky sestupujeme tichou krajinou. Jak nám ubývá sil, i my se stáváme více tichými. Každý jsme zahloubaný sám do sebe a plně se soustředíme na chůzi. Všichni vzájemně cítíme únavu. Právě takové chvíle jsou rizikové. Chvilka nepozornosti může vést k fatálnímu úrazu. Zastavujeme jen málo, abychom sešli ještě za světla. Zastávky mají jediný cíl - doplnit energii díky gumovým žížalkám nebo čokoládě.

Když uvidíme první domky značící vesnici, rozlije se mi po těle klid. Do Dolního Dvora přicházíme vyšťavení, mokří, s pocitem, že jsme totální šílenci. Ale taky se zážitky a vzpomínkami na společně strávený čas, které nám už nikdo nevezme.

Celá cesta má podle mapy "pouhých" 19 km. Ve sněhu a dešti to i tak může být výzva a chce to na ni být dobře připravený. My jsme naštěstí byli a tak si ze zasněženého kraje odvážíme obrovský pocit uspokojení.