Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část patnáctá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela. 

22. 7. 2019   den devadesátý pátý   Pondělí

Noc byla strašná. Spaly jsme na špatném místě. Jiné nebylo. Za San Sebastian u nějaké čističky. Celou noc tam štěkali psi a hýkali osli. Ráno - náročné. Snídaně v lese cca po hodině chůze. Jdeme do Orio.

Cestou jsme nic moc jsme neviděli. Ve městě nakupujeme a obědváme v parku. Oběd byl dost hnusný. Nějaké fazole s párkem. Bylo mi po nich špatně. Kostel opět zavřený. Nálada špatná. Město celkem pěkné. Po pauze vyrážíme do Zarautz. Cesta celkem v klidu. Po asfaltu, ale naštěstí ne kolem dálnice jako do Orio. V Zarautz jdeme rovnou na pláž. Těšíme se. Koupeme se a odpočíváme. Obě to potřebujeme. Vedle se zabydlují na dece Češi :) Dozvídáme se, že na toto místo jezdí čtyři roky, ale Čechy tu ještě nepotkali. Mají v této oblasti provdanou dceru. Povídáme chvíli o cestě a o vybavení. Je fajn mluvit zase česky.

Na vodě jsou celkem vlny. Je to úplně jiné koupání, než které znám z Chorvatska. Nemají tu mušle! :D Ale zmrzlinu mají výbornou. Zarautz je také rekreační letovisko v Biskajském zálivu asi jako San Sebastian, ale není tak veliké. Líbí se mi tu. Konečně první den svítí slunce. Svačíme na vyhlídce na oceán. Je to uklidňující. Po svačince se vydáváme z města ven a hledáme místo na přespání. Nakonec stavíme stan u vinice nad Zumaiou. Už je skoro tma. Ještě si připravíme teplou večeři - asi tak po 14 dnech.

23. 7. 2019   den devadesátý šestý   Úterý

Vstávám a mám debilní náladu. Niky je protivná. Vařím snídani. Míjí nás spousta poutníků. Chci rychle sbalit stan, ale Niky je pomalá jako vždy. Jsme obě nepříjemné. Vydáváme se na pláž do Zumaia.

Na pláži je ráno jen hráč na kytaru a údržbová četa.

Slunce začíná svítit na vodu. To je něco, co potřebuji. Klid, ticho, žádné lidi a žádné kecy od Niky. Jdu si zaplavat. Niky chtěla jít dál, ale ještě jsme se domluvily, že mi pohlídá batoh. Po plavání jsem jako vyměněná. Jako by se ze mě všechna špatná nálada smyla. Plavání bylo super! Vlny byly tak akorát a celý záliv byl jen můj. Když Niky viděla, jak mě koupání nadchlo, nakonec se odhodlala a šla taky. Myslím, že jí to taky prospělo.

Nakonec pokračujeme dál společně. Stoupáme výš do kopečků a vzdalujeme se od moře. Kostely jsou zavřené. Mrzí nás to.

Procházíme přes Itziar a míříme do Deby, kde nakupujeme. Kostel je zvenčí moc pěkný, ale bohužel je opět zavřený. V íčku je celkem fajn obsluha. Odpočineme si a pokračujeme dál. Stoupáme ke kostelu Kalbaixo ermita. Je to nádherný kostel na úžasném místě. Je škoda, že jeho kouzlo kazí restaurace hned vedle. A také to, že kostel je zavřený. Trochu nás zamrzí, že z atria kostela si dělá huličská partička místo pro pařbu. Mrzí nás to o to víc, protože nás tu dostihla odpolední bouře. U kostela jsme chtěly zůstat, ale partička nás natolik rušila, že jsme si ani nepřipravily večeři. Naštěstí jsme si stihly u místního kohoutku alespoň vyprat. Jakmile se zdá, že je bouře nad mořem, zvedáme kotvy a jdeme hledat jiné "doma".

Stan stavíme u rozcestníku v lese cca po třech kilometrech. Asi je to pastvina. Je nám to jedno. Kdo asi pase krávy v lese? :D

Během dne jsme několikrát potkaly "igeliťáka" (igelitku už nemá : D ) Dali jsme se do řeči - jestli se naše omezená znalost angličtiny dá považovat za rozhovor. Zjistily jsme, že jde ze Švýcarska.

24. 7. 2019   den devadesátý sedmý   Středa

Vstáváme v 6:30. Niky je protivná, já taky. Chci rychle sbalit. Než se vyhrabeme, chodí okolo poutníci. Niky se nakonec snaží být v pohodě a neprudit. Cesta nás obě nebaví. Často je po asfaltu. Kostely jsou zavřené, poutníci se na nás dívají taky "skrz prsty".

Dnes jdeme vykácenými lesy. Po asfaltu. Nejspíš jsou vykácené kvůli kůrovci... Alespoň dnes nepeče hned od rána.

Přicházíme do Markina-Xemein. Kostely jsou zavřené :( Dáváme si obědovou pauzu v parku u základní školy. Razítko dostáváme v celkem hnusné restauraci. Nakupujeme. Poutníci čekají na náměstí, než jim otevřou Albergue. My jdeme dál. Konečně bude na cestě klid.

Já si cestu užívám. Je po rovině a vede nás klidnou krajinou. Přicházíme do Ziortza-Bolibar. nejprve vidíme jen moderní paneláky, ale po vstupu do centra nás přivítají původní domky a pěkné centrum s kostelem (zavřený). Zastihuje nás tu bouře. Píšu deník. Niky odpočívá. Pak vaříme večeři. Po bouři se vydáváme dál do kopců. Prohlídka kláštera Zenarruzako Santa Maria Kolegiata. Pokračujeme. Nemůžeme najít místo na spaní. Cesta je vedená po dřevěném schodišti. Nakonec se zabydlujeme pod schody. Niky si odřela koleno. Když jsme konečně zalezly, praskla znovu tyčka u stanu. Takže vylézt, stan rozebrat, tyčku provizorně olepit. Snad to vydrží alespoň do rána.

25. 7. 2019   den devadesátý osmý   Čtvrtek

Stan vydržel. Balíme brzy. Snídáme u kostele Munitibar-Arbatzegi-Gerrikaitz. Kostel se jmenuje svatý Mikael.

Potkáváme hodně poutníků. Je to otrava. Krajina je zpustošená. Přicházíme do Gernika-Lumo. Město si jen zběžně prohlédneme. Jsme znechucené už z cesty. "poutníci" ke kostelu ani nedojdou a zasednou k pivu v restauraci. Veškeré kostely jsou zavřené. A vedle kostela je většinou hospoda. U kostelů je QRkód s informacemi. Jenže to si můžu vygooglit. kvůli tomu nemusím jezdit 2000km.  :(

Ve městě hledáme otevřený obchod. Vše je zavřené. Dozvídáme se, že je státní svátek, protože má svátek patron Španělska - svatý Jakub. Tak nějak to za celý den na cestě nebylo poznat. Kupujeme si na benzince kafe a pivo a pokračujeme dál. Schyluje se k bouři. Na cestě nás zastavuje u stolečku s ovocem žena, abychom si vzaly... Nakonec chce za dvě hrušky 1E. Mrzí mě jak se cesta změnila. Přemýšlím, že cestu v Bilbao ukončím.

Nakonec spíme na křižovatce lesních cest. Začala bouřka. Snad to stan vydrží.

26. 7. 2019   den devadesátý devátý   Pátek

Vstáváme. Leje jako z konve. Než zabalíme stan jsme skoro na kost promočené. Vydáváme se na cestu do Bilbao.

Po cestách tečou potoky vody, jak půda není připravená vodu přijmout. Prší celé dopoledne. Odpoledne občas déšť ustane.

V Bilbao směřujeme k fastfoodu abychom oschly a najedly se. Nechutná nám. Poté navštěvujeme katedrálu a kupujeme nový Credencial. Katedrála je krásná. Konečně máme možnost vidět kostel zevnitř. Nacházíme další občerstvení, zalézáme a konečně se trochu v klidu najíme a dáme si kafe. Cesta městem je vedená tak, abychom většinu zajímavých míst viděly už při procházení. S moderním uměním a gondolovým mostem se rozloučíme. Nechceme si zacházet. Nakupujeme a vydáváme se dál po značce ke kostelu Santa Agueda. Je nad městem. Chceme tam spát. Nakonec se zabydlujeme v parku pod kostelem. Přestalo pršet a můžeme si uvařit i polévku. Nohy máme úplně zničené z promočených bot.

27. 7. 2019   den stý   Sobota

Ráno opět leje. Nechám Niky spát do sedmi. Vstáváme líně. Vylézáme teprve až když přestane pršet. snídáme u kostela nad naším nocovištěm. Následně sestupujeme do Baracalda. Obědváme v MC a nakupujeme v nákupáku. Procházka městem.

Lidi nejsou vůbec přívětiví, jen prodavačka v obchodě. Procházíme Portugalete a míjíme nejstarší gondolový most na světě. Je dílem Alberta Palacia, jednoho z žáků Aiffella.

Cesta mimo uličky města (a někdy i ve městě) vůbec není pěkná. Vede špinavými místy a mezi továrnami. Když vyjdeme z města, jdeme podél dálnice, i když po cyklostezce. Je to opruz. Jdeme asi dalších 10 km. Začíná znovu pršet. Zastavujeme na odpočívadle před Ondarrou. Rozhodneme se tu přenocovat. Večeříme a čekáme než bude možné postavit si stan. Během té doby přicházejí místní a říkají nám o možnosti ubytování ve městě. Nebaví nás, jak každý chce, abychom spaly někde organizovaně.

28. 7. 2019   den sto první   Neděle

Ráno zase prší. Nechávám Niky spát. Taky se mi nechce vstávat. Vylézáme až v osm. Snídaně. Už svítí sluníčko. Šlapeme do Ondarry a pak po dřevěném chodníčku do Pobeňa. Mají tam hezký kostelík. Z města vystupujeme na útesy. Asfalt. Spousta lidí. Cesta by byla krásná, ale asfaltový povrch a provoz na stezce zážitek z výhledů na moře kazí.

Z Ontónu vede cesta okolo šílené čtyřproudé silnice. Hluk a špína. Všechno od čeho člověk chce na této cestě utéct. Bohužel se nám nepodařilo napojit na červenou, která je značená na mapy.cz. Strašně těžko hledáme místo, kde bychom si připravily oběd. Míjíme místa, která mají svá lepší léta za sebou. Je vidět, že to dřív byla velká turistická střediska. Nyní tu zůstaly jen rozpadlé domy, graffiti a uzavřené hospody. A špína. Místo na jídlo najdeme nakonec v parku u středu města. V parku jsou jediné dva vzrostlé stromy. Žádná lavička, ani odpadkový koš.

Historické centrum Castro Urdiales je krásné. Dominantou je katedrála na kopci vedle středověké pevnosti. Město má kolonádu okolo pláží. Město vyzařuje velmi milou atmosféru. Škoda, že je katedrála zavřená. Je od ní krásný výhled na moře.

Pokocháme se, zvedneme si náladu a pokračujeme dál. Máme v plánu jít po červené okolo moře. U města se nám to daří. Pak opět přichází na řadu silnice. Poté už se nám nepodařilo na červenou napojit. Hledaly jsme cestu asi půl hodiny. Nakonec večeříme na hnusném místě a následně pokračujeme po silnici. Na pobřeží se opět dostáváme až u Cerdigo. Zde také stavíme stan.

Celý den hodnotíme, že se ve Španělsku cítíme nevítané. Že je tu špína a cesta je vedená dost hnusnými místy. Výhledy jsou krásné, ale to pozadí... Necítíme se tu dobře.

Západ slunce na útesech byl nádherný, kdyby ho nekazil ruch z dálnice.

Bojím se, že se mi nepodaří moje osobní problémy do konce cesty uzavřít. Že po návratu budu tam, kde jsem byla....