Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část osmnáctá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

12. 8. 2019   Den sto patnáctý   Pondělí

Během noci se zvedl silný vítr. Noc byla náročná. Museli jsme podpírat stan, aby nám ho nesložil vítr. Asi ve tři ráno jsem rezignovala a s myšlenkou, že pokud Hospodin chce, abychom cestu dokončili, tak nás nechá dožít rána, jsem usnula.

Ráno probuzení do mlhy. Snídaně nebude. Vítr naštěstí trochu ustal a tak se nám podaří stan sbalit. Teplota je cca 5 stupňů. Oblékáme všechny vrstvy co máme. Teplotní rozdíl je pro nás šok. Postupně začíná mezi mraky prosvítat slunce. Na cestu jsme se vydali celkem pozdě, přibližně v devět. Asi po hodině si připravujeme snídani. Je to naše poslední jídlo v batohu. Spoléháme na obchod v Bedrucedo, který by tam měl podle mapy být. Po cestě do vesnice začíná být Niky hodně špatně. Mžitky před očima se mění na občasnou ztrátu zraku. Situaci zná. Začíná jí silná migréna. Mě to dost děsí. Nezbytně nutně si potřebuje odpočinout. Určitě je to i důsledek skoro probdělé noci. Asi v půl jedné jsme ve vesnici. Obchod tam není. Pouze albergue s restauracemi. :( Rozhodujeme se, jak vyřešit oběd. Nakonec si po komplikacích s domluvou objednáváme jídlo v restauraci. Jsme dost překvapené, když nám jako první jídlo přinesou rizoto :D Čekaly jsem polévku. Jako další chod máme steak s hranolkami. Nejprve jsme měli obavy, že po snědení dvou chodů už polévku nedáme :D ale poté, co jsme snědli něco, čemu říkají steak (u nás by to byl tak asi plátek masa ze školní jídelny), jsme se shodli na tom, že i polévka by se ještě vešla. Za jídlo zaplatíme 23E a jdeme dál. V průběhu řešíme, jak naložíme s večeří. Další místo pro nákup je 20 km daleko a batoh je prázdný. Pauzu si dáváme nad Berducedo. Svítí slunce. Následně pokračujeme do A Mesa. Niky pořád není dobře. Po jídle se to ještě zhoršilo. V A Mesa krátce odpočíváme a domlouváme se, že přejdeme vrchol a uvidíme kde se půjde zabydlet. Vydáváme se směr Buspol. Tam zjišťujeme, že je to jeden dům s kostelem. Niky je špatně, ale je odhodlaná jít dál. Nechce spadnout průměrem z 27 km/den.

13. 8. 2019   Den sto šestnáctý   Úterý

Opět vstáváme do mlhy. Je chladno. Pod námi je vodní přehrada. Snídáme kaši s ostružinami a poslední zbytky medu. Je to to poslední, co k jídlu máme. V 8:30 vyrážíme směr Grandas de Salime. Cesta je celkem náročná. Nejprve prudké klesání k přehradě. Tam obhlédneme z protějšího břehu vodní elektrárnu, která působí jako město duchů. Je asi zrušená. Docházíme k názoru, že je možná upravená na elektrárnu zpracovávající energii z větrných elektráren, které jsou všude na kopečcích rozeseté. Když jsme sešly do údolí, v údolí kleslá mlha se začala pomalu zvedat. Bylo to působivé. Následoval náročnější výstup od přehrady, který ale skvěle zahladily nádherné výhledy. Krajina tu byla nádherná, asi nejkrásnější co jsme zatím ve Španělsku viděly. Hluboké lesy svažující se do rokle, kde je voda. V poledne jsme ve městě. Žádný pořádný obchod tu není. Chci koupit oběd, ale nedá se tu platit kartou... nakonec nakupujeme všechno naráz v jiném obchodě. Platíme hotově. Město nám je nesympatické. Obědváme chleba se sýrem a se slaninou. Pak pokračujeme dál, ani se tu víc zdržovat nechceme. Přibližně po třech kilometrech kupujeme zmrzlinu a doplňujeme vodu. Niky po zmrzlině zvrací. Pauza. Asi po hodině pokračujeme dál. Příroda je krásná a cesta pohodová. Niky se cítí o něco lépe. Procházíme borovicovými lesy, malými vesnicemi a břidlicovými skalami. Je to tu krásné. Na hřebenech jsou větrníky na získávání elektřiny. Procházíme často přímo pod nimi. Sbíráme ostružiny. Kvetou vřesy - mají neskutečné množství odstínů fialové. Odpočinek v nádherné vesničce u odpočívacího kostela :)

Spíme u silnice za Cabriera. K večeři jsme měli žampionovou polévku.... už jí mám taky plný zuby.

14. 8. 2019   Den sto sedmnáctý   Středa

Vstáváme do mlhy a do chladna, ale pomalu se klube sluníčko. Snídáme slanou snídani - pečivo, slanina, sýr, čaj. Zabalíme a vyrážíme v 8:45 směr Fonsagrada. Včera jsme překročili hranice a vstoupili jsme do Galicie. Na každém rozcestí nás čeká sloupek s údajem jak daleko je to do Santiaga. Vzduch se pomalu ohřívá od sluníčka. Byť je to do města 9 km, přicházíme tam v 11:30. Razítko bereme v albergue. Nakupujeme v Dia. Sváča před obchodem - kafe, banán a čoko zákusek z listového těsta. Konečně ne sušenka. Pak pokračujeme za město, kde narazíme na fajn odpočívadla. Od nedalekého domu je tam slyšet hudba od Barbry Streisand až po filmové songy. Zpříjemňuje nám to oběd. Dochází mi, jak strašně moc mi chybí hudba a filmy. Po obědě se zatahuje. Stoupáme do kopců. Na vrcholcích mrholí. Odpoledne se mi jde špatně. Změna počasí mě nějak ubila. Niky už je o něco líp. Krajina je celkem pěkná, ale kopce se mi zdají být šílené. Vesničky se změnily. Stavby jsou kamenné, ale tak nějak méně veselé, víc horsky tiché. Niky cestou našla hřib. Rozhodneme se zabydlet se před Fonfíou, dosušíme si vyprané prádlo a usmažíme nalezenou houbu se slaninou. Je to příjemné zpestření jídelníčku. Už bychom chtěly být doma.

15. 8. 2019   Den sto osmnáctý   Čtvrtek

Vstáváme do mlhy. Přece jen jsme ještě v horách. Dnes nás čeká cesta přes Lugo. Je to pro nás další mezník na cestě. Z něj už je to do Santiaga "jen 100 km" Snídáme slanou snídani - pečivo, paštika, kafe, čaj. Vyrážíme v 8:45. Chtěla jsem vyrazit dřív. Máme v plánu dnes ujít 34 km. Terén je naštěstí nenáročný. Je to skoro samé klesání. Do jedenácti je mlha, která se ale postupně zvedá. Na cestě je klid. Asi jsme se dostali mezi dvě etapové skupiny a tím pádem nepotkáváme žádné poutníky. Dnes je ve Španělsku státní svátek. Obědváme před Castroverde. Je tam pěkné místo s kostelem a odpočívadly. Dosušujeme vyprané věci. Oběd - bageta, slanina, sýr, okurka. V Castroverde je otevřený kostel! Konečně! Jenže jaké je naše překvapení, že místo modlitby a přání šťastné cesty vám tu hned na uvítanou nutí reklamní předměty. A to výhodné nabídky - tužku s nápisem "Primitivo" lze zakoupit se slevou u stánku s nápoji, pokud si nějaký nápoj objednáte...

Kostel mají krásný. Barokní oltář s jezdeckou sochou dominuje celému interiéru. Bohužel nepotlačí pocit úzkosti z toho, že kostel je využíván ke komerci.

Jdeme dál. Bez tužky.

Cesta je celkem jednotvárná. Žádné zajímavé stavby ani vesnice. Kostely jsou zavřené, a to i ve svátek Nanebevzetí Panny Marie...

Večeříme opět pečivo se slaninou. Máme málo vody. Stan stavíme na louce před O Carqueixo. Je to vesnice těstě před Lugem.

Před spaním ještě řešíme jak získat osvědčení v Santiagu. Stále mě bolí naražené prsty a ekzém, který se mi udělal před týdnem.

16. 8.  2019   Den sto devatenáctý   Pátek

Vstáváme do chladu a do mlhy. Snídaně bude později. Nemáme vodu. Vyrážíme k Lugu. U kostela na okraji Luga snídáme zbytek bagety a mazací sýr. Je kosa jako prase. Dobíráme vodu a pokračujeme do centra. Mlha se pořád nezvedá. Na okraji centra zalézáme do obchoďáku a nakupujeme jídlo na dnešní a zítřejší den. Než nakoupíme a posvačíme v útrobách obchodního domu mlha stoupla. Konečně. Vyrážíme na obhlídku města. Lugo je historické město založené Římany. Má 2,2 km dlouhé mohutné hradby. Jsou to jako takové jediné dochované na světě. Mají 85 strážních věží a 10 bran. My vcházíme bránou Carmen. Na náměstí je historická radnice. Zběžně obhlížíme domy na náměstí a míříme ke katedrále. Je zrovna mše. Usedáme tiše do lavice a já zažívám neskutečný pocit uklidnění, ztišení. Už dlouho jsem potřebovala duchovní zážitek. Po mši si jdeme prohlédnout katedrálu. Nějak ji nedokážu vnímat. Necháme si klapnout razítko do credencialu a jdeme na hradby. Zde posvačíme a nabereme sílu do dalších kilometrů. Město opouštíme v poledne a míříme dál - vstříc Santiagu.

Cesta je nejprve po silnici, kde není žádný stín. Slunce už je ostré. Když najdeme cca po osmi km stín, obědváme. Při dalším pokračování se cesta občas stočí na pěšinu do lesa. Ty tu mají zajímavé. Střídají se dubové "druidí" s borovicovými. Jsme dost unavené, ale chce ujít alespoň třicet kilometrů. Nakonec se zabydlujeme na louce před Pacio. Večeře, odpočinek a spacák :) (už se těšíme na postel, sprchu a palačinky)

17. 8. 2019   Den sto dvacátý   Sobota

Slaná snídaně. Kafe nevaříme. Míříme do Melide. Krajina se nám zdá být pořád stejná. Počasí je nestabilní. Když svítí sluníčko, je horko. Když zaleze za mrak, je zima. Často hodně fouká. U nás by to byl už podzimní vítr.

Ve městě pouze nakupujeme. Jsou tam trhy a spousta lidí. Vystupujeme nad město ke kostelu Castro de Melide. Koukáme na panorama a hodnotíme, jak na nás Španělsko působí a jak je nám nesympatické určité "poutnictví", kdy si lidi batohy nechávají převážet autem a jdou jen od albegue k albegue. Vadí nám sbírat razítka po hospodách a ubytovnách.

Z města odcházíme opět roztrpčené. Po cestě narážíme na albergue, kde mají razítko dostupné na stole u brány.... alespoň něco. Vystupujeme na kopec nad albegue a zabydlujeme se tam na louce. K večeři děláme zeleninový salát. Na stan nám nalétává obrovské hejno létajících mravenců. Rozhodujeme se, že se pokusíme dojít do Santiaga zitra. Je to ještě 43 km. Zalézáme a v noci očekáváme déšť.

18. 8. 2019   Den sto dvacátý první   Neděle

Ráno prší. Vyrážíme později, protože jdou davy poutníků. Startujeme po deváté. V Melide jsme se napojili na camino Frances a je to znát. Lidí dost přibylo. My šlapeme s jasným cílem. Nemá smysl zastavovat. Všude jsou poutníci. Ti se postupně rozpadají do skupin, podle toho, kde staví na kafe. Ve dvě už jdeme skoro sami. Většina lidí už zaplula do albergue. Obědváme na louce vedle cesty. Lidi si nás fotí, jako bychom byli zvířata v zoo. Je strašný jak se někdo dokáže chovat. Jiní lidé jsou a křičí tak, že ruší všechny okolo. Značení je poškozené nebo chybí. Čím více se blížíme k Santiagu, tím je značení horší. Jeden by očekával gradaci k lepšímu, ale tohle to to opravdu není. Nikde žádné odpočívadlo. Jen hospody a albergue. Odpočíváme kde se dá. V podvečer začínáme být unavené, ale máme jasno. Dnes zdoláme město a půjdeme ještě v noci dál 20.8. chceme být na Fisterre. Jak se blížíme k městu docházejí nám síly. Večeře cca osm km před Santiagem. Těsně před městem potkáváme Slováky. Jsou to tři bratři. Dáváme se s nimi do hovoru. Neskutečně nám to dodá sil. Nejdřív nám vůbec nedocházelo, co se děje, že na nás mluví někdo, komu rozumíme :)

A pak značka SANTIAGO! Fotka a jdeme hledat katedrálu.... cesta přes město. Upoutá nás stavba za městem - stadion?

před 22:00 přicházíme ke katedrále. Je tam pár lidí, ale dá se to. Přicházím vyklidněná, ale pak se podívám na ozářenou stavbu katedrály a všechno mi dojde. Brečím jako želva. Jsem Tu! A můžu jet domů! Dokázala jsem to. Emocí bylo strašně moc. Niky je shovívavá. Lidi čumí. Já jsem v šoku. Všechny emoce, které jsem po cestě musela držet na uzdě šly ven. Volám Rei. Chci s ní ten zážitek sdílet. Naproti kostelu začíná hrát místní kapela. Je mi zima a mám hlad. Najednou je tma. Jdeme do KFC. Jídlo a kafe. V půl dvanácté se vydáváme směr Fisterre. Jdeme potmě s čelovkou. V dáli vidíme osvícenou katedrálu. Po osmi kilometrech hledáme místo na spaní. Jsou dvě ráno. Najednou se před námi zjeví odpočívadlo. Stavíme stan a odpadáme.