Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část devátá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.  

10. 6. 2019   Den padesátý třetí   Pondělí

Dnes je v plánu Decathlon. Nemám totiž už tuhý líh. Tudíž nemám na čem ohřívat jídlo.

Vstávám, snídaně a balení. Když vyrážím začíná pršet. Střídavě prší a je jen zataženo. Nejdu po trase. Vydala jsem se směr Anjou. Decathlon je v Chanas. Přicházím tam před polednem. Je slejvák a já jsem totálně promočená. Vstupuji do prodejny a za mnou zůstává potok vody. Zjišťuji, že "koksíky" nevedou. Vůbec tady tenhle druh topení neznají. Zachraňuje mě Martin. Má kamarádku ve Francii. Já jsem vůbec netušila co mám vlastně ve francouzštině shánět. Ona mi nakonec doporučila zajít do 1,5 km vzdáleného Carrefouru a koupit rozpalovač na gril (prostě pepo). Obchod byl naproti MC a cesta vedla po čtyřproudé silnici, kde byl neskutečný provoz. Žádný chodník, žádný přechod. Ani u nákupního centra to nebylo lepší. Vůbec tu nepočítají s tím, že pojedete nakupovat třeba na kole nebo pěšky.

Nákupní centrum bylo taky šílené. V potravinách to vypadalo jako by měla být zkáza světa. Všichni měli nákupy tak 2x větší než je obvyklý vetší rodinný nákup v Čechách. Pečivo bylo v poledne vyprodané. Koupila jsem co jsem v danou chvíli zvládla (pepo měli) a šla jsem se najíst do MC, kde jsem se totálně zděsila. Nejenže si nebylo kam sednout, ale fronta byla "jako prase". Zájezd Japonců na Václaváku je proti tomu pohádka. Nicméně jsem našla místo na batoh a šla si objednat přes chytrou "tlapkací" tabuli, která opět funguje jinak než v předešlém MC. Zvládla jsem to.

Při čekání na můj balíček mi došlo, že jídlo, které expedují je z 90% dětské menu. Všechny stoly byly obsazeny rodinami s dětmi od 1-14 let. Děti, které jdou ze školy, jdou s rodiči na jídlo do fastfoodu. Nemluvím ani o tom, že děti ve většině případů vůbec neposlouchaly. U většiny stolů se příkazy neustále opakovaly a když rodina odešla, stůl vypadal jako by odešla skupina vepříků. Uvědomila jsem si, jaké máme štěstí, že ve škole mají děti možnost navštěvovat školní jídelnu. Také si můžeme MC sednout k čistému stolu se zásuvkou a třeba i pracovat nebo studovat. Nebo máme i možnost jít jinam než do fastfoodu. Naštvalo mě i to, že mi automaticky dali 3x cukr (nesladím). Sníte jídlo a zbytek - papír, kelímek, příbor, cukr..... - vše nasypete do jednoho koše. Nějaké třídění odpadu? Nějaké šetření potravinami? Kde je ta pokroková Francie, která má táhnout Evropu vpřed?!

1. jsem ráda, že si můžu koupit jen tolik potravin, kolik sním (a ne balení min. po 6 ks)

2. jsem ráda, že si můžu koupit 1 roličku recyklovaného toaletního papíru

3. jsem ráda, že si můžu koupit pečivo bez plastového obalu

4. jsem ráda, že si i odpoledne můžu koupit pečivo

5. jsem ráda, že máme školní jídelny a firemní kantýny

6. jsem ráda, že máme na výběr z různých fastfoodů (např. bageterie....)

7. jsem ráda, že i v menších městech jsou dobře zařízené obchoďáky

8. jsem ráda, že si do obchodu můžu dojít pěšky

9. jsem ráda, že se mě obsluha ptá, zda potřebuji cukr nebo jednorázovou lžičku

10. jsem ráda, že nemusím žít ve Francii, protože tady nic takového nejde

V promočených botách se mi sedřela kůže na achilovkách. Na odpočinkovém místě se nedalo zabydlet. Musela jsem ještě dál podél Rhôny. Jsem za městem Saint Pierre-de Boeuf. Stan mám postavený skoro ve křoví. S odpadky si tu moc hlavu nelámou, hází je všude. Jsem zklamaná.

Večeře - špinavý vařič, protože pepo čudí. Vybitá baterie v tel. a utracená spousta peněz pro nic (ve fastfoodu jsem chtěla nabíjet, ale neměli tam zásuvky). Ještě, že vyšlo na chvíli slunce.

Ležím ve spacáku a těším se na ráno. Vstanu a budu moct opustit tohle místo. Rhôna by asi byla krásná, ale co z jejího okolí udělali lidi?

11. 6. 2019   Den padesátý čtvrtý   Úterý

Vstávám a balím. Snídám až po zabalení stanu. Začíná pršet. Jdu v dešti.

V kostele v Chavanay dobíjím telefon a trochu oschnu. Přejde ještě jedna přeprška, pak vyrážím ke kapli na kopci. Láká mě. Tato kaple je vlastně úplně nově postavená podle dochovaných fotografií a záznamů.

Dnes víceméně jen stoupám. Občas prší, občas mží. Je celkem chladno. Nejde se moc dobře a jsem unavená. Asi se začalo projevovat to, že jsem odbývala večeře nebo obědy. Tělo začíná být slabé a chce odpočívat a spát. Vůbec nikam se mi nechce. Dělám hodně pauz a cpu se sladkostmi, ale ty už to nějak nedokáží dohnat. S vypětím všech sil přicházím do Saint Julieu-Molin Molette. Další kostel bez razítka. Dnes ani včera nebylo ani jedno. Zabydluji se na louce kousek za městem.

Vařím vodu. koksíky, které jsem koupila neskutečně čudí a všechno očudí načerno. Jsem šíleně špinavá jen než připravím večeři. Tou jsou dnes boloňské těstoviny z Decathlonu. Chuť nic moc, ale je to teplé a syté.

Hraji na ukulele. Stan stavím brzy. Snad se ráno probudím a bude svítit slunce. Ještě chvíli přemýšlím o práci, kterou bych chtěla dělat po návratu. Chtěla bych práci, která mě bude bavit. Snad i tohle nějak klapne a já budu moct bojovat i v tomhle boji o to, co mě baví.

12. 6. 2019   Den padesátý pátý   Středa

Budí mě sluneční paprsky. Dávám si na čas a suším stan. Vyrážím později, ale nevadí mi to.

Přicházím do Bourg-Argental, kde dokupuji zásoby potravin. Musím nakoupit jídlo až do soboty. Je toho dost a je to těžké. Ale paní prodavačka je moc fajn. A taky mi nějaký týpek popřál dobrou chuť, když jsem svačila u obchodu :) Městečko je krásné. Razítko měli na íčku. Pokračuji dál, ale poslední dobou se mi nechce moc šlapat. Cesta je celkem náročná a pořád ↑ a ↓. Ještě není ani úplně teplo. Sluníčko sice svítí, ale vítr je studený. Postupně stoupám do vyšší nadmořské výšky. Objevují se více pastviny. Zakotvím na odpočívadle za Saint Sauveur en Rue, jelikož potřebuji sušit věci. Už tam zůstávám i na noc. Stan stavím uvnitř odpočívadla. Hraji si na ukulele, vařím a plánuji cestu. A těším se na Niky :)

13. 6. 2019   Den padesátý šestý   Čtvrtek

Nechce se mi vstávat. V noci jsem moc nespala. Bylo mi zima. Celkem dost zima. Na to, že je červen. Když jsem se vyhrabala, sbalila a nasnídala, píše mi sestřenka. Zarazí mě to, běžně si nepíšeme. Píše mi, že náš společný kamarád zemřel. Posílá mi parte. Zabil se v autě. Na D1 nacpal auto pod náklaďák. S ním zemřela i jeho žena. Dcerku se podařilo zachránit. Matně si vzpomínám na zprávy, které jsem na internetu četla před pár dny. Byl tam článek i o této autonehodě. Zamrazilo mě. Dost mě to sebralo. Brečím celé dopoledne. Bylo to přesně to přátelství "sejdeme se na pivo příště".

Jdu lesem, ale vůbec netuším kudy. Takhle jsem došla až do nádherné vesničky Les Sétoux. Stojí zde zajímavý kostel a je tu památník letcům z války. V kostele jsem zapálila svíčku za zemřelého přítele. Snad by se mu tady líbilo. Sedím v kostele a přemýšlím. Trochu mě to uklidnilo. Všímám si, že v kostele mají kamna na dřevo/uhlí. Celý kostel je uvnitř obložený dřevem. Pokračuji dál v cestě. Krajina je tu krásná. Lesy jsou převážně jehličnaté a výhledy úchvatné. Šla jsem víceméně po rovině, tak se ťapalo celkem dobře. Stoupání jsem si asi odbyla na začátku dne. Přicházím do Montfaucon en Velay. Stojí tu kaple Notre Dame. Je krásná. Na zdech visí obrazy, které se vztahují k textům z Bible. V jednoduchosti je tolik krásy.

Zabydluji se v lesíku cca 3 km za městem. Je těžké najít místo. Jsem unavená.

14. 6. 2019   Den padesátý sedmý   Pátek

Ráno vstávám brzy. Potřebuji sbalit stan dřív, než začne pršet. Nesnídám. Jakmile všechno sbalím, začíná pršet. Je bouřka. V dešti jdu celé dopoledne. Okolo desáté zalézám za městem Tence do lesa a vařím kaši. Okolo oběda se mírně vyčasí a ukáže se i sluníčko. Hraji na ukulele a odpočívám. Je chladno. Cesta je celkem ucházející, i když je náročná. Chci dojít na odpočívadlo, abych spala v klidu. Procházím Saint Jeures. U Araules mě chytla další bouřka. V Araules se schovám do kostela Notre Dame. Na zdech jsou upevněné obrazy s výjevy z Bible a u nich je vždy připojen daný text. Celkově je Araules hezké městečko.

Za městem jsem našla příhodnou louku a tak jsem nakonec zabydlela tam.

15. 6. 2019   Den padesátý osmý   Sobota

první myšlenka dnešního dne: PŘIJEDE NIKY!

Mířím do Le Puy en Velay.

Ráno je mlhavé a je po dešti. Nechce se mi vstávat. Slunce nesvítí. Nakonec se asi za hodinu přemluvím. Vytáhnu vařič a udělám si snídani. Balím hnusně mokrý stan. Než vyrazím, mlha se začne zvedat a ukazují se krásné scenerie. Procházím malebnými vesničkami a zajímavou přírodou.

Ve výhledech jsou znatelné sopečné homole. Počasí je nakonec pěkné. Dobře se mi tu jde. Cestu si dnes neskutečně užívám.

Před Le Puy se počasí zhoršilo a přišla bouře. Než jsem došla na nádraží, pořádně jsem zmokla. Niky má zpoždění. Vlak má poruchu.... jako v Čechách. Na nádraží spí bezdomovec, smrdí asi stejně jako já. Když Niky konečně dorazí, vydáváme se koupit Credencial a hledat smluvené ubytování. To nám zajistil Honza. Sami bychom si nikdy nezvládly ubytování zarezervovat. Právě v tuto chvíli si neskutečně vážím toho, jak funguje poutnická komunita. Credencial kupujeme v "Camino pointu". Ubytování také nacházíme celkem snadno. Vedou ho úžasní lidé! Vítají nás slovy: "Vy budete určitě Nikol a Karol" :) Evidentně jsme byly očekávány. Bylo to krásné přijetí. Dostáváme podrobné informace co si ve městě prohlédnout. Odložíme si batohy a vyrážíme na prohlídku.

Vystoupáme do sochy Notre Dame, která slouží jako rozhledna, procházíme okolo nádherné a majestátní katedrály a nakonec povídáme a popíjíme pivo v parku :) Niky dovezla plzeň :D Já se snažím Niky sdělit co nejrychleji všechny mé zážitky. Po měsíci nemluvení je to pro mě náročné, protože nemůžu najít vhodná slova a pro Niky zábavné, jelikož neustále používám nějaké jiné slovní obraty. Jsem jako dítě, které se učí mluvit. Je to krásný podvečer.

Večer sprcha, vyprat oblečení a spát. Spíme každá ve své kóji ve společné noclehárně. Je to celkem fajn. Ubytování je se snídaní a je Donativo (za dobrovolný příspěvek).

16.6.2019   Den padesátý devátý    Neděle

Ráno se probluzíme brzy. Chceme na mši do katedrály a stejně všichni vstávají. Den začínáme společnou snídaní. Je to moc milé. Vnímáme jaká je škoda, že si nemůžeme popovídat.

Na 7:00 jdeme do katedrály. Začíná mše pro poutníky. Z kázání nerozumíme ani slovo :) Přesto je to působivý zážitek. Nakonec obdržíme jako dar poutní předměty - růžencový prstýnek, evangelium a požehnání na cestu. Cesta symbolicky začíná východem z katedrály, který vede po schodech dolů k hlavním dveřím, odkud je úchvatný pohled na celé město.

My nevyrážíme hned na cestu. Niky se vrací do Albergue pro zapomenutého Gandalfa :D (její poutnická hůl). Pak jdeme na prohlídku kláštera Saint Michael, vystavěného na vršku sopečné homole. Je to neskutečně nádherné místo s gotickými freskami. Kaple kopíruje tvar homole. Na výzdobě jak katedrály, tak této kaple jsou znát vlivy arabské architektury. Zdobení církevních staveb je tu tak odlišné od našeho vnitrozemí.

Oběd v MC a pak konečně s plnými bříšky vyrážíme ven z města. Počasí se vydařilo. Bavíme se tím, že mě bolí nožičky a Niky záda :) Tempo tomu odpovídá :D Naštěstí počasí i lavičky cestou přímo vybízejí k odpočinku. Užíváme si společnou cestu. V Motbonnetu zastavujeme na místní pivo. Točí jen třetinku a pivo je slabé :D

Spíme kousek a tímto městečkem..