Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část pátá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.   

13. 5. 2019  Den dvacátý pátý   Pondělí

Ráno svítí sluníčko! Konečně! Noc byla chladná. Brýle byly omrzlé. Tipuju tak nula maximálně +1 stupeň. Stan jsem skoro osušila už ráno. Spacák i karimatku taky. Ráno jsem si protáhla.

Když jsem vyšla, všimla jsem si, jak se krajina mění. Z polí se stávají pastviny. Z vesnic a měst statky. Už ráno přicházím do Memmingenu. Je to celkem hezké město. Z architektonického pohledu je tu stále co objevovat. Nádherné historické domy s typickým hrázděním. Mě asi nejvíc okouzlí Siebendächerhaus. Razítko dostávám na íčku. Lidi jsou divný. Snažím se rychle zmizet. Kostel je zavřený. Cesta do Woringenu byla větrná a bylo zima. Vidím zasněžené Alpy. Ve Woringenu se ke mě přidal nějaký arabsky vyhlížející muž. Jeho otázky byly po chvíli až příliš dotěrné. Je sice možné, že to zapříčinila jazyková bariéra, protože jsem si mohla některé věci vyložit jinak, než byly myšleny. Jelikož jsem mu už řekla svoji trasu, raději ji trochu upravuji a jdu místo po svatojakubské, po běžném turistickém značení. Camino značení v této oblasti stejně není moc dobré. Po chvíli zjišťuji, že turistické značení také není moc dobré. Několikrát se ztrácím. Procházím však krásnými místy. Přicházím do Zell a pak do Bad Grönenbachu. Lidi se mi tu zdají být divní (já jim nejspíš taky). Kostel je však otevřený. V kostele si se mnou začne vyprávět starší paní. O svatojakubské cestě toho asi moc neví. Překvapuje mě to, cesta by tudy měla vést. Dost bloudím.

Večer nemůžu najít místo na stan. Vše je obehnané ohradníkem nebo plotem. Kde není ohrada je sráz. Jsem unavená a zoufalá. Podle mapy to dál nebude lepší.

Rozhodnu se oslovit muže u jednoho ze statků s dotazem, zda si tam nemohu někde postavit stan. S mými jazykovými znalosti je to dost těžké (z jeho strany není problém - kromě němčiny a angličtiny mi nabízí k hovoru ještě italštinu a španělštinu). Nakonec se díky posunkům, které jsou naštěstí ve všech jazycích stejné, domlouváme. Na statku chovají koně. Dostávám tedy prominentní místo ve stáji, kde mám přístup k záchodu a teplé vodě. Tak snad bude vše OK.

14. 5. 2019   Den dvacátý šestý   Úterý

Ráno mě budí ržání koní, švitoření vlaštovek a zvonce krav. Dostávám kafe a preclík.

Když vyrazím nemůžu uvěřit vlastním očím! Nebe je bez mráčku a svítí slunce. Jde se mi dobře. Krajina není jednotvárná. Postupně stoupám výš. Celý den si užívám výhled na zasněžené Alpy. Po obědě zjišťuji, že je přede mnou hřebenový přechod v nadmořské výšce 960 m. Po poledni začínám stoupat. Vítr přivane mrak a začíná chumelit. Tak je to celé odpoledne. Ale už nemůžu dolů. Plánuji přenocovat ve Weitnau, které je uložené v údolí. Do městečka přicházím pozdě. Nemůžu najít místo na přespání. Platit 25E se mi nechce.

Je zima a bude chladná noc. Stoupám dál po trase. Stmívá se, je zima.

Na trase má být podle mapy odpočívadlo. Jsem unavená, ale směřuji tam. Potkávám jedno odpočívadlo. Vyhovovalo by. Nicméně popojdu ještě cca 1 km k dalšímu. Tam zjišťuji, že je špatné a že se musím vrátit.

Stavím stan pod přístřeškem v rohu dvou stěn. Nejprve jsem myslela, že budu spát bez stanu, ale zavrženo. Je fakt zima.

Uléhám unavená. Poprvé si přeji být doma. Nevečeřím, jen si dám čokoládu. Od rána jsem neměla nic teplého. Jdu spát.

15. 5. 2020   Den dvacátý sedmý   Středa

Probouzím se s myšlenkou - Dnes v noci přijede Martin!

Vstávám, otevřu stan a tam... SNÍH!

Přes noc nachumelilo. Vstávám už v 5:30 a rychle balím. Vyrážím na cestu. Podle map mě dnes čeká 44 km.

veškerou elektroniku mám vybitou. Je chladno a mlha. Procházím lyžařskými středisky. Musím se dostat níž, pak bude lépe. Občas stále chumelí.

Cesta je náročná, ale ubíhá. Těším se. Těším se, že nebudu muset spát sama a o všechno se sama starat. Těším se, že se v Sankt Gallen ubytujeme.

Okolo poledne už je lépe. Je stále chladno, ale nechumelí. Dělám si první jídlo dnešního dne - kaši.

Stále se pohybuji v horách a cesta je náročná. Začínám být unavená, ale jsme s Martinem domluvení, že počkám na nádraží v Bregenz. On přijede vlakem o půlnoci.

V Schiedeggu mám v nohách 37 km a zjišťuji, že mě ještě 20 km čeká. Přes hřeben v nadmořské výšce 1100 m. Je půl sedmé večer. Jsem zoufalá. Nohy mám unavené už od včerejška a jít sama na noc do neznámých hor s tím, že předešlou noc chumelilo....Přepadá mě úzkost. 

Ale nemám kde přespat. Schiedegg je trochu jako náš Špindlerův mlýn. Všude hotely, turisti a soukromé pozemky. Jen bych ztratila čas hledáním místa. Pobrečím si Martinovi do telefonu, vyslechnu si od něj důležitou informaci, že jsem na takový přechod přece vybavená a vyrážím. Unavená, ale odhodlaná. Asi po půl hodině překračuji Německo-Rakouské hranice. Stoupám. Vzduch není tak chladný jako předešlou noc. Jdu po hřebeni a zahlédnu Bodamské jezero :) Hned získávám novou šťávu. Vidím západ slunce nad Bodensee :D

Ještě tedy sejít do Bregenz. Dobré je, že není úplná tma a je celkem teplo. Šlapu. Cesta je dobře značená. Na samotný sestup už padá tma a únava taky pracuje.

Zahlédnu rozzářené město. Je to nádhera. Ale zároveň mě děsí, jak je veliké. Do města přicházím ve 22:30. Úplně hotová. Mám oteklé klouby na nohou. Všechno mě bolí a nevím co teď. Do příjezdu Martina je to ještě hodina a půl.

Chvíli odpočívám na náměstí, pak se s obtížemi zvedám a doplazím se na nádraží. Nádražní hala! Chvíle v teple. Jakmile se zastavím, klouby na nohou se zvětší na dvojnásobek. Halu zavírají v 23:15. Zase zima. Čekám. Otravují mě lidi. Nerozumím jim. Konečně přijíždí Martin! Po přivítání jdeme hledat místo na přespání. Dál jak do parku odmítám jít. Zabydlujeme se u vody. Je čtvrtek 2:30 ráno a já jsem grogy.

16. 5. 2019   Den dvacátý osmý   Čtvrtek

Vstáváme v 5:30, po třech hodinách spánku, totálně rozlámaní. Já mám oteklé nohy tak, že na nich nemůžu skoro stát.

Nesnídáme a vydáváme se na cestu. Najíme se teprve u přístavu. Pak vyrážíme po stezce okolo jezera. Moje nohy mi vypovídají službu. Martin rozhodne rozbalit ležení. Musím si odpočinout. Jsem neskutečně prokřehlá. Jsme sice už po snídani, já přesto spořádám čtvrt bochníku chleba. Chvíli lenošíme. Stále není úplně teplé počasí. Hodně fouká. Jezero i přesto láká k procházce a tak vyrážíme. Potřebujeme dojít do Rorschachu a tam se napojit na Svatojakubskou cestu.

Už v Hardu jsem vyřízená. Na oteklých nohách se nedá jít. Každý krok pro mě znamená neskutečnou bolest. Hledáme přístav, že bychom jeli do Rorschachu přívozem. Žádný však v tuto dobu nejede. Do Sankt Gallen nás tedy čeká asi 35 km pěšky. Cesta je stále do kopce. Je hezká, ale díky mé únavě nemáme vůbec možnost si ji užívat. Veškeré síly vyčerpám na to, abych udělala další krok.

Asi 5 km před cílem začne mít potíže i Martin. Nedivím se mu. Já jsem se na takovou trasu "rozcházela" měsíc. On se ji rozhodl dát bez jakéhokoliv rozcházení. Přestřelili jsme. Jelikož nesl víc věcí v batohu, část zátěže mu přebírám. Nechci se vzdát spánku na posteli. Obětovala jsem té představě tolik sil. Nakonec místo turistické cesty, volíme kratší cyklistickou, i když vede podél dálnice. Do Sankt Gallen přicházíme v devět. Předměstí je strašné. Zdá se mi to jako takové "ghetto".

Pokračujeme dál do centra. Ubytujeme se v zarezervovaném Albergue. Mají spoustu otázek, pravidel a informací. Nemáme kapacitu je všechny obsáhnout. Konečně sprcha, vyprat a jít spát.

17. 5. 2019   Den dvacátý devátý   Pátek

Probouzím se do tepla. Je 5:45. Martin ještě spí. Ubytovna je tichá. Vstáváme společně okolo sedmé. Ráno si chceme udělat líné. Moje nohy odmítají fungovat. Mám modřiny na nártech a nohy jsou oteklé. Kotníky a kolena taky. Všechno mi jde strašně pomalu.

Když se trochu rozhýbu, vyrážíme na obhlídku města. Navštěvujeme evangelický kostel. Jeho dřevěný interiér v kombinaci s nádhernými vitrážemi nás uchvátí na první pohled. Následuje katedrála. Na můj vkus je až příliš přezdobená a není tam ani klid na modlitbu. Chtěli bychom se podívat do knihovny, ale po zjištění výše vstupného se rozhodujeme, že si to necháme na nějakou jinou cestu, až bude mít energii koncentrovat se pouze na tuto návštěvu.

Po asi hodině a půl trvající obhlídce města se už těšíme do přírody. Zastavujeme se u několika kostelů a kaplí. Odpočíváme u jezera Gübsensee. Jsme tam za exoty. Dnes nechceme jít daleko. Procházíme Herisau. Mají krásný kostel. Kostely, které jsme prozatím viděli, mají vesměs moderní interiér. Před kostelem je socha sv. Martina na koni.

Ubytováváme se na odpočívadle za Herisau. Je tu gril, lavičky, stůl... kompletní zázemí pro večeři. Stan stavíme opodál v lesíku, kde je připravené ohniště. Jdeme spát okolo desáté.

18. 5. 2019   Den třicátý   Sobota

Vstáváme do celkem teplého rána. Neprší a klube se slunce. Pomalu balíme a vyrážíme cca v 9:00. Trasa je kopcovitá. 

Vyrážíme směr Sankt Peterzell. Po cestě si dáváme na horské chatě pivo. Pro mě to znamená první pivo od překročení Česko-Německých hranic. Máme potíže s řečí. Nemluví ani německy ani francouzsky. Je to nějaká divná směs všeho. Pivo stojí cca 100 Kč.

Vystoupáme do 1100 m. n. m. Je krásně teplo. S počasím v Bavorsku je to nesrovnatelné. Je ale dusno. Čekáme bouřku. Nemůžeme jít moc rychle, stále mě bolí nohy.

Krajina je okouzlující. Neustále se nám před očima mění scenérie zasněžených hor. Je to takový "Alpský kýč naživo" - krávy, lesy, louky, zasněžené vrcholky a slunce.

Ze Sankt Peterzell vyrážíme dál. Chceme dojít až do Wattwilu, kde plánujeme nakoupit. Přicházíme však pozdě. Už je zavřeno. Hledáme jiný obchod. Nakonec najdeme otevřenou alespoň benzinku. Mají obloženou bagetu!! Juchů! Jeden velký významný bod pro Švýcary :)

Švýcarské vesnice se mi líbí, přijdou mi zajímavé. Města mi ale přijdou jako splácanina všech možných stylů bez jakékoliv koncepce. Města se mi moc nelíbí.

Jsem hodně unavená. Vydáváme se proto na odpočívadlo, kde chceme nocovat. Ke klášteru St. Maria der Engel se vrátíme až zítra. Je to od našeho ležení jen kousek. Jelikož je u odpočívadla gril, Martin ještě rozdělá oheň a griluje kuřecí maso. Než jej ugriluje, přichází déšť a bouřka. Zalézáme.

19. 5. 2019   Den třicátý první   Neděle

Dnes jsem měsíc na cestě. Když vstáváme je po dešti. Ráno využíváme kohoutku a ohniště přímo u odpočívadla. Peru, oholím si nohy (jo fakt jsem po tom už dlouho toužila :) . Martin dělá snídani a uklízí gril.

Nedaleko našeho nocoviště je vodopád Feldbachfall, než se vydáme ke klášteru, ještě zkoukneme tuhle nádheru. Pak už se ubíráme ke klášteru St. Maria der Engel. Pokud jsem to správně pochopila, tak dnes klášter funguje i jako poutnická ubytovna.

Zde se nás ujímá obyvatel kláštera a kromě razítka nás provází i prostory kláštera. Klášter zvenčí působí jako typický švýcarský alpský statek. Interiéry jsme okouzleni. Po prozkoumání kláštera se vydáváme na zříceninu hradu Iberg. Je odsud pěkný výhled na okolí. Při pohledu z věže nám neunikne, že se začínají kupit mraky.

Ještě nikdy jsem neviděla, aby se z páry po dešti dělaly znovu rovnou dešťové mraky. Začíná pršet. Jsme celkem vysoko v horách. Jak scházíme do nižších poloh, déšť zůstává na vrcholcích nad námi.

Martina bolí zuby. Neodpustíme si vzájemně kousavé poznámky. Jsem protivná a Martin taky. Nakonec se rozhodneme udělat oběd a odpočinout si. Začíná znovu pršet.

Po jídle scházíme k jezeru Obersee. Jezero obklopují kopce a dotvářejí tak nádherou podívanou. Začínám mít opět bolestivé nohy. Cestou navštěvujeme zajímavé kostely. Když uvidíme jezero, zvolíme cestu po jeho břehu. Jezero je obrovské.

Nakonec se zabydlujeme na odpočinkovém místě v lese - gril, přístřešek, lavičky, stůl... pohoda.

Večer ještě plánujeme následující den. Bude nás čekat náročný výstup. Zjišťujeme, že Martin už z časových důvodů až do Bernu nejspíš nedojde.