Čtení z deníku: Putování do Santiaga a na konec světa - část první
Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.
19. 4. 2019 Den první - Velký pátek
Po několika týdnech příprav jsem za sebou dnes zabouchla dveře od bytu a vydala se s batohem na zádech na cestu.
Při pohledu do prázdného pokoje mi došlo, jaké rozhodnutí jsem vlastně udělala. Došlo mi to poprvé za celou dobu plánování.
Kafe na nádraží, předání klíčů od bytu (který na půl roku přestává být mým) a sraz s Niky a Magdou. Dobíháme vlak na poslední chvíli. Zacvaknutí dveří a už míříme na Karlštejn.
První fotky, první poutnické razítko do mého poutnického průkazu - Credencialu. První popřání šťastné cesty "buen camino" od neznámého mladíka. Pak už se vydáváme na cestu po značce žluté mušle v modrém poli, která mě (při velkém štěstí) dovede až do Santiaga de Compostela. Jednoho z nejznámějších poutních míst. Města, kde jsou v katedrále uloženy ostatky patrona Španělska - svatého Jakuba. A odtud je to už jen kousek na samotný konec světa. Takto je označovaný výběžek pevniny, kde leží město Fisterre. Místo, kde končí pevnina a začíná nekonečno. Místo, odkud na obzoru vidíte jen oceán, který se snoubí s oblohou.
Značku jsme ztratily už na Karlštějně. To nám to pěkně začíná. Po ztrátě půl hodiny, kdy hledáme žluto-modré značení, konečně opouštíme turisty přeplněné místo a vyrážíme do náruče přírody. Na oběd se uvelebíme na zahrádce jedné z vesnických restaurací. Jelikož tuším, že to pro mě bude na dlouhou dobu jedno z posledních neinstantních jídel, vybírám si vskutku královsky - královský hermelín a pivo. Obojí chutná skvěle.
V pozdním odpoledni dochází na loučení. Niky se mnou pokračuje až do Německa. Magda se však dnes vrací zpět do civilizace a bude na nás myslet od pracovního stolu. Po odpojení Magdy se cesta stává definitivní. Teď už je to jen a jen o nás.
Na konci dne máme našlapáno 25 km. S asi 18kg těžkým batohem je to na první den celkem výkon. Přicházíme k místu, které jsme podle mapy zvolily jako vhodné pro přenocování. Prostor je pro nás jakoby připravený - ohniště, odpočívadlo, místo na stan. Všechno klape (díky ty tam nahoře +)
Postavíme stan a první noc může začít.
Motto dnešního dne: Tvůj batoh je tak těžký, jak zvládne unést tvoje ego :)
20. 4. 2019 Den druhý - Bílá sobota
Dnes bychom chtěly dojít k poutnímu kostelu na Svaté Hoře u Příbrami.
Nejprve se vydáváme k rozhledně Studený vrch (660m.n.m.). Vyhlídková věž postavená v r. 1940 leží mírně mimo trasu a je tedy třeba trochu si zajít. Jelikož jsme plné nadšení a odhodlání, rozhodování je pro nás snadné. Odbočka za to rozhodně stála, i když byla rozhledna zavřená, našlo se tu ideální místo na svačinu a odpočinek.
Cesta se ubírá krásnými lesy. Zpočátku si ji užíváme. Postupně začínáme být unavené. Přece jen, na celodenní chůzi nejsme zvyklé. Zároveň nejsme navyklé trávit celý den v pohorkách. Já se tedy v polovině cesty přezouvám do sandálů, které si pro tento případ nesu.
Jak si tak šlapeme po lesní pěšině, už notně unavené a dle našeho názoru fakt hodně smradlavé, potkáváme dva muže v maskáčové výbavě. Prohodíme pár slov a oni na nás "kam prý máme namířeno" a my, že do Španělska. Což se samozřejmě neobešlo bez dovětku "a to v těch sandálích? Tak to šťastnou cestu :D". Došlo nám, že za exoty, budeme s Niky vždy a všude.
Do Příbrami jsme dorazily notně znavené. Při příchodu do města máme v nohách přes 30 km. Nakoupily jsme v místním obchodě, prozkoumaly náměstí s kostelem svatého Jakuba Většího a přilehlé uličky a vydaly se k proslavenému poutnímu areálu, kterému vévodí původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl přestavěný do barokní podoby. Při příchodu k areálu zjišťujeme, že tady nebude zase tak snadné najít místo k přespání. Je tu sice ubytování pro poutníky, ale to je s naším rozpočtem (10E/den) pro nás nedostupné. Jelikož je období nejdůležitějších křesťanských svátků - Velikonoc, areál je ještě plný ruchu. My se nakonec odebíráme do sadu nedaleko poutního místa. Prostor to teda není vůbec ideální. Je dost z kopce a rozhodně se tu nedá postavit stan. Budeme rády, když nás odsud v noci nikdo nevyhodí. Jelikož jsme však neskutečně unavené, rozestýláme si pod širým nebem a doufáme v klidnou noc.
21. 4. 2019 Den třetí Neděle vzkříšení
Probudily jsme se v sadu. Niky moc nespala a skoro celou noc si hrála na housenku jak se tak píďalkovala do kopce po karimatce. Jelikož si Niky hrála na píďalku, neunikl jí ani východ slunce. Mě ano. Když jsem se probudila a na nose mě pošimraly sluneční paprsky, podivila jsem se, že už slunce vyšlo. Niky se zjevným sarkastickým podtónem to okomentovala slovy: "jsem si říkala, že východů slunce ještě uvidíš hodně, tak jsem tě nechala spát".
Uvařily jsme si kafe a vyrazily na nedělní mši. Při příchodu ke kostelu jsem si všimla, že přesně v 7:30 procházely sluneční paprsky vstupní branou a osvětlovaly oltář Panny Marie. Byla to krásná podívaná. Nejsem si jistá nakolik jako nekatolík mohu hodnotit kvalitu mše, ale na mě zapůsobila. Po mši jsme si prohlédly kostel a v sakristii jsme si vyprosily razítko. Po prohlídce areálu a zachycení drobností na fotoaparát jsme se sestoupaly po schodišti do města.
U koupaliště jsme naznaly, že nás mše jaksi zmohla a že by to chtělo svačinku. A tak došlo na vybalování správné české svačinky - salám a plechovka piva. Pohotoví strážníci nás okamžitě upozornili, že v areálu se alkohol popíjet nesmí. A tak bylo po srandičkách. Raději jsme zvedly kotvy a vydaly se po naší žlutomodré značce, která nás dovedla k zámku Vysoká.
Obě jsme unavené. Přesto zjišťujeme historii zámku. Jak se dozvídáme, na zámku komponoval Antonín Dvořák a cesta nás dále povede okolo Rusalčina jezírka. Snažíme se v zámku získat nějakou pitnou vodu popř. přístup na toaletu - bezúspěšně. Úspěch máme pouze s razítkem. Jelikož je však u zámku krásný park s jezírkem, zabydlujeme se tam. Je horko jako v červenci. Takové horko je při chůzi velmi unavující. Odpoledne, kdy vzduch již chladne se jde lépe. Míjíme Rusalčino jezírko a pokračujeme po modré.
Mě bolí plosky nohou. Začíná nám být jasné, že až do Rožmitálu pod Třemšínem dnes nedojdeme. Hledáme tedy místo pro přenocování. Nakonec volíme místo u rybníka nedaleko vesnice Nesvačily. Nejprve procházíme chatovou oblastí, pak se nám před očima ale vylouplo místečko přímo pro náš stan.
Po příchodu na palouk jsme zjistily, že ho obývá ještě skupina "skautíků". Patřili nejspíš k jedné té větší chatě nedaleko. jakožto slušně vychované dívky jsme se tedy zeptaly, zda si na jejich louce můžeme postavit do zítra stan. Jadrná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat "a to ho budete jako stavět až do rána?" Za touto odpovědí následovala salva smíchu a my ji braly jako souhlas k přenocování.
Je teprve půl páté a tak si můžeme užít příjemný podvečer - večeře, praní prádla, mytí nohou!, hru na ukulele a cvičení.
Je teprve půl páté a tak si můžeme užít příjemný podvečer - večeře, praní prádla, mytí nohou!, hru na ukulele a cvičení.
Mámě super ubikaci :D