Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část sedmá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

27. 5. 2019   Den třicátý devátý   Pondělí

Vstávám v 5:30. Rychle balím a v šest už jsem na cestě. Snídám až po hodině, a jen banán a trochu müsli. Batoh je těžký. Splín trvá. Musím se vrátit na značku. Včera jsem si kvůli přístřešku zašla. Je polojasno.

Se značkou nenastala žádná změna. Splín. Šlapu ani nevím kudy. Cílem je Coop. Okolo poledne na něj narážím ve Wattenwilu. Píšu Niky a Martinovi. Nejraději bych sedla na bus směr Praha. Další email z minulosti. Dozvídám se v něm, že člověk, který rozhodil celý můj svět má dítě. Cítím obrovský šok a bolest. Chci domů. Najednou nevím proč jsem v cizí zemi. Sama. Bez kontaktu na rodinu. Přicházím na to, že celou tuhle cestu jsem dělala, kvůli jednomu člověku. Myslela jsem si, že když třeba ukážu, že zvládnu víc... Bude mě mít víc rád... Jsem v šoku. Sama ze sebe. Chci strašně domů. Chci obejmout mámu a říct jí jak hrozně moc ji mám ráda. Chci si s tátou dát skleničku vína a pomazlit se se psem.

Chci do bezpečí, do klidu. Nechápu co jsem si myslela. Že to zvládnu?

Celé odpoledne brečím. Přesto jdu. Nic jiného mi zatím nezbývá. Netuším kudy jdu. Příroda mi přijde pořád stejná. Kostely nevnímám.

Nemám připojení a tolik bych chtěla napsat Andrejce.

Musím najít nové důvody proč pokračovat v cestě. Jinak se můžu vrátit.

Jsem nemocná. Neumím se zbavit emocí, které cítím uvnitř sebe a které bych cítit neměla. Neumím se zbavit myšlenek na jediného člověka. Přemýšlím jestli jsem víc prázdná nebo víc zraněná. Ale na autopilota nemůžu jít dva měsíce. Cestu zkrátím co nejvíc to půjde.

Měla bych večeřet, ale nemám hlad. Chci být doma. Ne v Praze, ale DOMA

28. 5. 2019   Den čtyřicátý   Úterý

Ráno je po dešti a zataženo. Mám úplně rozmočený credencial. Pořád je mi do pláče. Balím pomalu. Vyrážím až v sedm. Snídaně + slivovice. Tu si nesu už z domu jako poslední záchranu.

Opět začíná pršet. Okolí moc nevnímám. Vesnice, městečka. Upnu se na to, že v Fribourgu je fastfood s wifi. Směřuji tam. Takhle těžko se mi snad nikdy nešlo. Je mi na zvracení ze sebe samé. Kdybych mohla, jsem na cestě domů.

Fribourg. Působí jako francouzské město. Bez deště a v lepší náladě by bylo nádherné. Ani nehledám kostely. Jdu do do "M". Usušit se, najíst se, nalapat wifi a snad i chytnout Niky a Martina. A napsat Andrejce ... a taky tomu, kvůli kterému jsem na téhle cestě. Celé dopoledne brečím. jsem zoufalá. Odpoledne už jsem apatická a jen šlapu. Mám mokré boty a kalhoty. Pláštěnka zatím drží. Prší s přestávkami. Míjím odpočívadlo a jednu boudu u fotbalového hřiště.

Další bouda - míjím ji, pak se k ní ale vracím cca 2km. Není kde jinde se složit. Je tu provoz. S vypětím všech sil se s partičkou cca třicetiletých kluků dorozumíme, že tu přespím do rána. Alespoň spím se schválením. Uff. Můžu v klidu probrečet noc.

29. 5. 2019   Den čtyřicátý první   Středa

Vstávám v šest. Neprší, ale je zataženo. První moje myšlenka dnešního dne je na tvrdou realitu toho, že ať už udělám cokoliv věci to nezmění. Jsem bez nálady a bez energie. Nesnídám. Balím. Dlouho mi trvá, než se vůbec vyhrabu ze spacáku. Vyrážím v sedm.

První město Romont. Kostel na kopci. Asi je to pěkné město. Nejsem schopná to vnímat. V kostele freska ukřižování. Koukám na ni a říkám si, jaký je to patos. Nic nemá smysl. Nic nemá význam. Tak jaký význam mělo zemřít na kříži.

Následující kilometry byly snad ty nejtěžší. Každý krok mě stál neskutečné množství energie.

Ale jdu. Po ujitých 12-ti km vysvítá slunce. Zastavuji, abych se donutila něco sníst. Suším věci a vařím si kafe. Rozdělávám krabičku s domácím medem. Od maminky. Propočítávám cestu. Po jídle mi je lépe. I počasí se zdá být lepší. Jdu do Moudonu na Wifi.

Tak nějak se postupně smiřuji s tím, že osud zamíchal karty jinak. Pomalu se smiřuji s představou, že můj život není spojený s jeho. A že moje cesta měla být právě proto, abych to mohla zpracovat.

Přestávám brečet a přemýšlím nad cestou. Musím dojít do Ženevy.

Asi zvládnu i Lyon a tam se s Niky domluvíme co dál. V Moudonu na wifi zastihnu Niky, Martina i Magdu. Magda je nemocná, prozatím jsme společnou cestu po francouzském pobřeží zrušily. Andrejka je jako pokaždé povzbudivá... nebo se alespoň snaží být.

Nakoupím. Zamlsám si a asi po hodině a půl vyrážím objevovat město.

Je krásné a starobylé. Klikaté uličky směřují k velkému kamennému kostelu. Ale mě to táhne dál. Už chci být ve Francii. Tady už se taky mluví Francouzsky, i města tak začínají vypadat. Jsou častější katolické kostely. Chci dojít nad Lausanne.

Po cestě si zacházím, protože mi nesouhlasí značení v mapách se značením v reálu. Rozhodnu se jít po značení, které je před mýma očima na stromech. Měla by tam být kaple. Nejprve ale musím zdolat rozbahněné lesnaté údolí. Jsem naštvaná. Kdybych šla podle mapy, šla bych po pěkné cestě. Takhle zápasím o každý krok. Naštvaná, že kvůli nějaké "hloupé" kapli tady vydávám spoustu energie. Když zdolám náročný terén, žasnu. Kaple stojí vedle krásného domu ve stylu francouzského venkova. Kaple je k mému údivu protestantská. Přinese mi to potěšení a klid do duše. Sednu si do dřevěné lavice a nasávám tu jedinečnou atmosféru. Nedá mi to a rozezvučím intimní prostor svým hlasem. Zazpívám si dvě písně a odcházím s dobrou náladou. Kaple se nachází u města Montpreveyres. Pokračuji dál po trase a za městem se mi derou slzy do očí. "Udělal duhu!" Jak by řekli ve hře České nebe. Koukám na krásný půloblouk klenoucí se nad zasněženými vrcholky Alp, které prosvítají v řetězcích vody valících se z nebe. Když se vynadívám, pokračuji dál. K odpočívadlu to mám cca čtyři kilometry. Na místě je bouda. Nepůsobí zrovna čistě, ale má střechu a vejde se do ní stan.

Večeřím a zalézám. S nadějí na pozitivnější ráno.

30. 5. 2019   Den čtyřicátý druhý   Čtvrtek

Vstávám. Snídaně. Je chladno, ale bude hezky. Těším se do Lausanne.

Do města přicházím okolo jedenácté. Svítí slunce a je krásně. Kouknu do katedrály, trochu prochodím město a najdu fastfood s "M" ve znaku. Oběd a wifi. Pořešit to nejpodstatnější. Díky FB skupině si zajišťuji si ubytování u Ženevy. Pak vyrážím dál po mušli. Na břehu jezera jsem v šoku. Snad celé město je tady :) Grilují, jezdí na kole, hrají si s dětmi, lenoší a koupou se.

Na pozadí jsou zasněžené vrcholky hor.

Nechávám se zlákat, oblékám si plavky a sluním se na pláži. Je to asi tak druhý nádherný den po dobu celé cesty. Je mi líto, že tuto chvíli nemůžu sdílet s člověkem, mě tak drahým. Určitě by se mu plachetnice na vodě líbily. Jenže to on se rozhodl pro jiný život.

Je to tu takový malý "francouzský sen". Švýcaři mají dnes totiž volno, jelikož je Nanebevstoupení. Líbí se mi tu. Lausanne je první město ve Švýcarsku, které mě dokonale okouzlilo.

Dnes byl nádherný den. Lenošila jsem u vody, sbírala mušle a slunila se. Nakonec jsem i dost ušla a nocuji v přístřešku.

Šla jsem v sandálích a to byla chyba. Mám puchýře na chodidlech. Snad se do rána trochu zahojí.

Města na břehu jezera jsou úžasná. Nelze popsat, co se mi líbilo víc. Jestli pohled na hory za vodou nebo křivolaké uličky s barevnými okenicemi obrostlé květinami. Je to jako bych se vracela někam "domů".

Na zítra mám domluvený nocleh před Ženevou. Jsem ráda. Jen musím zítra hodně ujít.

31. 5. 2019   Den čtyřicátý třetí   Pátek

Vstávám brzy. V 6:10 už vyrážím bez snídaně. Chci se nasnídat na pláži u jezera. Cestou stále nemůžu najít žádné vhodné místo. Až v Rolle, po cca 1,5 hodině cesty. Jelikož potřebuji nový credencial mířím do Glandu, kde by mělo být možné credencial zakoupit. Po příchodu zjišťuji, že se nejedná o poutnický obchůdek, ale o ubytovnu, která není v tuto chvíli otevřená. Takže nic. Pokračuji dál na Nyon. Město neprocházím, pouze se zastavím ve fastfoodu na teplé jídlo. Pak už směr Ségny, kde dnes budu spát :) Městečko leží již ve Francii. Poutní cesta nevede podél pobřeží, a tak se odkláním a vydávám se po cyklostezce. Celou cestu je vidět Mont Blanc :) Je to nádherné. Do tváře mě pálí slunce a já se dívám na sníh. Jdu vinicemi a sady. Městečka s jejich mnohdy skvostnými zámečky dnes míjím. Budu se sem muset ještě někdy v budoucnu vrátit. Překročení hranic je ve znamení francouzského operátora :) konečně jsem připojená! :D Do Ségny přicházím z posledních sil. Mám puchýře po celých chodidlech. Nohy mám neskutečně oteklé. Ve dveřích mě vítá Žaneta a její dcerka. Díky nim mám dnes kde složit hlavu a kde se umýt. Velké díky jim. Po sprše si pochutnám na domácím jídle a povídáme. S rodinnou jsou v Ségny již několik let. Čekám než dopere pračka s mým oblečením, ošetřím si nohy a jdu spát - do postele! :)

1.6. 2019   Den čtyřicátý čtvrtý   Sobota

Když vstávám, vítá mě v kuchyni hlava rodiny. Žaneta i s dcerou již měly jiný program. Společně snídáme a dáváme se znovu do vyprávění. Je to pro mě hrozně vzácná chvíle. Slyšet opět češtinu. Moci vyjádřit své názory a postoje, aniž bych se cítila limitovaná neznalostí. V deset hodin se zvedám a ač je mi opravdu příjemně vydávám se na cestu, protože Ženeva čeká! Přicházím od letiště a postupně je vidět jak se blížím k centru. A je mi jasné, že na tohle město by to chtělo více času než jeden půlden. V centru sháním credencial, který je bohužel vyprodaný. Budu muset ještě chvíli vydržet s tím svým. Při své návštěvě určitě nechci minout věhlasný vodotrysk. Je nádherný slunný den. Město tepe svojí multikulturností. Od vodotrysku se vydávám do staré části města - ke katedrále. Neskutečně moc mi tohle místo připomíná křivolaké uličky staré Prahy. Užívám si každý krok, který dopadne na kamennou dlažbu. Když se nezastavím je to dobré. Jakmile ulevím nohám, přichází neskutečná bolest. Nohy mám stále oteklé a ráno jsem se na chodidla nemohla postavit. Bolest tlumí krása okolo mě. Návštěva katedrály. Nákup, teplé jídlo a je čas město nechat za zády a mířit dál k moři. Hlavu jsem složila před Neydens. Dál už mě nohy nedonesly. Ale to nevadí, jsem ve Francii! V mé milované Francii!

2.6. 2019   Den čtyřicátý pátý   Neděle

Vycházím okolo sedmé. Je teplo. Slunce hřeje hned od rána.

Po cestě potkávám pána, který když zjistí, že jdu až do Santiaga, tak mě objímá a přeje mi šťastnou cestu. Je vidět jeho dojetí. Včera jsem potkala dva muže, kteří se mi snažili vysvětlit kudy vede cesta a svézt mě k ubytovně :) Francouzi jsou prostě milí.

Cesta mě dnes vede poli a loukami. Je to jako u nás na Vysočině v červenci. Seno leží na lukách a obilí mává svými klasy. Dnes často odpočívám. Je teplo a stále mě bolí puchýře na chodidlech. Procházím přes Neydens, Beaumont, Charly. Všude jsou vidět znaky poutnictví - sošky poutníků, mušle, ukazatelé na Santiago. Cesta je tu perfektně značená.

Končím u Contamine-Sarzin. Chtěla jsem dojít dál, ale musím šetřit nohy. V cíli jsem asi v šest. Ještě se opaluji, cvičím a lenoším. S příchodem večera stavím stan, vařím a jdu spát.