Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část šestá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

20. 5. 2019   Den třicátý druhý   Pondělí

Vstáváme do deště. Po zabalení všech věcí se vydáváme k jezeru. Déšť neustává. Přesto pokračujeme po břehu jezera až do města Rappeswil. Nad městem se tyčí hrad. jinak je město obklopené jezerem. Je to krásné místo i za deště. Vystoupáme k hradu a přestože počasí nezaručuje úplně nejlepší výhled, projdeme se po vyhlídkách na jezero. V infocentru tiskáme razítko a pokračujeme dál. Do města Pfäffikon. Tato dvě města jsou zajímavá tím, že je spojuje dřevěná lávka přes jezero. Za pěkného počasí to musí být skvělý zážitek. Cestu si užíváme i v dešti.V Pfäffikonu nakupujeme svačinku, abychom se měli čím posilnit při výstupu.

Na trase do Einsiedelnu potkáváme odpočívadlo. Využíváme příležitosti a vaříme si teplé jídlo. Stále prší. Martin si nepřivezl pořádnou pláštěnku. Je tedy kompletně mokrý. Cesta nás vede okolo vrcholu Etzel. Míjíme válečné pevnosti z druhé světové války. Navštívíme však kapli St. Meinrada. Od kaple scházíme do města Einsiedeln. Na náměstí se nám otevře neskutečný pohled na rozlehlý klášterní komplex. Uvědomujeme si, že pokud by se náměstí neopravovalo, byl by pohled na tuto budovu ještě majestátnější. V místním obchodě doplňujeme zásoby a jdeme hledat dnešní "doma" - místo na přespání. Nacházíme místo v lese, které se nám nezdá být úplně ideální, ale nic lepšího není. Za stálého deště zalézáme do stanu a doufáme ve slunný den.

21. 5. 2019  Den třicátý třetí   Úterý

Ráno nabíráme směr Kloster in der Au. Klášter je bohužel ještě zavřený. Nezdržujeme se tedy a pokračujeme dál. Dnes nás čeká výstup do 1414 m. n. m. a počasí se moc neumoudřilo. Když jsme vstávali, nepršelo, ale než jsme si prohlédli město, začalo opět drobně mžít a mraky slibují deštivý den.

Začátek stoupání za městem Alpthal je okouzlující, díky dešti se v kopečcích vytvořily malé vodopády. Často jdeme potokem a přes malé kaskády. Jenže jak stoupáme výš, začíná i víc pršet. Mraky leží nízko. Jakmile trochu vystoupáme ocitáme se přímo v mraku. Citelně se ochladí. Jde nám pára od úst a voda je všudypřítomná. Výhledy do šeda. Nevidíme víc jak na pár metrů před sebe.

Nedaleko našeho cíle je odpočívadlo s grilem. Využíváme ho a rozděláváme oheň. Jsem neskutečně unavená a prokřehlá. Dál jdu jen díky jasnému cíli - Pilgerkapelle Haggenegg. Při příchodu ke kapli však zjišťuji, že je zavřená. Naštěstí Martin věděl, jak obrovskou cenu pro mě má razítko ze 1414 m. n. m. Než se stihnu vyskuhrat z toho, že je kaple zavřená, že je hnusně a že nemám razítko, bere můj credencial a zvoní na zavřenou restauraci nedaleko. Zdá se, že to byl úspěšný tah. Mám razítko :) Můžeme se vydat dolů.

Cesta Via Jacobi, jak je tady svatojakubská cesta značená, nás svede přímo do města Schwyz.

Sestup byl náročný. Terén byl upravený dřevěnými kládami do schodů. Jenže při vlhkosti, která ten den panovala, se klády stávaly skluzavkou. Sestup vyžadoval plnou soustředěnost. Já jsem však byla unavená už při výstupu. A tak se stalo, co se stát muselo - na jedné kluzké kládě se mi smekla noha a už jsem letěla... s patnáctikilovým batohem na zádech. Snažila jsem se váhu na zádech nějak vyvážit, až při dosedu mi došlo, že pod mým tělem a batohem zůstala jedna moje noha. V dost nepřirozené poloze. Z kolene se mi valila krev, z očí slzy a z nebe padaly provazy vody. Cítila jsem vztek. bolest. beznaděj. Ale někde hluboko v sobě jsem věděla, že to musím nějak vyřešit.

S pomocí Martina jsem sundala batoh a opatrně se zvedla, abych narovnala pokroucenou nohu. Kotník při došlapu bolel, ale naštěstí jsem měla pohorky, které zabránily úplnému vymknutí. Jinak se klouby zdály být v pořádku. Teď bylo potřeba zastavit krvácení. Lékárničku v batohu dávám vždy na stejné místo a i věci v lékárničce mám naskládané tak, abych je rychle našla. Tedy vždy stejně. Jak jsem za to nyní byla ráda. Rychle vytvořit krycí čtverec, protože náplast nebude na odřeninu stačit. Nikdy mě nenapadlo, jak se to za deště dělá blbě. Vydesinfikovat ránu, čtverec potřít vazelínou, aby se na ránu nepřilepil a rychle přelepit. Snad to vydrží po zbytek sestupu. Díky školní praxi jsem vše provedla naprosto automaticky. Je to zvláštní - některé věci prostě nezapomenete. Provizorně je rána ošetřená. Po sestupu to budu řešit dál. Každý došlap od té chvíle byl bolestivý. Sestup se nám tedy o dost protáhl. Když jsme konečně sešli z hor, byla jsem neskutečně šťastná. Dnešní cesta pro mě byla opravdu velmi namáhavá. Ač jsme cestou viděli nádherné vodopády, neměla jsem možnost plně si je užít.

Do Schwyzu přicházíme mokří, unavení a pochroumaní. Schwyz je proslavený výrobou skládacích nožíků. Přemýšlím, jestli si nemám koupit na památku, ale jsem tak unavená, že nemám sílu ani navštívit obchod. Procházíme tedy městem a jen tak se kocháme místní architekturou. Dojdeme až k přívozu v Brunnenu. Rozhodneme se přívoz využít a tak máme asi půl hodinky čas, než přijede. Lodičkou se svezeme do Treibu na protějším břehu jezera. Ušetří nám to přibližně den cesty po souši.

Místo na přespání hledáme hned v Treibu. Na mapě nacházíme odpočívadlo přibližně 2km mimo trasu. Vydáváme se tím směrem.

22. 5. 2019   Den třicátý čtvrtý   Středa

Po vyklubání ze stanu zjistíme, že vzhledem k okolnostem je docela teplé ráno. A konečně neprší! Zabalíme ležení a vyrážíme vstříc dnešním dobrodružstvím.

Cesta nás vede vzhůru od hladiny jezera, která je v tuhle chvíli pokrytá hustou mlhou. Jak se začíná oteplovat vzduch, pára začíná údolím stoupat až k horským vrcholkům, kde se díky slunečním paprskům nadobro rozpouští. Stoupající pára navozuje tajemné očekávání krásného slunného dne. Krajina je v mlze jako z pohádky. Nám se naskýtá krásný pohled z výšky na hladinu jezera a válící se zbytky mlhy. Ale žádné výhledy netrvají věčně a cesta opět začne sestupovat k jezerní hladině.

Obcházíme jezero Vierwaldstättersee. Sluníčko nás zláká k dovolenkovému tempu. V Emmettenu si dáváme zaslouženou točenou zmrzlinu. V Beckenriedu se zastavíme v obchodě, kde se nám podaří připojit se na wifi a zjistit novinky ze světa. Odměníme se také ovocem - nektarinkou. Máme lenošivé tempo a tak se ještě projdeme líně po kolonádě. Když se dostatečně nabažíme "dovolené", opět vyrážíme po žlutomodré značce.

Cestou vidíme pasoucí se lamátka :D Je to to nejvtipnější stvoření na světě - malé tělo a z něj vystupující čtyři dlouhé nohy, které vypadají, že se za chvíli pod tíhou složí a neskutečně dlouhý krk, který celý tenhle "objekt" vyvádí z rovnováhy :D Jsem z nich unešená. Příští camino jdu s lamou! :D

Přišel mi email "z minulosti". Opět se otevřela brána, kterou jsem chtěla na caminu uzavřít... a nebo je ještě potřeba, aby se některé věci otevřely, než se brána úplně uzavře? Po roce zpráva, jako kdybychom se viděli před týdnem... Úvahy o tom, co vlastně tahle zpráva znamená si nechám na později. Musela bych si totiž přiznat, že bych chtěla být někde jinde. A na to ještě není ten správný čas.

Vracím se od myšlenek k realitě. Společně s Martinem pokračujeme okolo jezera až k Eimatu. Tady nacházíme odpočívadlo nad městem. Využíváme ho k přenocování, uvaříme si večeři a jdeme spát. Dnešní den jsme si užili.

23. 5. 2019   Den třicátý pátý   Čtvrtek

Probouzíme se do krásného rána. Slunce ozařuje zasněžené hory. Nyní je chladno, ale určitě se během dne oteplí. Nebe je bez mráčku. Přepereme nejnutnější věci, zabalíme a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. Přibližně po dvou hodinách zastavujeme a rozkládáme ležení - odpočíváme, sušíme věci. když už nás válení nebaví, pokračujeme dál.

Volíme cestu po zelené okolo benediktinského kláštera v Bethanienu a pak dál přes údolí u Flüeli-Ranft , kde žil jako poustevník sv. Claus. V údolí je postaveno několik kapliček a domků. Je to okouzlující místo. Zároveň si uvědomujeme, jak musí být pro Švýcary důležité. Dnes není žádný svátek ani den volna, přesto je tu hojně návštěvníků, kteří přišli uctít památku nebo se vypravili na menší poutní cestu.

Po příchodu do Sachselnu nás na první pohled upoutá kotel, který má interiér zdobený černým mramorem. Nejenže je to netradiční, ale zároveň je to velmi působivé. Ve městě obstaráme nákup a posvačíme u jezera. Zvedá se vítr. Po cestě k jezeru jsme ochutnali první letošní lesní jahody :)

Dál ťapeme okolo vodní plochy. Nemůžu se těchto pohledů nabažit. Je nádherný den. Dostávám další emailovou zprávu. Uvidíme, kam se tahle konverzace posune. Je dobře, že jsem pryč a že mám čas přemýšlet sama nad sebou.

Včerejší točená zmrzlinka mě namlsala, takže dnes kupujeme alespoň nanuka v obchodě. Nacpu si ho do bříška dřív než se vydáme k dalšímu jezeru.

Nedaří se nám moc najít místo na spaní. Nakonec nocujeme nad jezerem v lese.

Jsem ráda, že tu Martin je, ale občas je na ránu. S Niky to bylo o tolik jednodušší. Často nemám prostor přemýšlet. Martin si chce dost povídat.... Někdy by byly věci jednodušší, kdyby je udělal a jen o nich nemluvil....

24. 5. 2019   Den třicátý šestý   Pátek

Probouzíme se v lese nad jezerem. Na protější vrcholky svítí sluníčko. Rychle se zabalíme. Snídat se rozhodneme až dole u jezera. Dnes vyrážíme už v 6:30. Scházíme k vodní hladině, kde se napojujeme zpět na značení camina. Se snídaní čekáme na sluneční paprsky. Když jim jdeme pomalu okolo jezera vstříc, potkáváme osamělou lavičku. Rozhodneme se ji využít pro náš snídaňový piknik. Uvaříme si kaši, dáme se sušenky a kávu. Během této chvíle dosáhly sluneční paprsky kostela na druhé straně jezera. I k tomu povedou naše kroky. Je úchvatné sledovat, jak s každou minutou sluneční světlo postupuje dál a dál a celá krajina postupně vystupuje ze tmy do nového dne.

Vstáváme vstříc již sluncem ozářené krajině. Cestou potkáváme odbočku na vodopády. Mě se nejprve moc nechce, ale Martin mě přemluví. A je to dobře. Vodopády jsou skvělé. Stálo za to si cca 3km zajít. A pak už nás vítá město Lungern. Zde si prohlížíme kostel, který jsme viděli z protějšího břehu. Křížová cesta nás vyvede ven z města a otevře nám krajinu plnou údolí s pastvinami a stodolami, přikrčenými v krajině jako hříbečky mechu. Panorama dokresluje modrá obloha a zářící slunce nad hlavou. Idylku nám zkazila pouze pauza, pro kterou jsme si vybrali jednu z nádherných zelených luk. Pro naši smůlu bylo toto místo plné klíšťat (opravdu plné, cca za pět minut jsme jich ze sebe nebo z batohů poshazovali alespoň deset). Rychle tedy mizíme.

Od jezera postupně stoupáme až do nadmořské výšky 1100 m. Cesta horskou přírodou je okouzlující. Postupně scházíme do města Brienzwiler. Pokračujeme dál k jezeru Brienzersee. Nakupujeme v námi oblíbeném Coopu. Standardem na našich nákupech se stala zmrzlinka :) dnes jsme přihodili i pivo. Coop je super, protože má wifi. Postupně se těším na každý další email "z minulosti" - dnes jeden přišel :) Po nákupu pokračujeme dál.

Cesta okolo jezera je úžasná. Vidíme zasněžené hory, vodopády a nekonečnou hladinu. Naše kroky vedou k odpočinkovému místu za Niederriedem. Překročili jsme hranice dalšího švýcarského kantonu. Nerozumím jim ani pozdrav. Ale přístřešek je super - střecha, lavičky, gril, dřevo, sekera, špalek, provizorní nádobí a myš :) Vykrmujeme ji drobečkama.

Celý den bylo teplo, takže se dalo jít v kraťasech, odpoledne jsem se dokonce mohla převléct do plavek. Večer je krásný. Cikády cvrkají, voda jemně šplouchá o břeh jezera a já sleduji hory. K večeři si dáváme opečený salám, těstoviny se zakysanou smetanou, opečený chleba a pivko.

Pomalu nám s Martinem končí společný čas. Nechci si představovat, že teď půjdu sama. Bude to těžké.

Občas přemýšlím co bude po návratu. Ráda bych skloubila práci a pomoc společnosti. Co třeba žádat jako pracovní benefit volno na dobrovolnictví? Musím to promyslet.

Dnes taky kontroluji rozpočet. Stále se držím cca na 10E za den.

25. 5. 2019    Den třicátý sedmý   Sobota

Ráno je opar. Postupně se klube slunce. Počasí je dopoledne krásné.

Než dorazíme do Interlakenu, začíná pršet, ale je to jen mrak, který přinesl ochlazení. Interlaken je město mnoha tváří. Teda spíš takový Disneyland. Přijedou Japonci, stoupnou si na louku a fotí se s horami. Zajímá mě, z jakého důvodu je zájem právě o fotografii s tímto místem. Martin se domnívá, že místo v horách je spojené s natáčením filmu James Bond. Fotím se tedy taky :D

Interlaken je také město hodin a hodinek. Mě však mnohem víc zajímá magické "M"... zastavujeme v pobočce rychlého občerstvení a utrácíme tam nesmyslnou částku za jídlo, ale já mám konečně pocit, že jsem se najedla. Po utišení žaludku, mám energii prozkoumávat město - vydáváme se do místních kostelů. Pak město necháváme za sebou a jdeme podél delty jezera Aare.. Je zde zřízená rezervace pro ptáky a jiné živočichy. Směřujeme na odpočívadlo před městem Thun. Je to ještě celkem štreka a na závěr nás čeká stoupání. Jinak vede cesta podél jezera. V této oblasti se nedržíme striktně camino cesty. Chci si co nejvíc užít pohledy na jezero a hory. Za městečkem Sundlauenen procházíme okolo vodopádu na řece Hölbach. Na počátku vodopádu stojí "restaurace". Působní na mě podobně jako zámeček u Pravčické brány. Je zde také jeskyně St. beautuse (svatého Diviše) Kocháme se pohledy do krajiny. Význam této lokality jsem moc nepochopila. Je velmi turisticky oblíbená, takže na nás moc lidí :)

Na nocoviště přicházíme za deště a pozdě. Stavíme stan. Večeře ve stanu. Je to náš poslední společný večer. Nechci si připustit, že od zítra cestuji sama. Magda se nejspíš nepřidá, jelikož počítala s jiným termínem.

26. 5. 2019   Den třicátý osmý   Neděle

Dnes Martin odjíždí. Vstáváme. Snídaně. Je po dešti. Balíme mokrý stan a sestupujeme k jezeru. Směřujeme do Thunu. V evangelických kostelech dnes probíhá konfirmace. Je mi smutno. Vzpomínám na svoji konfirmaci a chybí mi přátelé. Asi nechci aby Martin odjel, ale snažím se hrát statečnou. Konfirmace tu probíhá úplně jinak než u nás. V kostele jsou tabla, videoprojekce, balonky, srdíčka, ozdoby. Vypadá to spíš jako oslava narozenin. Konfirmovaných je vždy velká skupina. Přemýšlím nad tím, jak moc zkostnatělá je církev u nás.

V Thunu tak "umí kouzelné M". Jelikož je venku chladno, zalézáme do teplíčka a objednáváme si jídlo. Jsou to naše poslední společné chvíle. Martin si kupuje jízdenku. Dobíjíme telefony. Mě asi vůbec nedochází co se děje.

Martin odjel.

A já šlapu k vybranému nocovišti. Na trase je kostel. Někdo v něm hraje na violncello. Krása. Jdu dál. Odpočívadlo je umístěno u vesnice. Je tu hřiště, gril, lavičky a taky "provoz".

Využívám protékajícího potoka a umývám si hlavu a peru.

Na stan je to tu naprosto nevyhovující. Musím to nějak vymyslet. Nechci spát pod širákem. Stýská se mi. Chci být doma. Samota je o to větší, že nemůžu nikomu napsat. Je to příliš drahé.

Myslím, že teď začíná mé Camino....

Sedím na lavičce. Koukám na odraz slunce na vrcholcích hor a fakt nevím jak tohle zvládnu. Dva měsíce sama. V prostředí, které neznám a s usínáním ve strachu.

Věděla jsem, že Martinův odjezd bude mít určitý dopad, ale nečekala jsem, že tak veliký. chci být doma, s rodinou, s přáteli. V bezpečí a jistotě. V teple.