Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část sedmnáctá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

5. 8. 2019   Den sto devátý   Pondělí

Dnes šlapeme ve třech. Vyrážíme skoro o hodinu později než byl plán. Všechno je ve třech pomalejší. Magda nemá seštelovaný batoh. Jsou věci, které jsme během cesty vychytaly, tím pádem jsme úplně někde jinde jak Magda. Ona sice nemá zkušenosti s balením, ale má neskutečné množství elánu. Nedokáže ještě reflektovat, že máme dost kilometrů před sebou a že nás ještě čekají dva týdny cesty, kdežto ta její skončí cca za šest dní.

Pláž je hnusná. Já se ani nekoupu. Je i celkem chladno a zataženo. Nakonec se mi podaří nabít alespoň telefon. Po obědě konečně vylézá slunce. V tu dobu už máme dost km za sebou. Míříme do Ribadesella. Krajina je krásná. Jen moc nejde si ji užívat. Magda je ještě nevypovídaná a má šílené tempo. Postupem dne i ona zpomaluje a v Ribadeselle je už taky unavená. Nakupujeme a jdeme za město hledat nocleh. Nakonec spíme na louce s obrovskými pavouky u vesnice Vega. Kostely konečně začínají být otevřené.

6. 8. 2019   Den sto desátý   Úterý

Občas narazíme na otevřený kostel. Ve vesnicích se začínají objevovat pomerančovníky a citronovníky.

S Niky jsme grogy. V Colunga si kupujeme energeťák. Kafe už nezabírá. Je špatný tlak vzduchu. Sbíhají se okolo vrcholků mraky. Bude pršet.

Po prohlídce kostela v Colunga vyrážíme dál. Zaráží nás, že v kostelích mají mají repliku ukřižovaného Krista ve skleněné rakvi. V tomto kostele stojí za shlédnutí i oltář.

Pokračujeme asi hodinu, načež začíná pršet a přichází bouřka. Přívalový déšť. Tak typický pro tuhle oblast. Útočiště nacházíme u kostela v La Llera. Má útulnou chodbičku jako stvořenou pro přenocování. Rozhodujeme se rychle - zůstaneme. Magda má špatnou pláštěnku a jednoplášťový stan. Byla by do rána komplet mokrá.

Dnes budeme spát v suchu. Jen ztratíme kilometry. S Niky jsme se rozhodly, že chceme být v Santiagu 19.8. - přesně na den po čtyřech měsících :) Tak uvidíme.

Magda dnes odjíždí. Ráno už neprší. Při vstávání máme celkem pohodu tzn. snídani máme možnost sníst na lavičce a u stolu. Vyrážíme později cca 9:15. Čekáme až Magda sbalí. Už i ona začíná být unavená.

7. 8. 2019   Den sto desátý   Středa

Kafíčko jsme si daly ve městečku Vega, kde jsme se setkali s dalšími poutníky.

8. 8. 2019   Den sto jedenáctý   Čtvrtek

Cesta probíhá v poklidu. Magda zvolnila tempo. Těšíme se do fastfoodu v Oviedu :)

Cestou potkáváme "point pro poutníky" - konečně! Tolik nám tyhle zastávky chybí. Některé kostely už začínají být také otevřené. U jednoho takového obědváme. Má volně přístupnou věž a pěkný interiér. Setkáváme se tu s jinými poutníky. Magda naštěstí díky znalosti španělštiny zajišťuje komunikaci. Užíváme si, že nám má kdo tlumočit.

Cesta do Ovieda je tak nějak nekonečná. Město je rozsáhlé kvůli spoustě přidružených vesnic. V parku se převlékám a konečně okolo 12:00 katedrála! A ihned přichází zklamání. Vstup pro poutníky za 4 E. Po zkušenostech z cesty, kdy mají poutníci do kostelů vstup převážně zdarma popř. za symbolický příplatek omítáme tuto částku dát. A tak máme jen razítko.

Oviedo je krásné město, je škoda, že si ho více nemůžeme užít. Na mě s Niky je tu rušno, moc lidí a jsme příliš unavené. Jdeme se najít a nabít telefony. Jídlo v MC je zase jiné... ale tak dva burgery to spravily :D Pak míříme do místního Decathlonu. Už nezbytně nutně potřebujeme nové ponožky a sháníme i sadu na opravu stanu. Sadu na opravu nemají. Ponožky ano! Ještě nakoupíme jídlo a šup z města ven.

Míříme ke kostelu Iglesia de Santa Maria v Lloriana. Přicházíme ještě za světla. Čekáme na tmu. Čas si krátíme povídáním a vzpomínáním na zážitky z cesty. S příchodem tmy uléháme. Jsme unavené. Večer jsme si daly pivo s výhledem na hory. Je tu krásně, ale těšíme se domů.

9. 8. 2019   Den sto dvanáctý   Pátek

Niky není dobře. Bolí ji žaludek. Přemýšlíme, co jíst jiného, ale nic nás nenapadá.

V Grado je pěkná radnice. Po okouknutí města pokračujeme dál. Chceme dnes ujít co nejvíc. Cestu ani moc nesledujeme. Už nám začíná být tak nějak jedno. Zabydlujeme se asi v osm večer na odpočívadle (v parku) před Corniana. Asi nemá smysl jít dál do města a tady se bude dobře bydlet.

10. 8. 2019   Den sto třináctý   Sobota

Budíme se na odpočívadle před městem Corniana. Odpočívadlo je to pěkné - spíš je to park s lavičkami stoly a grily. Je škoda, že je tu nepořádek. Snídáme a už před půl devátou jsme připravené k odchodu. Obě jsme unavené. Niky už dva dny bolí žaludek. Mě začaly bolet klouby na nohou od kotníků až po kyčle. Je to nejspíš z vychozených bot, které se nejspíš brzy rozpadnou. Máme problém sehnat něco pořádného k jídlu. I drahé potraviny nám přijdou nekvalitní. Zeleninové plechovky jsme v obchodech nenašly, zeleninové saláty také ne. Je těžké sehnat balení pro méně než 4 osoby. Zakysanou smetanu, která se stala naším oblíbeným zpestřením jídelníku jsme zatím taky neobjevily. Jíme převážně přesolená instantní jídla. Polévky mají pouze do hrnečku.

Dnes jsme si k obědu připravily zeleninový salát se sýrem a s lososem. Zase ryba... Přijde nám, že nic jiného se tu jíst nedá. Jak já se těším domů na normální maso.

Cestou potkáváme spoustu historických sýpek. Domky začínají mít horský nádech, občas vidíme vilku v přímořském stylu. Jde se nám těžko. Jsme unavené. Míjíme Salas a La Espina. Směřujeme do Tinéu. Stan opět stavíme na odpočívadle u Zarracín.

11. 8. 2019   Den sto čtrnáctý   Neděle

V noci nás budila hudba. Někde ve vesnicích nedaleko je nejspíš nějaký festival. Ráno snídáme a balíme. Vyrážíme opět okolo půl deváté. Je celkem hezky. Asi po hodině přicházíme k parku na okraji Tinéo. Původně jsme chtěly spát tady. To bychom se moc nevyspaly. Noční hudba zněla odsud. V Tinéo si zajdeme kvůli špatnému značení. Nakonec se vymotáváme z města a jdeme do lesů. Cesta je pěknou pěšinou. Nejdřív stoupání, pak hezky porovince. Vytahuji hůlky a pohyb si vyloženě užívám. Niky jde za mnou pomalejším tempem. Stále jí není moc dobře. Cesta je krásná a pohodlná. Přicházíme do Campiello. To nás celkem poráží. Jsou to jen Albergue a hospody. Ale mají i něco z potravin, lékárenské zboží a taky nové boty :D My si kupujeme zmrzlinu a vydáváme se do El Espin. Obědváme asi ve čtvrt na dvě tuňákový salát. Už ho nemůžu ani vidět. Ale bylo to jediné skladné jídlo, co jsme při nákupu v obchodě objevily.

Z El Espín začínáme stoupat do kopců. Volíme alternativu Camina a jdeme přes vrchol Pico Hospital O limero 1292 m.n.m. Do hor jdeme až odpoledne z Borres. Začíná pršet. Přesto stoupáme. Plánujeme přespat někde pod vrcholem. Cesta je krásná - přes volné pastviny krav a koní. Výhledy jsou úchvatné. Cestu si vyloženě užíváme. Niky stále není dobře, přesto vypadá, že je ráda, že jdeme tudy. Vrcholu dosáhneme v podvečer. Niky je už unavená. Počasí není na pro spaní na vrcholu vhodné. Hodně fouká a kdykoliv může začít pršet. Snažíme se sestoupat co nejníž než přijde tma. Nakonec se dostáváme jen do nějakých 1100 m.n.m. Netroufám si Niky hnát dál. Vypadá opravdu vyčerpaně. Už přestala i "pípat" - pípání je naše slovní hříčka, když potřebujeme té druhé sdělit, že budeme chtít pauzu. Tato "hra" vznikla použitím verše z říkanky Kuřátko a obilí, kdy jsem si potřebovala postěžovat, že mě bolí nožičky a pronesla jsem "kuře pípá pípá nožky bolí" (doprovázené adekvátně utrápeným výrazem v obličeji) načež mi Niky odvětila, zda pomůže odpočinout si a nebo má kuřeti nožičky useknout až u hlavičky :D Dokud "kuře" pípá, je to pořád dobré. Pokud "kuře" přestane pípat, je té druhé jasné, že už je opravdu čas cestu ten den ukončit. Když v sedle postavíme stan, začíná lehce pršet. Večeříme bagetu se sýrem a se slaninou. Po čase déšť ustává. Jdeme spát.