Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část třetí

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

29. 4. 2019 Den jedenáctý Pondělí

Ráno neprší, ale je zataženo. Po obvyklé snídani - ovesné kaši balíme. V Moosbachu u kostela nacházíme zásuvku a tak nabíjíme telefony. Zde také doplňujeme zásobu vody. Dnes máme v plánu dojít do Stallwangu. Dle letáčku by tam mělo být íčko a ubytování.

V poledne začíná drobně pršet. než nám dojde, že déšt zesílil, máme všechny vrstvy oblečení vlhké. Pozdě vytažená pláštěnka už nás nezachránila. Procházíme přes Neurandsberg, Rattenberg, Konzell. Celé odpoledne prší a je zima. Věci máme vlhké - od stanu a spacáku až po oblečení. Upínáme se k ubytování na konci cesty.

Po příchodu do Stallawangu zjišťujeme, že tu íčko není. Ubytování taktéž nemůžeme najít. Nakonec nám bylo doporučeno ubytování v hospodě - za noc/pokoj 50E. Odmítáme. Je nám ale jasné, že bez střechy nad hlavou se už neobejdeme. Padá návrh požádat o nocleh na faře. Po dlouhém otálení, zda takovou pomoc opravdu potřebujeme, se rozhodneme faru najít a zazvonit. Po příchodu k faře zjišťujeme, že před ní stojí auto i místní pan farář. Informuje nás, že možnost přespání tu není, ale nakonec se nad námi slituje a zajistí nám ubytování u paní, která ve vedlejší vesnici pronajímá pokoje. Domluvili jsme se, že nás tam nyní zaveze a ráno, že nás paní s manželem zavezou opět na trasu. Naše vděčnost v tu chvíli neznala mezí. Přijíždíme ke krásnému domu, který částečně slouží jako penzion. Po seznámení s dobrodinci zjišťujeme, že i tento manželský pár dříve pokládal svá chodila na poutních cestách, nyní jim ale už zdraví neslouží natolik, aby se na cestu vydali. A tak díky obětavosti máme dnes večer teplo v bříšku, spíme v měkké posteli a sušíme oblečení. Díky ty tam nahoře.

30. 4. 2019 Den dvanáctý Úterý

Vstáváme v teple a odpočinuté. Za oknem neprší. Po super snídani nás manželé vypravují zpět na cestu. Jejich ochota nás dojímá a tak na cestu vyrážíme plné naděje. Tu ovlivňuje nejspíš i mezi mraky vykukující slunce.

Postupně se začíná měnit krajina. Ubývá pastvin, přibývají pole a lesy. Ubývá samot a přibývají osady. Jde se nám dobře. Ještě je chladno, ale chlad nás jen popohání rychleji dál. Mizí kopečky a šlapeme skoro po rovině. Ubývá kostelů a kaplí. Dnes během cesty potkáváme pouze jeden poutní kostel :D

Po asi třiceti kilometrech přicházíme do Wörth an der Donau. Je to pěkné historické město. Na nás je tu ale příliš velký provoz. V přírodě jsme si mu odvykly. Přicházíme ke kostelu svatého Petra. Návštěvu hradu odkládáme s tím, že se sem ještě někdy podíváme. Po získání razítka hledáme obchod. Podle mapy je na naší trase Lidl. Jelikož Niky bolí chodidla a achilovky, hledáme místo, kde přenocovat. Nakonec stavíme stan u Ettersdorfu. Niky má večer kotníky nateklé. Uvidíme co bude ráno.

1. 5. 2019 Den třináctý Středa

Vstáváme později (7:15), stan je ale ještě stále omrzlý. Evidentně bylo přes noc zima. Než se sbalíme a nachystáme, je před desátou. Naším cílem je dnes Regensburg a následná cesta za něj na nějaké příhodné nocoviště. Podle mapy by to mělo být tak 26 km. Jde se nám dobře. Krajina ale začíná být jednotvárná. Vidíme hejno volavek. Niky trápí bolest nohou, přesto je naše tempo dobré.

Před městečkem Donaustauf nás po výstupu na kopec naprosto ohromí pohled na Římský chrám. Stojí zde památník Walhalla, který nechal postavit Ludvík I. Bavorský jako památník významných osobností německého jazyka. Památník byl vystavěn v letech 1830-1842. Od chrámu je nádherný výhled na údolí Dunaje. U Walhally jsme potkaly skupinku Čechů a tak jsme si mohly užít rozhovor v mateřštině :)

Po sestupu do města Donaustauf jsme měly možnost zúčastnit se oslav prvního máje. Bavoři byly oděni do tradičního kroje a stavěli máj. Pozoruhodné bylo, že stavění máje probíhalo tradičním způsobem - opracovaný kmen zvedali muži dřevěnými bidly. K poslechu hrála dechovka. Chvíli jsme se pokochali malebnou ukázkou místních zvyků a pokračovaly jsme dál na Regensburg.

Cesta začala ubíhat pomaleji, protože jsme byly unavené. Než se dostane člověk do Regensburgu je to dlouhá cesta neurčitým územím. Z velké vzdálenosti zahlédnete špičky věží katedrály. Zvedne se ve vás vlna nadšení, že už tam budete. A pak jdete další čtyři hodiny, než se vůbec přiblížíte k okraji města. Tato zkušenost nás naučila, jak důležité je počítat s velikostí objektu, ke kterému směřujeme. V pět hodin už jsme byly "mrtvé". Usnesly jsme se, že zajdeme do fasfoodu a pak se vydáme dál ke katedrále. Jídlo i odpočinek nám pomohly. Po hodině se vydáváme lovit razítko. Procházíme historickým centrem města. Regensburg bylo jedním z nejstarších německých městských sídlišť v Německu a ve 12.-13. století největším a nejbohatším městem v jižním Německu. Dnes je čtvrté největší město Bavorska. České diecéze spadaly pod místní katedrálu do doby než bylo ustanoveno Arcibiskupství Pražské, což bylo v r. 973. Historické jádro města je nádherné. Dosahujeme vytoužené katedrály, jejíž věže nás vábily celý den. Katedrála je však již zavřená. Nevíme co dál. Ve městě nemáme kde přespat, abychom si pro razítko zašly zítra. Niky se nechce razítka vzdát (a já jsem za to ráda), proto oslovuje u katedrály postávající skupinku lidí s otázkou, kde by se dalo razítko získat. Manželský pár se nás ujímá a předává nám informace, že razítko je v kostele sv. Jakuba. Prý je to nedaleko a ochotně nás doprovodí. Po cestě ke kostelu zjišťují, že se chystáme ještě dnes za město a že spíme ve stanu. Nabízejí nám nocleh. Abychom se lépe domluvili, kontaktují svoji kamarádku češku, aby nám vysvětlila, že bydlí mimo Regensburg, ale že nás ráno zavezou ke kostelu. Marie Tereza a Jürgen žijí se svými třemi dcerkami v okouzlujícím domku za městem. Z venku působí jako jako domeček v nějaké severské rybářské osadě. Zevnitř je to ale neskutečně velký dům. Máme k dispozici sprchu a vlastní pokoj na přespání. Marie Tereza nám i vyprala oblečení :)

S Niky se shodujeme, že pomoci od této úžasné rodiny se nám dostalo i díky tomu, že jsme cestou pomohly mladíkovi, který se vyboural na kole na cyklostezce. Máme tedy nové ponaučení - pomáhej a bude ti pomoženo. S novými poznatky usínáme, abychom se mohly probudit do nového nádherného dne.

2. 5. 2019 Den čtrnáctý Čtvrtek

Ráno vstáváme vyspinkané do růžova. Čeká nás krásná rodinná snídaně. Od Marie Terezy a Jürgena si bereme adresu. Na oplátku oni od nás požadují podpis do jejich "návštěvní" knihy. Rády jim tento požadavek splníme. Už navždy bude zaznamenáno, že tato rodina pomohla dvěma českým holkám ;)

Marie Tereza nás následně odveze ke kostelu sv. Jakuba pro razítko. Je úžasné, jak s námi celý okamžik prožívá! Děkujeme jí za tuto podporu a loučíme se. Musíme nakoupit, prohlédnout si město. A samozřejmě se zúčastnit mše v katedrále. Při návštěvě místního obchodního domu nakupujeme tolik jídla, jako kdybychom očekávaly třetí světovou. Následně usedáme vyčerpané v parku ke svačině. Po mši a prohlídce města se vydáváme opět do přírody. Dostat se z města byla fakt fuška. Šly jsme neskutečně dlouho, než se nám podařilo nechat za zády poslední dům. Ale podařilo se. Dostaly jsme se do lesa. Nocujeme na louce u lesa a zítra nás čeká cesta do Kelheimu a dál...

3. 5. 2019 Den patnáctý Pátek

Celou noc pršelo. Ještě ráno čekáme, zda déšť ustane. V 7:30 se vyhrabeme ze stanu, který je totálně mokrý (ale nepropršel naskrz). Vše sbalíme a jdeme do mlhy. Krajina je hodně podobná té v Čechách.

Přicházíme do městečka Kelheim. Je to krásné historické město na soutoku Dunaje a Altmühl. Kdybych tu byla na dovolené... sedla bych si do kavárny a pozorovala bych život na ulici. Ale my si tiskáme v íčku razítko a jdeme dál. Je chladno. Cesta vede podél Dunaje. Jsou zde římská a keltská naleziště. Vysoko nad městem se tyčí památník vítězství nad Napoleonem, který nechal postavit král Ludvík I. Bavorský. Je to monstrózní stavba stejně jako Walhalla.

Pokračujeme dál podél řeky a procházíme lesy, které jsou jak z příběhů o Elfech. Všude se vznáší mlha ze které vystupují kořeny a větve stromů. Je snadné si představit, že stromy si mezi sebou šeptají tajemné příběhy a ve svých korunách ukrývají nadpozemské bytosti.

Když jsme vyšly z lesa, uviděly jsme na protějším břehu klášter. Toto místo je u města Weltenburg. Klášter působí, jako kdyby byl postavený na ostrově. Při odpočinku na lavičce s výhledem na klášter nás míjí čtyřčlenná rodina, která živě o něčem diskutuje. Niky jen tak meziřečí prohodí "zase nějací cizinci". Musím se začít smát! Chvíli se bavím Nikčiným nechápavým pohledem a pak ji upozorním, že v tomto případě, jsme cizinci my :D

Počasí se trochu zlepšuje. Dáváme si proto delší obědovou pauzu a sušíme stan i spacáky. Odpoledne pokračujeme přes naleziště římského tábora z doby Hadriana. Dá se říct, že na každém kroku míjíme nějakou připomínku dávných dob. Cesta nám proto ubíhá příjemněji.

V krajině postupně přibývají chmelnice.

Jak už se začíná stávat pravidlem jsme unavené a bolí nás nohy, ale jdeme dál. Nocujeme ve stanu u lesa. V noci bude zima.

4. 5. 2019 Den šestnáctý Sobota

Ráno nás vítá slunce a polojasná obloha. Abychom si cestu zkrátily, šly jsme přes les a vynechaly jsme návštěvu Altmannsteinu. První zastávka byla až Tettenagger, který měl zavřený kostel. Pěšina nás vedla hodně lesem a po rovině. Postupně se zatahovala obloha. V půl dvanácté jsme dorazily do Bettbrunnu a Niky se rozhodla, že půjdeme na mši. Nějak jí nedošlo, že nebudeme kazateli vůbec nic rozumět :D Během mše začal neskutečný slejvák. Myslím, že Nikčin nápad byl trochu nápad shůry. Na konci mše si s námi chtěli místní povídat a pozvali nás na oběd. S díky jsme odmítly, jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta. Prší. cestou lesem potkáváme zastavení pro poutníky. Zpříjemňují nám jinak jednotvárný pohyb chůze. Musíme ťapat v pláštěnkách. 

Ochladilo se a je nám zima. U Stammhamu pršet přestává. Za městem se odpojujeme z trasy a míříme na Ingolstadt. Máme tam pro dnešek domluvené ubytování pod střechou u Marcely, členky skupiny Svatojakubská pouť na FB. Jsme rády. Vlhkost nasáklá v oblečení nás studí až do morku kostí. Cesta k Ingolstadtu se nám zdá nekonečná. Vede mezi poli, město je stále nadohled, ale než člověk ukrojí kousek z té vzdálenosti, zdá se mu to jako věčnost. I domy na obzoru zkreslují vzdálenost, protože jsou na naše poměry neskutečně veliké. Na polích tu už kvete řepka a obilí má klasy. Okolo cesty kvetou vlčí máky. Do Ingolstadtu přicházíme ze strany "industriální zóny" - je tu závod Audi. Procházíme mezi továrnami a hledáme danou adresu. Z našeho pohledu patří Ingolstadt mezi německá průmyslová města. Což je znatelné třeba i na rozvržení města - evidentně drahé vilové čtvrti střídají bytová sídliště nejspíš pro dělníky. Město je, jako většina německých měst, hodně multikulturní. Marcela nám říká, že ve městě žije kromě Slováků, Čechů, nebo Arabů i početná skupina Rusů. Večer si s Marcelou povídáme u vína. K večeři dostáváme svíčkovou :) A máme k dispozici sprchu (v danou chvíli nevím co je lepší :D ) Marcela jde brzy ráno do práce, ale prý můžeme odejít kdy chceme ;) Nezapomene nám však nachystat obrovskou svačinku na cestu! Děkujeme

5. 5. 2019 Den sedmnáctý Neděle

Po probuzení si chvíli užíváme lenošení v posteli. Okolo deváté se vydáváme objevovat historické centrum Ingolstadtu. U jezírka v parku s výhledem na brodící se volavku, svačíme kafíčko a houstičky.

Následuje prohlídka města, ve kterém objevujeme celkem hodně kostelů (jeden z nich je i evangelický ;) V jednom z kostelů obdržíme kromě krásných pozdravů a rozhovorů samolepku jako razítko do credencialu. Ingolstadt je hezké město, které stojí za to prozkoumat hlouběji. My se však natěšeně vydáváme vstříc přírodě.

V poledne procházíme jednou z městských bran. Město necháváme za zády a šlapeme po cestě směřující k Dunaji. Příroda okolo Dunaje nás zahřála na duši. Slyšíme všudypřítomný zpěv vlaštovek, bzučící hmyz, vidíme kachny a husy s housaty.

Podél Dunaje jdeme až do Neuburgu an der Donau. Je to město, které se vypíná přímo nad řekou a už při prvním pohledu okouzlí nádherným panoramatem.

Cesta kolem vody byla zdlouhavá. S Niky jsme měly první "ponorku". Na část cesty jsme se tedy rozdělily a sešly jsme se až v Neuburgu, odkud se vydáváme hledat místo na přespání. Nakonec nocujeme u vesnice Laisacker. U večeře se jedna druhé omluvíme. Obě si jsme vědomi toho, že začínáme být nepříjemné i sami sobě. Začíná nová etapa. Ne všechny dny budou v klidu a pohodě a my se je musíme naučit zvládat společně. Když usínáme, cítíme chlad. V noci bude zima.