Čtení z deníku: Putování do Santiaga a až na konec světa - část čtrnáctá

Čtení z deníku holky, která se rozhodla dojít z Prahy až na samý konec světa. Začtěte se do příhod, které na poutníky číhají při čtyřměsíční cestě do Santiaga de Compostela.

15. 7. 2019   Den osmdesátý osmý   Pondělí

Po probuzení se s Niky shodujeme, že je super si odpočinout, ale že se nám stejně nejlépe spí "v našem" - ve stanu. Snídáme až cestou do Saint Jean Pied de Porte.

Cesta je celkem na pohodu. Do města přicházíme okolo poledne. Město jako takové bylo v minulosti součástí významné hřebenové cesty, kterou používali již Římané. Jako první směřují naše kroky k Citadele. jedná se vojenskou pevnost vystavěnou okolo roku 1625. Po prohlídce opevnění scházíme do města. Centrem je vlastně jedna hlavní historická ulice, kde se dá sehnat vše potřebné pro poutníky. Od reklamních a upomínkových předmětů, až po stany, spacáky, karimatky, batohy nebo vybavení lékárničky. Jediné co jsme nesehnaly byla opravná sada na stan.

Na opravu stanu použijeme bambus, který jsme nasbíraly cestou. Je to Niky nápad a je super! Nakupujeme v Lidlu a obědváme před obchodem. Neodolaly jsme a koupily jsem si předsmažený gordon Blue. Jíme ho za studena. Zrovna při našem obědě probíhá údržba místního trávníku... (jak často ho asi tak sekají?!) :D Zahradníci jsou super. Po jídle vyrážíme zdolat první vrchol s tím, že budeme spát v horách. Opět jako jediné vyrážíme v tom největším horku. Přemýšlím, zda by nebylo lepší počkat do dalšího dne, ale to si nemůžeme dovolit. Stoupání je nakonec úplně v pohodě. Asi za tři hodiny jsme na vrcholu, očarované nádhernou krajinou, která se nám s přibývajícími metry ukazovala. Cítím neskutečnou radost, štěstí a uspokojení.

Stoupám si na okraj u vrcholu Munhoa (1021m.n.m.) a začnu zpívat píseň "Chválím tě Země má" jako vyjádření pokory k té nádheře. Když jsem dozpívala z hlubin odněkud pode mnou se najednou vynořilo asi třicet orlů vznášejících se na vzdušných proudech. Bylo to něco tak výjimečného...

Uvědomila jsem si, že kdyby nám nepraskla tyčka od stanu, nejspíš bychom tohle vůbec nezažily. Svačíme u vrcholu a kocháme se výhledy na kopce - na Francii i na Španělsko. Kocháme se pohledem na volnost ptáků. A vnímáme jedinečnost té chvíle.

Na kopci se pase stádo ovcí a koně. Ohrada je jen na okrajích rokle. Jinak jsou zvířata volná.

Asi po hodině se vydáváme k místu na spaní, které jsme podle mapy vybraly. Je na vedlejším kopci. Přecházíme přes sedlo. Po dosažení vytyčeného místa si sedáme a sledujeme hru světel a barev při západu slunce.

Stan stavíme tak, abychom východ slunce měly jako na dlani.

S příchodem tmy začíná foukat a ochlazuje se. Jdeme spát.

16. 7. 2019   Den osmdesátý devátý   Úterý

V noci dost foukalo. Měla jsem obavy o stan. V šest vstávám a mrknu co východ slunce. Čekám mlhu, ale otevře se mi pohled na červenající se oblohu a tmavé hory. Ve spacáku nemám stání. Lezu ven a hledám nejlepší místo. Po půl sedmé se ukazuje slunce :) Nádhera! Hra stínů, barev a světel. Začínají se probouzet první dravci. Snídáme. Hned na začátku lovíme první záběry orlů (nebo to jsou supi? :), koní a ovcí.

Scházíme z cesty. To nás mírně zdrží. Cestu nakonec nacházíme.

Svačíme v sedle pod kaplí Ohilarandoï/Oilarandoi. Opět nemůžeme jít a musíme se obdivovat rozepjatým křídlům neskutečného množství majestátních lovců. Provází nás na každém kroku. Cesta je úžasná. Je to jen stezička vinoucí se okolo kopce.

Scházíme do Saint Étienne de Baïgorry. Zde v parku obědváme a pak nakupujeme. Niky odpočívá a já dopisuji deník. Nejsem schopná vystihnout emoce, kterými jsem teď zaplavená. Je neskutečné, že můžu prožívat něco takového.

Odpoledne vyrážíme do hor. Je po čtvrté. Stoupání je náročné. Cesta vede kapradím vzrostlejším než jsme my samy. Stoupáme po úzkých stezkách. Pomalu se smiřujeme s tím, že přes vrchol do sedla dnes nedolezeme. Když nacházíme v kopci pod majestátním dubem jakž takž příhodné místo pro stan, zabydlujeme se. Obě jsme totálně hotové. Večeříme. Po krátkém odpočinku je nám oběma líto, že jsme nešly ještě dál. V místě je kromě úchvatných výhledů, malý horský potůček. Žije v něm mlok.

Síly se nám trochu dočerpaly a my nemůžeme usnout. Po horách zvoní zvonce ovcí a koníků. Nakonec upadáme do říše snů pod vrcholem Buztanzelhai/Buztanzelai - 1109 m. n. m.

17. 7. 2019   Den devadesátý   Středa

Budím se. Prší. Posunuji budík a nechám Niky vyspat. Čas nám bude chybět, ale nemá smysl začít stoupat za deště. Vyrážíme v 8:15. Déšť není na terénu skoro znát. Sedlo před vrcholem je zdolané snadno. Na vrchol to trochu trvá. Pak šup, zase do sedla. Výhledy jsou úchvatné. Stoupáme těsně na okraji rokle. Je chladno a pod mrakem. Postupujeme na další vrchol Astate (1022 m.n.m.). Pak Atalazko Koaskoa (988 m.n.m.) Pomalu se objevují první orli a první turisti. Jdeme po hranici Španělska a Francie.

Výstupy jsou s batohem mnohdy namáhavé, ale stojí to za to. Následující vrcholy: Tutulia 985m.n.m., Hego Iparla 1040m.n.n., Iparla Intermediare 1046m.n.m. Vidíme kamzíky a volně pasoucí se malé koně. Hříbata jsou chlupatá :)

Orli vzlétají a učí létat mladé. Rokle jsou šílené a stezky úzké a vedou při okraji. pro Niky je to dost limitní pochod. Takhle v horách ještě nikdy nebyla.

Sestup do Bidarray je o dost namáhavější než výstup. Jdeme po okraji rokle. Kamení se nám drolí pod nohama. Často nemáme kam stoupnout a o co se opřít. Sestup nás zdrží. Niky se hodně bojí. Nakonec jsme to daly, byla to fuška i pro mě, ale bylo to super a Niky má zase o důvod víc, proč být na sebe pyšná. A já vlastně taky.

V Bidarray nakupujeme a navštívíme kostel. Potkáváme "Pytlíka" :D Je z nás dost v šoku. Je pro něj nepochopitelné, že jsme šly horama. Po dopočinku, svačině a večeři vyrážíme ještě na cestu. Chceme postoupit ve stoupání na zítřejší den. Už máme skluz, ale spoustu nových zážitků. Asi nestihneme být na Nikčiny narozeniny v Irunu... To by moc chtěla.... Uvidíme.

18. 7. 2019   Den devadesátý první   Čtvrtek

Spíme pod skálou Zelaiburuko lepoa, na kterou budeme stoupat. Stoupání je náročné. Pěšinka je sotva na došlap. Pod námi je strž. Niky se bojí výšek, ale bojuje jak se dá. V některých úsecích musím přenést naše batohy a pak se vrátit pro Niky. Výstup nám trvá pekelně dlouho. Bez batohů by to bylo na pohodu. Když se vysápeme nahoru, je tam odsud nádherný výhled. Nechám Niky aby chytla barvu, zatím je popelavě šedá. Stálo to za to. Poté procházíme volnými pastvinami a jdeme po okrajích skály. Vidíme kamzíka. Jen tak si trůní na skále. Sestup byl snad ještě horší než výstup. Cesta byla hodně kamenitá. Došly jsme úplně hotové. Ale zvládly jsme to. Jsme ve vesnici Ainhoa. Odtud nabíráme směr Sare.

19. 7. 2019   Den devadesátý druhý   Pátek

Vydáváme se znovu do kopců. dnes by neměl být terén tak náročný. Stoupání ale bude.

Na cestě potkáváme pána, který si s námi chce povídat :D Nakonec se dozvídáme, že Santiago šel v r. 2016. Snažíme se zmizet, ale do kopce to moc nejde.

Niky dnes slaví narozeniny. V Sare jdeme do kavárny na dort a kafe :)

Pak obstarat nákup. V Sare je trh. Jen ho procházíme. V obchodě jsme si koupily meloun! Pro mě první v letošním roce. Dnes často pauzujeme.

Když se vyhrabeme na kopec, zjistíme, že tu jezdí vyhlídkový vlak. Jsme u Les Trois Fountaines. Připravujeme si tu oběd.

Při sestupu dolů se rozhodneme nepokračovat po GR10, ale nabíráme směr Saint Jean de Luz. Těšíme se na oceán.

Před město přicházíme za tmy. Těžko hledáme místo na přespání (varoval nás pasáček ovcí i týpek v autě...) Nakonec spíme pod širákem u nějaké obří vily. je to dost nekomfortní a hnusné místo.

20. 7. 2019   Den devadesátý třetí   Sobota

V noci nás vzbudil déšť, ale nakonec jsme dospaly do rána. Po probuzení jsme se vypravily do Saint Jean de Luz. Zastavujeme se na pláži, kde snídáme. Prší. Kostel je zavřený. Pokračujeme do Hendaye - části Irunu. Cestou potkáváme Německého poutníka. Ve městě odpočíváme na pláži, nakonec je celkem hezky. Nakupujeme a sháníme razítko. Pak cesta na přívoz abychom se dostaly přes kanál. Na přívozu to bylo nepříjemné. Bylo znatelné jak lidem vadíme. Asi jsme moc nevoněly. Město nás tak nějak minulo. Byla jsem unavená tak, že mi nešla otevřít branka na trase (nedokázala jsem vymyslet, jak to mám udělat :D ) Naštěstí Německý poutník měl stejnou cestu a pomohl mi. Z Hondarribia stoupáme na útesy, kde chceme spát. Toužíme být rychle mimo civilizaci. Útesy jsou nádherné. Pasou se tu stáda koní. Těžko ale hledáme místo na přespání... První noc v nové zemi. Když se zabydlíme a jdu objevovat moře, samozřejmě jsem uklouzla a pohmoždila jsem si prsty na pravé ruce. Štve mě to.

21. 7. 2019   Den devadesátý čtvrtý   Neděle

Probouzíme se na útesu. Vypadá to na pěkný den. Snídáme tam, i když jsme se snažily rychle se zabalit. Čeká nás cesta dál po GR121. Během dne se napojíme na "mušli". Cesta nás vede po útesech. Oceán máme jako na dlani. Objevují se potoky. Racky na nebi střídají orli. Potkáváme celkem dost turistů. Nemáme jídlo, proto spěcháme do nejbližšího města. Tím je Pasaia. Během cesty nám dojde, že je neděle a že nejspíš nenakoupíme. 

V Pasai jsou závody ve veslování. Pasaa je město, kde se vyrábějí lodě. Necháme se přívozem převést přes kanál (cena cesty je 1os/0,80E) a pokračujeme. Otevřený obchod jsme samozřejmě nenašly. Cesta stoupá na vyhlídku u majáku nad městem.

Postupně se obloha zatahuje. je celkem horko a dusno. Nemůžeme si na nové počasí zvyknout. Pokračujeme dál s cílem najíst se v Saint Sebastian ve fastfoodu. Těšíme se, že si dáme teplé jídlo a dobijeme elektroniku. Po příchodu do města jsme unavené a hladové. Město nám přijde obrovské. Jdeme za jasným cílem - jídlo! Jenže námi vybrané rychlé občerstvení je zavřené. Nakonec volíme jinou síť fastfoodu. A je to strašná zkušenost. Obsluha je liknavá. Asi po 40 minutách se konečně dočkáme našich porcí. Jídlo je jen hmota. Nakonec se snažíme uspokojit alespoň zmrzlinou a kafem.

Když jsme zaplnily žaludky, vydaly jsme se hledat místo, kde dostaneme poutnické razítko. Naštěstí je "íčko" otevřené. Město je plné turistů a sezóna je v plném proudu. Město by bylo určitě nádherné - tak v říjnu, kdy by tu bylo podstatně méně lidí. Nemáme sílu ani na kostel. Po kolonádě míříme ven z města. Mrzí mě, že jsme nestihly ani pláž, ani obhlídku centra. Niky odpoledne nespala a je protivná. Já jsem protivná taky. Cesta se začíná stávat honbou za termínem. A to nechci. Musíme si to nějak urovnat... později...