Jak začaly naše  aneb toulání Křivoklátskou vrchovinou

Zapnout poslední přezku, po paměti překontrolovat jestli mi něco nechybí. Jakmile nasednu na vlak, už bude pozdě vzpomínat, co všechno jsem zapomněla doma.

Niky na mě čeká v Berouně. Já si to uháním ohnivým ořem malebnými údolími Středočech.

Po obhlídce jarmarku v Berouně stočíme naše kroky k zalesněnému vrcholu Děd. Zde se ve výšce 493 m.n.m. tyčí nad krajem rozhledna. Možná není zajímavá tím, v jaké výšce se nachází, ale rozhodně zaujme tím, jak je stavěná. Jedná se o zděnou věž s točitým schodištěm. Při pohledu na ni se vám může zdát, že koukáte na pozůstatek středověkého hradu. Pokocháme se výhledy do kraje, které nám vyvýšené místo nabízí, nahodíme batohy na záda a pokračujeme po červené. Za první nocoviště této výpravy jsme na mapě vybraly Hudlickou skálu. Po příchodu ke skále jsme mírně zklamané. Skála se nachází velmi blízko obydlené oblasti. Nelíbí se nám to, a tak  se rozhodneme pokračovat raději dál. Pomalu se začíná stmívat. Vyzbrojeny čelovkami se vydáváme vstříc hlubokým středočeským lesům. A co čert nechtěl. Půda pod nohama se nám začíná houpat. Teprve teď si uvědomíme změny porostů. Luční byliny nahradila vodu milující ostřice. Zamotaly jsme se v podmáčené části lesa a nevidíme ani na krok. Asi po půl hodině se nám konečně podaří vymotat se ze spleti podmáčené půdy a tmy lesa. Jsme na louce a v dáli před námi svítí světla jednoho domu. Noční ticho ruší štěkající pes. Chvíli váháme, ale nakonec rozděláváme stan a zabydlujeme se. Psovi u domu se to moc nelíbí.

V noci ani jedna nespíme úplně klidně. Je to pro nás obě úplně nová zkušenost. Ráno se probouzíme rozlámané. Přesto si vzájemně vyslovíme pochvalu - zvládly jsme to :)

Po snídani a zabalení věcí zvedáme kotvy. Procházíme probouzející se vesnicí Svatá a užíváme si nádherné ráno.

Cesta nás vede k Vraní skále. Zde je nutno podotknout, že u Vraní skály by se nám spalo skvěle. Je tu odpočívadlo, ohniště a i místo na stan by se našlo.

Shazujeme batohy a po zajištěné cestě se vydáváme vzhůru na vyhlídku. Jakmile vystoupáme prvních pár metrů, zjišťujeme, že dva kluci měli na místo na spaní trochu větší štěstí. Ustlali si přímo na vyhlídce. Závidíme jim tohle nocoviště. Sledovat probouzející se krajinu z tohoto místa muselo být nádherné. Nechceme však nocležníky moc rušit. Porozhlédneme se a už míříme ke svým batůžkům. Čeká nás totiž Točník a Žebrák. Jsme celé natěšené na historické zajímavosti z kraje. A zároveň taky na něco teplého do bříška :)

Máme štěstí začátečníků. Počasí nám přeje Za plného slunečního svitu přicházíme k hradu Točník. Na dveřích se můžeme ze strohého vzkazu dočíst - Soukromá akce. Dnes zavřeno. A tak máme smůlu. Mrzí nás to. Byl to jeden z našich hlavních cílů. Nenapadlo nás podívat se na stránky, zda není provoz nějak omezen. Počítaly jsme s tím, že v letní sezóně bude otevřeno. Je to dobré poučení pro příště. Naštěstí jsme našly alespoň super bufet, kde jsme si daly smažák s hranolkama a žal spláchly pivem. Hned nám bylo o něco veseleji.

Posilněny vydatnou stravou se vydáváme ke zřícenině hradu Žebrák. Zde nám již štěstí přeje a můžeme si zříceninu dosyta prozkoumat. Užíváme si tuto malou odměnu.

Z hradu nabíráme směr Holý vrch. cesta, značená červenou barvou, se klikatí krásnou přírodou. Niky se však rozhodla absolvovat tento výlet v sandálích a začíná přicházet na to, že to asi nebyl úplně dobrý nápad. Začala ji bolet pravá noha, na které se v oblastí kotníku udělala pěkná podlitina. Nejspíš musela někde špatně došlápnout. Vůbec se mi to nelíbí. Chůze je pro ni opravdu namáhavá. Ale ve Zbirohu potřebujeme stihnout autobus. Nedá se tedy nic dělat. Musíme nějak doťapat. Snažíme se obě vypadat povzbudivě. Nikčin kotník však moc povzbudivě nevypadá. Je oteklý a hraje všemi barvami. I přesto se snažíme užít si krásu, kterou nám okolí nabízí na stříbrných podnosech. Kocháme se u každého možného výhledu, pozorujeme zvěř ve svém přirozeném prostředí. Najednou se ocitneme ve vesnici Týček. Ta je už kousek od Zbirohu. Cesta je však po asfaltu. Pro Niky je to snad ještě méně pohodlné.

Po příchodu do Zbirohu Niky usedá na zahrádce první restaurace, která se nám naskytne. Nechávám ji odpočívat. Máme asi hodinu čas, než autobus přijede. Já se rozhoduji stihnout ještě rychlou návštěvu zámku Zbiroh. Byl to náš hlavní cíl. Obě jsme toužily poznat místo, kde strávil část svého života vynikající český malíř a grafik Alfons Mucha. Vydávám se rychlou chůzí k zámku. Je to asi kilometr. Po příchodu k zámecké bráně zjišťuji, že je třeba uhradit vstupné už pro vstup do zahrad. Je to pro mě obrovské zklamání. Mohla bych se zdržet přibližně patnáct minut. Nemělo smysl platit vstupné. A tak se se svěšenou hlavou vydávám zpět na náměstí Zbirohu. Tam společně vyčkáme, za přítomnosti mých lamentací, příjezdu dálkového autobusu, který nás dopraví zpět do velkoměsta. Sice jsme neviděly to, co jsme si naplánovaly, ale to neznamená, že tento výlet neměl svůj význam. Stal se totiž základem všech našich pozdějších dobrodružství. Každá cesta má své naplnění a tahle ji měla v něčem jiném, než jsme si původně samy myslely.