Jeseníky: Z Ramzové do Šternberku

V úterý ráno nasedám na vlak, který mě s přestupem v Zábřehu na Moravě, doveze k první značce mé následující cesty. Jelikož cestuji s Českými drahami, nevyhne se mi jejich tolik oblíbená zábava - výluka. Nenechám se tím rozladit a těším se na nové dobrodružství. Jelikož jsem prostě "střelec", cestu nemám nějak výrazně naplánovanou. Ohledně trasy mám jen pár základních informací. A to, že od vlakové stanice vedou dvě turistické značky červená E3 s náročnějším stoupáním a delší, ale pohodlnější zelená. A Dále, že nechci minout Praděd a Jelení studánku. Kde budu spát, s tím jsem si hlavu prozatím moc nelámala.

Otázky ohledně spaní však vyvstaly ve chvíli, kdy na okno vlaku zastavujícího ve stanici Ramzová, začaly dopadat první dešťové kapky. V Ramzové vystupuji pro ČD s již tradičním zpožděním. První značku jsem našla celkem snadno. Nasadím si pláštěnku a za cíl si stanovím "turistický přístřešek Obří skály". Pokud bude stále vydatně pršet, budu mít pro první noc střechu nad hlavou a zároveň se vyhnu stoupání po sjezdovce. Vyrážím tedy po zelené. Stoupání není tak strašné jak jsem očekávala a za chvíli už jsem obklopená lesním porostem, mlhou a všudypřítomným vlhkem, které způsobuje neustávající déšť. Na kochání to moc není. Přibližně ve čtyři hodiny jsem dosáhla svého prvního cíle. Přístřešek. Ač je srpen odpoledne, je šero. Vytáhnu vařič, abych si ohřála vodu na kafe a teplé jídlo. Pokud budu pokračovat dál, už se mi v suchu uvařit nepodaří. Během vaření zkoumám další možnosti přespání. Nesu si sice stan, ale stavět ho v národním parku se mi moc nezdá. Ač vím, že bych ještě minimálně tři hodiny zvládla jít, rozhodnu se pro dnešek už nepokračovat. Nemělo by smysl promočit si veškeré věci první den. Jelikož nejsem v pohybu, začíná mi být zima. Teplota se pohybuje okolo deseti stupňů. Snažím se nějak zahřát. Po nějakém čase to vzdávám a rozbaluji ležení. je sice ještě brzy, ale snad tu v tomto nečase nikdo nebude procházet. Usínám brzy s myšlenkou na lepší den.

Ráno se budím do mlhy, ale už neprší. V noci jsem došla ke zjištění, že moje karimatka už je za zenitem. V noci mi bylo zima. Pravda, španělská cesta jí dala celkem zabrat. Po zabalení věcí a snídani se vypravuji k turistické chatě Šerák. Je ještě brzy a tak u chaty není ani noha. odvážným krokem vykračuji dál k vrcholu Keprník. Tajně doufám v dosažení vrcholu už bez mlhy, abych měla výhledy z tamní vyhlídky. Bohužel, čím víc ukrajuji z trasy, tím víc začíná být jasné, že výhledy ani tentokrát nebudou. Na vrcholu ve 1423 metrech se k válející se mlze přidal ještě silný vítr. Vyhlídka tedy stála za to :D během pár minut jsem promrzlá na kost. Pokračuji po hřebenovce. Další zastávka bude Vřesová studánka. Rutinně kladu jednu nohu vedle druhé a snažím se nevšímat si nevlídného počasí. U Vřesové studánky se zastavím jen na chvíli. Kdyby byla nouze, dalo by se přespat i tady. Ukládám si to do paměti. Při lepším plánování jsem mohla dnes ráno startovat odsud. Značení mě vede dál k Červenohorskému sedlu. Zde se zastavím pouze na chvíli u malé kapličky, která slouží jako památník obětem hor. Obejdu vrcholy Klínovec a Výrovka. Povalující se mlha dodává přírodě nádech tajemnosti. Tento pocit ještě umocní dřevěné chodníčky, které jsou pro návštěvníky přichystané. Příroda se stává určitým způsobem nedotknutelnou a tajemnou. Krajina mlčí a neruší ji ani žádný jiný návštěvník. Jsem jediným narušitelem tohoto krásného mystična. Snažím se procházet co nejtiššeji. Oblast Malého Jezerníku je opravdu okouzlující. Po příchodu k chatě Švýcárna s radostí zjišťuji, že se mlha z údolí již začala zvedat a občas je vidět i prokukující modrá obloha. Potěší mě pohled na pasoucí se krávy. Získávám novou naději, že až dosáhnu vrcholu Pradědu, budu mít celé údolí jako na dlani. Těším se. Nemám stání a tak po krátké pauze vyrážím dál. Dalším důvodem je, že se chci vyhnout hlavní vlně návštěvníků na nejvyšší hoře Jeseníků. Což se mi částečně podaří. K vrcholu dorazím něco okolo desáté hodiny. Předbíhá mě pouze několik nadšených běžců. Já se kochám pasoucími se koňmi a zvedající se mlhou, která odkrývá po kouskách krásná údolí. Zvedající se opar mi občas otevře "okénko" pro nějaký ten výhled. Na vrcholu neskutečně fouká. Rychlá fotka a víc se nezdržovat. Chata není otevřená. Nevím jestli je to tím, že je příliš brzy, nebo tím, že je lockdown. Já si naštěstí vše potřebné nesu s sebou na zádech a tak mě uzavřená restaurace nemusí trápit. Cesta k vrcholu je vyasfaltovaná, bylo to pro mě trochu překvapení. Nicméně ještě větší překvapení mě čekalo při sestupu a pokračování dál na Ovčárnu. Lidí neskutečně přibylo. Potkávám davy, kteřé evidentně před chvíli někde vyflusl nějaký dopravní prostředek. Nenechám se rozhodit tím, že mám přibližně o tři vrstvy oblečení víc než oni a sestupuji do příjemnějšího počasí. K zastávce vybízí vyhlídka do údolí Desné. Mlha už je pryč a tak se mohu kochat. Na Ovčárně pochopím odkud všichni ty lidi jdou. Parkoviště jsou plná a právě se otáčí autobus, který dovezl další várku dnešních výletníků. Nacházím otevřené výdejní okénko a neváhám ani minutu. Párek v rohlíku a čaj ve mě mizí rychlostí blesku. Zároveň mám možnost odložit nějaké vrstvy oblečení. Počasí se konečně umoudřilo a ukazuje mi svoji přívětivější tvář. Z Ovčárny se vydávám po červené okolo Petrových kamenů. Je to krásný skalní útvar. Trochu mě mrzí, že si jej nemohu prohlédnout z blízka. Skály jsou turistům z důvodu vysoké ochrany fauny a flóry zapovězeny. A je to pochopitelné. Pokochám se tedy výhledem a mířím vstříc dalšímu poznání. Na hřebenovce už občas potkávám nějaké chodce. Jak rodinky na výletě, tak blázny jako já, kteří si táhnou bydlení na zádech. Cestou míjím historický hraniční kámen. Mě však více okouzlují výhledy z hřebene, které se mi otevírají. Zelené louky, pohledy do údolí, zakrslé borovice. Tolik jsem se přesně na tohle těšila. Užívám si každý krok. Cestou již dozrávají borůvky. Chůze přes hřeben mi uteče až příliš rychle a začínám sestupovat k Jelení studánce. Původně jsem myslela, že zde budu nocovat. Byla jsem ale rychlejší než jsem sama čekala a tak jsem u studánky na odpolední svačinku. U studánky si proto dám jen delší pauzu. Svačím a sluním se. Během této chvíle mě míjí několik výletních skupin. Působím trochu jako exot, ale na to jsem zvyklá :D

Po příjemném odpočinku sestupuji přes Alfrédku do Žďárského potoka. Odtud mě čeká cesta zastavěnou oblastí. Výhoda je, že mám možnost doplnit zásoby v místním obchodu a dát si zmrzlinku. Zaujal mě i zámek Janovice, bohužel v době, kdy tu procházím jsou veškeré kulturní památky uzavřené. Snad se mi podaří na prohlídku se ještě někdy vypravit. Edrovice plynule přecházejí v Rýmařov, kterému na náměstí vévodí historická budova radnice a barokní mariánský sloup. Vstupem do Rýmařova jsem za sebou definitivně nechala Hrubý Jeseník. Do města se dostávám v podvečer. Musím začít přemýšlet, kde budu nocovat. Podle mapy mi přijde, že moc možností nemám. Musím tedy volit alternativní cestu. Jako nejlepší místo pro přespání se mi jeví rozcestník "U Včelína", kde by mělo být turistické odpočívadlo. Ten ale není přímo na mé trase. Původně jsem zamýšlela odpojit se v Rýmařově z červené E3 a pokračovat dále po modré, abych došla k hradu Sovinec. Budu tedy muset cestu trochu upravit. Z Rýmařova pokračuji po červené tak, abych dospěla na místo, které jsem si vybrala k nocování. Po příchodu k rozcestníku zjištuji, že vůbec není vhodné pro přenocování. Jedinou mojí záchranou je rozlehlá louka rozprostírající se uprostřed lesů. Rozhodnu se rychle, na hranici lesa a louky je posed. Do něj se dostat nedá, ale pod ním je malý plácek. Rozbalím si stan v tomto místě. Mám trochu obavy o to, abych stan neroztrhla o trní, ale pak si říkám, že už jsem nocovala v horších podmínkách. Zalézám do a doufám, že nepřijde myslivec na čekanou :D

Probouzím se časně. Připravím si snídani a pobalím ležení. Cesta na Sovinec bude asi trochu otrava. Vypadá to na cestu po asfaltu. Přesto cesta přírodním parkem Sovinecko, tak snad bude co obdivovat. To že tomu tak opravdu je, jsem zjistila záhy. Krásné počasí vylákalo ven nejen mě, ale i různé druhy zvířat. Především motýlů, ještěrek a různého hmyzu. Zastavuji skoro na každém kroku, abych mohla obdivovat nádherné barvy, kterými příroda zdobí své obyvatele. Na oběd přicházím na Sovinec. Zde probíhají stavební úpravy, přesto je otevřené místní okénko se zahrádkou. Neváhám a dávám si teplou polévku a kávu. Také nakupuji pohledy, které rozesílám do světa. Do Šternberku pokračuji po červené. Nádhernou přírodou Sovinecka. Musím uznat, že mě tato část cesty velmi překvapila. Jistě by se tu na jiných turistických značkách dalo vidět mnoho krásného. Já už však mířím do města, abych svůj výlet zakončila nástupem do dopravního prostředku. Ve Šternberku zjištuji, že se opravuje vlakové nádraží a budu se opět muset bavit tou "super" akcí - zjisti si jak jede výluka. Naštěstí je na nádraží celkem příjemná paní a dobře mi poradí. Mám ještě čas a tak jdu obhlédnout město a zkusit ulovit něco k jídlu. Okénko mají otevřené a já si dávám výborný smažený sýr v bulce. Je to moje oblíbená cestovní pochoutka :) Nad městem se vypíná hrad Šternberk a tak své kroky stočím k této stavbě. Míjím přitom nepřehlédnutelný barokní kostel zvěstování Panny Marie. Šternberk budu muset navštívit ještě jednou. Bez batohu. Abych si mohla prolézt i ta nezastrčenější zákoutí a prozkoumat veškeré památky, které toto město nabízí. Je jich totiž neskutečné množství.

S městem se loučím pohledem za sklem autobusu. Moje cestovatelská duše se opět nasytila nádhery, kterou nám svět nabízí.