Monte Piana - historické zastavení ve 2324 m.n.m.
Zastavujeme nedaleko jezera Lago di Landro. Už je tma. Náš vytyčený cíl vnímáme někde nedaleko. Těšíme se na zítra. Místo nás láká nejen díky nádherné přírodě, ale tentokrát také kvůli svému historickému významu.
Monte Piana je stolová hora se dvěma vrcholy oddělenými úzkou šíjí Forcella dei Castrati. Za první světové války zde dva a půl roku probíhaly boje Italské a Rakousko-Uherské armády, během kterých zemřelo na 10 000 vojáků. Nedokážeme si představit, jak je vůbec něco takového možné. Těšíme se.
Ráno přejížídíme na parkoviště k jezeru, odkud začínáme naši dnešní cestu.
Vydáváme se po značce Alta via n.3 delle Dolomiti. Celé stoupání máme výhled na jezero jako na dlani. Výstup jde pomalu a to ze dvou důvodů. Za prvé cesta je celkem náročná. Za druhé je neustále čím se kochat. Chceme si cestu užívat. Výhodou této trasy bylo, že při výstupu bylo pouze pár exponovaných úseků, kde by měla Niky díky svému strachu z výšek náročnější přechod. Po celou dobu cesty nás obklopuje skála. Cestou potkáváme dvojice, které se k vrcholu rozhodly využít ferratové cesty. My s Martinem jim trochu závidíme. Domlouváme se, že se sem na ferratu ještě vypravíme. Již pod vrcholem je znát pozůstatky lidského "osídlení". Ve skále jsou jeskyně upravené pro spaní. Mezi jeskyněmi jsou znatelné pozůstatky cest a můstků a vyšlapaných schodišť. Vrchol tvoří spíše "náhorní plošina", kde se nachází historické naleziště a místo funguje jako muzeum. Zde na vrcholu jsou patrné zákopy, chodby a jiné pozůstatky vojenského tábora. Jednotlivá historická zastavení jsou označena čísly, ke kterým jsou připojené naučné tabule.
Návštěvníka ale určitě zaujme i něco jiného - nádherné výhledy na okolní štíty. Nám počasí opět přeje a tak si můžeme užívat krásu okolní krajiny. Naskýtá se nám i pohled na jedinečný symbol Dolomit - Tre Cime. Zároveň si člověk při pohledu do krajiny uvědomí, proč právě toto místo bylo z vojenského hlediska strategicky tak důležité. Průsmyk, který je pod námi máme naprosto pod kontrolou.
Jelikož nám na odpolední čas hlásí bouře, raději se nasvačíme a vydáváme se na cestu dolů. Pro sestup volíme stezičku, která není na skalní stěně skoro vidět. Cesta nás svede k řece Valle di Rimbianco. Občas zdoláváme suťová pole. Sestup není úplně snadný. Po dodatečném pohledu do mapy jsem zjistila, že je trasa značená jako ferratová. Cestou jsem si však nevšimla, žádného ferratového jištění. Pokračujeme podél vody, abychom se napojili na trasu via alpina red r27. Tato trasa nás vede působivým kaňonem řeky Rienzi. Kocháme se peřejemi a skalními stěnami vypínajícími se nad vzdouvající se vodou.
I přes veškerou krásu okolo nelze popřít jak jsem unavená. Při došlapu na zvlhlý povrch kamene jsem uklouzla. Pád vypadal děsivě. Naštěstí kotníky, díky dobré obuvi, zůstaly v pohodě a po kontrole odřeného lokte a zjištění, že i tam je kloub v pořádku, můžeme pokračovat. Pozornost, kterou musím věnovat terénu je pro mě dnes vyčerpávající. Poslední kilometry v nenáročném terénu jdu už na autopilota. Konečně jsme u auta. Dnešní výlet mi dal opravdu zabrat.
Martin si jde ještě zaplavat do řeky (voda má cca 7 stupňů). Niky jde s ním, aby mu fandila. Já už odpočívám v autě. Po jejich návratu přejedeme k nedalekému parkovišti. Zde lze nabrat pitnou vodu a vydáváme se do sedla Punta di Zonia, kde budeme nocovat. Sedlo se nachází ve více jak 2000 m.n.m. A my se těšíme na východ slunce mezi skalními vrcholky. Na místo přijíždíme již potmě. Parkoviště již využívá několik obytňáků. Evidentně je to oblíbené místo. Většina aut má českou SPZ. Vaříme večeři a jdeme se poskládat do našeho malého rodinného autíčka.
Před usnutím se ještě trochu dohadujeme, zda zítra vyrazíme do blízkosti Marmolady a nebo si dáme pouze výlet po okolí bez výstupu. Jsem sice zklamaná, ale musím uznat, že další výstup by mohl být nad moje limity. Nakonec tedy souhlasím s trasou okolo vrcholů.
délka trasy: 13 km
stoupání: 1134 m
klesání: 1123 m