Zimní výstup na Sněžku za svitu hvězd
Sněžka. vrchol, který zná každý Čech. Hora, kterou lze zdolat snadno lanovkou. Ale také meta, která může být pro cestovatele výzvou.
V létě vyšlapete Sněžku celkem snadno a noční přechody jsou běžné. Takže, když jsem se dozvěděla o nočním přechodu v zimě, nadchlo mě to a výšlap jsem okamžitě zanesla do svého itineráře.
Výstup byl plánován jako "hromadná akce". Proč jsem se pro ni rozhodla?
nikdy jsem nešla noční pochod
Sněžku neznám jako své boty
pohyb ve sněhu je mnohem náročnější než v létě a pokud se něco stane, je celkem vysoká šance, že to bude někdo řešit =D
pořadatelé akce zajistili otevřené některé z chat na trase
Za mě je to dost důvodů, proč vyrazit ve skupině (i když velké). Samozřejmě mě odrazovaly úvahy typu - bude to davovka, nebudu moct jít vlastním tempem.... Byly to však podmínky, na které jsem přistoupila. A abych v tom nebyla sama, přizvala jsem Martina.
Z Prahy jsme vyrazili autem směr Pec pod Sněžkou, kde byl naplánován start. Po prvních pěti minutách jsme zjistili, že ani jeden z nás nemá baterku. Absolvovali jsme tedy ještě nákup nutného vybavení (čelovka a náhradní baterie) a pokračovali jsme v cestě.
Martin, aby pozvedl našeho odhodlaného ducha, po hodině pronesl "mám takový divný pocit. Vůbec se mi to nelíbí"... Jeho divné pocity jsem se tentokrát rozhodla ignorovat =D
Po příjezdu do Pece nás, i přes očekávání, ohromilo množství zúčastněných. Nevzali jsme však nohy na ramena, ale vyrazili jsme vstříc vrcholu.
V první etapě na Rychtrovy boudy se opravdu šlo spíš v davu, ale postupně se drolil na menší skupinky, podle zdatnosti a rychlosti tempa. Obavy, že nebudeme mít možnost kochat se nebo jít vlastním tempem, byly naprosto bezpředmětné.
Jak se rozmělňovaly skupiny, utichala i příroda okolo nás. Sněhem zasypaná krajina a ojíněné smrky, pohlcené do noční oblohy, byly jako z pohádky tisíce a jedné noci.
Čím více jsme stoupali, tím více jsme vnímali chlad, který se nám vkrádal pod oblečení. Ten však rázem zmizel při pohledu na hvězdnou oblohu nad námi. Miliony hvězd! Bylo to, jako bych se vrátila do dětství. Se zatajeným dechem a pocitem, že právě v tuhle chvíli se mohou splnit všechna tajná přání, jsem sledovala blyštivou scenérii... Přesto bylo třeba jít dál. Vydali jsme se proto vstříc křupajícímu sněhu.
Při příchodu k Luční boudě, byl dům i vrchol zahaleny do mraků. Ocenili jsme prozíravost pořadatelů, kteří zajistili otevření chaty a vklouzli jsme do útulné náruče domu. Zde jsme si vychutnali sváču, prohřáli končetiny a nabrali nové síly na poslední etapu.
Nejnáročnější chvíli, kterou jsem během výstupu měla, byla právě v tuto dobu. Ve dvě ráno opustíte teplo chaty a vkročíte do mrazivé noci (bylo -11 stupňů a foukal vítr). Hlavou mi proběhla myšlenka "co tady vlastně dělám?!" Jenže nezbývalo nic jiného, než pokračovat. Během pár minut se tělo porovnalo s okolní teplotou a rozehřálo se pravidelnou chůzí.
Cesta se postupně stala náročnější, jelikož z ušlapané pěšinky se člověk začal brodil sněhem. Samotný výstup na vrchol od Slezského domu byl více méně v hadu. Bylo to jediné místo, kde se lidé "štosovali". Z mé dřívější zkušenosti je však štosování v této části naprosto obvyklé i přes den.
Kladete jednu nohu vedle druhé a nad hlavou máte někde v mlze vrchol. Před vámi je had stejně pochodujících jedinců. S každým krokem si říkáte "ať už tam jsem". A pak najednou se to stane. Jste na vrcholu. Obklopují vás ze tmy a mraků vystupující, sněhem zaváté budovy. Nikdo nechce rušit až posvátné ticho. Jen občas můžete zaslechnout tichý šepot vítězů, kteří dosáhli vrcholu.
Nevím jak jiné účastníky, ale mě zaplavila vlna uspokojení a radosti, pokora k přírodě a k tajemství, která příroda ukrývá. Velmi intenzivně jsem vnímala, že jsem součástí něčeho, co mě přesahuje. Někdo by to mohl označit slovem Vesmír. Pro mě je to Bytí. Jistota toho, že svět existoval, existovat bude a já mám možnost na krátký okamžik být jeho součástí.
Všudypřítomný chlad a dost silný vítr nás nenechaly dlouho filozofovat nad nekonečností bytí =D a tak jsme se vrátili k pozemským radostem. Své tělo jsme prohřáli teplou medovinou. Po těle rozlévající se pocit ze sladkého, teplého nápoje odsunul do pozadí myšlenku na to, že jsou dvě hodiny ráno, venku je pocitových -15 a nás čeká cesta zpět =D
Čas i únava jsou ale neúprosné. Proto zvedáme kotvy a vykračujeme do tmy a všudypřítomného ticha.
Cestu dolů jsem absolvovala na "autopilota". Byla jsem asi unavená víc, než jsem si chtěla připustit. Uvědomuji si, jaký pocit radosti mě naplnil, když jsem zahlédla první světla z Pece. Ach ta naivita! Cesta pak trvala ještě skoro hodinu =D
Auto jsme otevírali v půl páté. Promrzlí, unavení, ošlehaní od větru. Já rozhodně také šťastná a hrdá na to, že jsem to zvládla. Protože pokaždé, když vykročíte ze své komfortní zóny a překročíte svůj vlastní stín, dostanete odměnu, kterou jinak nezískáte - posunete sami sebe o kousek dál ;)