Okruh u Passo di Giau (Italské Dolomity)

Passo di Giau - pro fotografy ne neznámé místo. Slyšela jsem, že to je nejfotogeničtější místo východů slunce v Dolomitech...To by nebylo, abychom se tam nepodívali :)

Passo di Giau je průsmyk nacházející se v nadmořské výšce 2236 m.n.m. a celé Dolomity tak máte jako na dlani.

Jelikož chceme vidět pověstné východy slunce, přijíždíme na místo již večer. Dá se zde ubytovat v hotelu, popřípadě je tu o něco níže odstavné parkoviště, kde už spinká nespočet aut, ve kterých evidentně odpočívají jejich majitelé. S naším fordíkem se přidáváme k této skupince. Připravíme si večeři a sledujeme stmívající se krajinu. Obklopují nás skalní stěny a před sebou máme výhled do otevřené svažující se krajiny. Západ slunce jsme již nestihli. Trochu nás to mrzí. Doufáme však, že východ slunce nám nezakryje oblačnost a my se tak budeme moci obdivovat kráse zrození dne. Zalézáme proto do spacáků a přidáváme se k oddechujícím.

Probuzení je náročné, avšak po proloupnutí obou očí už člověk nemá stání. Krajina se pomalu probírá ze spánku. Rouška noci ustupuje kradmým paprskům světla. Začínáme rozlišovat obrysy. Vrcholky v údolí pod námi začínají vystupovat ze tmy. Zároveň slunce začíná postupně osvětlovat nejbližší skalní stěny. Černou střídá šedá, tmavě modrá, postupně na obloze začínají prosvítat fialová, červená a oranžová. pomalu se odkrývá mlha v údolích ze kterých hluboko pod námi vystupují vrcholky. Je nám zima, přesto napjatě sledujeme hru přírody. Ozývají se první ptáci. Jen krátce, jako by měli strach, že se noc ještě vrátí. Na obloze přibývá červené, oranžové a žluté. Nad mlhou povalující se v údolí se začíná zvedat sluneční kotouč. Pro mě je východ slunce vždy obrovským zážitkem. Musím ale uznat, že na tomto místě měl ještě o něco více neskutečnou atmosféru. Měli jsme štěstí. Večer byla obloha zatažená, do rána se však oblačnost roztrhala a my měli možnost sledovat tu nádheru. Když už se slunce houpalo na obloze, připravili jsme si kafíčko a snídani. Vysoká nadmořská výška je na teplotě vzduchu znát. Během snídaně se domlouváme, že nebudeme nikam přejíždět a vypravíme se na krátký výlet přímo ze sedla. Ač jsem na začátku nejvíce protestovala (původně byl v plánu pochod okolo Marmolady) jsem ráda, že jsme se vypravili právě na tuhle cestu. Není zase tak náročná, převýšení je nějakých 450 m, ale výhledy nejen na Marmoladu, která je víceméně polovinu cesty vidět, rozhodně stojí za to.

Vyrážíme okolo deváté právě ze sedla a naším prvním orientačním bodem je horské sedlo Forcella Nuvolau, kde se nachází horská chata a v sezóně se zde dá občerstvit. Výhledy v této části cesty byly úchvatné. Celou dobu jsme měli před sebou výhled na Ledovec na Marmoladě. Cesta je vedená pohodlnou pěšinkou, která se občas střídá se suťovým polem nebo s kamenným mořem. Cesta nám trvala dlouho především proto, že jsme v této části cesty potřebovali neustále fotit :D Nemusím asi ani říkat, že po příchodu do sedla Forcella Nuvolau se nám otevřely další nevšední výhledy. I díky podzimnímu počasí, kdy svítilo slunce avšak foukal vítr, takže mraky každou vteřinu měnily výhled na horské vrcholky, byly pohledy do krajiny nezapomenutelné. Pokud by Vás trápilo, že na trase není žádný vrchol, lze si vystoupat právě z tohoto sedla k vrcholu Averau (2648 m.n.m.)

Naše skupinka tentokrát stoupání k vrcholu zamítá, protože nás ještě čeká odpolední přejezd k moři a pokračujeme dál směrem k Rifugio Scoiattoli. Restaurace je otevřená, my však odbočujeme před ní, jelikož už se těšíme na výhled, který se nám otevře - Cinque Torri. Jedná se o skalní útvar pěti strmých věží, které původně tvořily jeden velký balvan. Toto místo je Vybereme si místo u jedné z pěšin, kterých je tu nespočet a rozložíme svačinku.. Toto místo je oblíbenou destinací pro horolezce. Nepřekvapuje nás, že slyšíme odrážet se od skalních stěn česká slova. Přemýšlím, že bych se asi měla naučit lézt. Výhled z těchto stěn by byl jistě nezapomenutelný.

Po svačince se začneme stáčet opět směrem k místu odkud jsme vyráželi. Cesta se po chvíli začne svažovat a přechází v dřevěné schodiště. Právě zde nás čeká asi největší překvapení celé cesty, malé stádo kamzíků odpočívajících na skalních výstupcích. Lovíme foťáky a doufáme, že je nevyrušíme v siestě. Po nacvakání dostatečného množství fotek jak na mobil, tak na foťáky, pokračujeme dál po schodišti, které nás nejprve svede dolů a následně vyvede zase vzhůru. Zdoláme ještě jedno suťové pole a pak už pokračujeme po pohodlné pěšince až k Passo di Giau. Celá cesta nám zabrala necelých pět hodin. Především proto, že jsme opravdu neustále fotili. V Dolomitech jsme navštívili během tohoto pobytu tři místa, ale za mě, tohle bylo asi to nejlepší, co jsem za ty tři dny viděla.