Orlické Hory - Šerlich 1027 m.n.m. a Velká Deštná 1116 m.n.m.

České tisícovky. Taková moje malá osobní poznávačka té naší nádherné České kotliny.

Vstávám brzy, musím stihnout vlak v sedm. Na nádraží obstarávám ještě kafíčko a jízdenku PID, která mi platí do Kolína. Z Kolína pak koupím IREDO jízdenku. Rozdíl ceny oproti jízdence ČD je znatelný. Nevýhodou je, že k jízdence není místenka, ale to mě zrovna u spoje v tomto čase netrápí.

Nastoupím do přistavené soupravy, ještě překontroluji, jestli mám vše potřebné a vlak se rozjíždí. V Ůstí nad Orlicí budu v 8:35 - pokud pojede vlak na čas. Což je u Českých drah spíš toužebné přání než realita. Na nádraží v Ústí na mě bude čekat Zdenda a snad s sebou bude mít i bafíka - Lokyho - černého německého ovčáka. Se Zdendou i Lokym se uvidíme poprvé, tak jsem trochu nervózní. Cesta vlakem celkem dobře plyne. Přijíždíme skoro na čas :D

Kluci už na mě čekají, takže se můžeme nalodit do bílé fabie a vyjet. Autem plánujeme dojet do Deštného v Orlických Horách. Jsme tam přibližně za hodinku.

Poté co zastavíme na parkovišti, přivítám se s Lokym, který byl zavřený v kufru auta. Vypadá to, že se mu celkem zamlouvám. Párkrát do mě drbe čumákem, vyhodnotí, že nejsem riziko a dál jsem mu naprosto ukradená. Já a Zdenda tedy nahodíme batohy a vyrážíme k Šerlišskému mlýnu. Abychom se vyhnuli přímému stoupání, u rozcestníku "Nad národním domem - vyhlídka" zvolíme cestu po zelené naučné stezce okolo Kamenného vrchu k rozcestníku Sedloňovský červený kříž. Nejdřív si na vyhlídce ale vytáhneme čajík a trochu se pokocháme výhledy.

Poté co se naše duše nasytí okolní krajiny a paní s nevychovaným psíkem zmizí z našeho dohledu, vyrážíme i my. Naštěstí Loky je fakt poslušný. Vypadá to, že si budeme s Lokym rozumět. Na cestu nemusíme moc dávat pozor, jdeme po upravené lesní cestě a tak máme čas povídat. O turistice a o létání nebo lezení. Evidentně máme se Zdendou celkem dost společných témat. Abychom se náhodou moc nezakecali, tak nás občas Loky flákne kládou přes nohu, protože přece největší sranda je najít ten nejdelší a nejtěžší klacek a snažit se ho donést co nejdál. A když nejsou klacky postačí šiška. V případě potoka je program taky jasný, zastávka a cachtání. Psisko je ve svém živlu. A já mám díky němu chvílemi čas chytit dech :D Zdenda vypadá, jako že chodí tisícovky každý den před snídaní jen tak "na rozcvičku", ale je ohleduplný a když se potřebuji vydýchat, zvolní tempo. Od Červeného kříže k Šerlišskému mlýnu už je cesta náročnější, neupravená lesní stezka.

Protože já jsem trochu sběrač vrcholů, zvolíme od mlýna cestu po zelené na "Bukačku", kde se napojíme na červenou hřebenovku. A tak si můžu zapsat i zdolaný Šerlich (1027 m.n.m). Na Šerlichu se ukazuje, že je pořád ještě na horách zima. Fouká studený vítr, místy leží sníh a na sjezdovce se ještě lyžuje. My zastavíme u Masarykovy chaty. Lokymu se zastávka moc nelíbí, protože musí být uvázaný. Zároveň ho dráždíme naší svačinou. Vytáhla jsem upečenou buchtu. Na kochání to moc není a tak po chvíli zvedneme kotvy. Najdeme červenou hřebenovku, která by nás měla dovést na Velkou Deštnou. Tady začíná trochu dobrodružství, protože místy ještě leží sníh a led a já si vyrazila v běžeckých botkách (za princeznu vždy a všude :D ) . Nemusím asi říkat, že to hodně, opravdu hodně klouzalo, ale nakonec jsem to zvládla ustát.

Po zdolání ledových úseků se dostaneme k útulně pod Velkou Deštnou. Tady nabereme směr k rozhledně. U rozhledny je totiž označení vrcholu, které potřebuji zaznamenat do deníčku. Trochu mě překvapí, kolik je u rozhledny lidí. Zdenda se rozhodne s Lokym vylézt taky na rozhlednu, prý se potřebuje cvičit. Loky zvládal schody s naprostou pohodou. Po vystoupání pár pater, se ale schodiště změnilo na žebřík. Nemělo smysl tam psisko tahat a tak jsem si zbývající metry k výhledu vystoupala sama. Zdržela jsem se jen pár minut. Přesně na tři fotky. Neskutečně foukal ledový vítr. Bohatě to stačilo. Po slezení z rozhledny jsem ještě za hlasitého štěkotu černého trhače, cvakla rozcestník do knížečky. Jelikož jsem musela pár metrů poodejít, Loky si chudák myslel, že jdu pryč a nechtěl mě pustit :D Asi si mě adoptoval do smečky.

Od rozhledny jsme se vydali po ledové stezce do Luisina údolí a dál ke stanici lanovky pod Studeným vrchem. Jelikož už bylo notně po poledni, a protože u stanice lanovky zavoněly burgříky s trhaným masem, rozhodli jsme se zasednout a doplnit kalorie. Zdenda machrovsky vytáhnul moca konvičku, mletou kávu a campingový vařič. Takže jsem dostala kafíčko jako z kavárničky. Po přečtení nabídky občerstvení jsem se rozhodla, že musím mít ten burger a že nemůže být bez batátových hranolků, takže jsem zase vypadala, jako že zvládnu vyžrat i válečné zásoby pětičlenné rodiny a nebudu mít dost :D Naštěstí Zdenda mě v tom nenechal a zvládnul stejnou porci jako já. Jediný, kdo tuto zastávku nelibě nesl byl Loky, který musel být uvazáný a žádný burger nedostal. Vypadal dost nešťastně. Asi po hodině nám začaly promrzat kosti, tak jsme se zvedli k pokračování. Vydali jsme se po červené ke Kostelu Svatého Matouše. Tahle zastávka mě ohromila. Jedná se o barokní kostel, který prochází rekonstrukcí. Okázalost a kadidlo nečekejte. Jen nádech historie a náznak příběhů, které toto místo může vyprávět. A to je víc než cokoliv jiného.

Vyhlídka od kostela do krajiny je okouzlující a pokud se Vám poštěstí tak jako nám, bude kostel otevřený. Poutníky tam vítají. A je to nádherné místo. Samozřejmě moje oko znalce nezapomnělo poznamenat "tady by se dobře bivakovalo" :D

Po krátkém zastavení pokračujeme dál přes Jedlovou. Čeká nás dnes ještě výstup na druhou tisícovku. Aniž bychom si to uvědomili, museli jsme z červené chybně pokračovat po cyklostezce, která nás dovedla na modrou turistickou značku. Ale tím pádem jsme minuli Dříš, kde jsem si chtěla prohlédnout poslední zastavení křížové cesty a dřevěnou poutní kapli Blahoslavenné Panny Marie. Bude to tedy důvod vydat se do těchto míst ještě jednou. Pro méně duchovní vyznavače turistiky by se nedaleko kaple mělo nacházet také samoobslužné občerstvení U Supa :) My jsme se však na červenou znovu napojili až u Sokolské boudy. Takže tuto skutečnost jsem neměla možnost ověřit.

Po červené jsme doťapkali k rozcestníku se žlutou značkou směřující pod Špičák. Mě už trošku bolely nožičky, ale snažila sem se moc nekňourat. A jelikož stoupání po žluté odpovídalo tomu, že na konci bude nejspíš vrchol, vydali jsme se po ní. K samotnému vrcholu Špičáku značená stezka nevede, ale cesta je tam vyšlapaná. Zdenda byl naštěstí ohleduplný a když jsem poznamenala, že k vrcholu ale potřebuji, neremcal, jen pronesl něco v tom smyslu, že mu to je jasné :D A tak jsme se vylopotili na vrchol, který skoro není označený. Podívali jsme se na výhledy do krajiny a naznali jsme, že můžeme jít dolů.

Jelikož už jsme měli celkem dost kiláků v nohách a čtyřnohého parťáka k tomu, nevraceli jsme se po značené cestě a na ní navázané cyklostezce, která vede po silnici, ale využili jsme zkrácené, klidnější, neznačené lesní cesty. Ta nás dovedla zpět do Deštného. Na konci dne mi hodinky ukazovaly 28 km. Naskočili jsme do auta, Loky obratem usnul, já skoro taky a za hodinku mě Zdenda vysazoval na nádraží v Ústí nad Orlicí, kde jsme se rozloučili. Tak snad to nebyl náš poslední výšlap.

Když jsem posléze procházela náš den, zjistila jsem, že jsme nastoupali převýšení 876 m. Na první "jarní" výlet to není špatné ;)