Podzimní Beskydy -  Malý Javorník 1019 m.n.m.

Já ty naše kopečky mám tak ráda! A Beskydy... to je srdcovka. Vracím se tam málo, ale vždycky je to krásný zážitek. Tak jako na podzim roku 2025...

Slovo dalo slovo a já v pátek ráno nasedám v Kobylisích na sedadlo spolujezdce. Jsem ráda, že se pro mě vyšetřilo jedno místečko a můžu se tak pohodlně dostat až do Karolinky. Cesta ubíhá celkem pohodově, závozníka nedělám pouze já, ale ještě další dva spolucestující přes aplikaci Blablacar.

Do Karolinky přijíždíme chvíli po poledni. Posbírám si z auta saky paky a když můj odvoz zmizí za zatáčkou ocitám se před displejem u ubytování, které mám zarezervované. Teprve nyní začíná ta pravá bojovka. Po pár nezdařených pokusech - zadávám samozřejmě chybný kód - se ozve uspokojivé cvaknutí zámku a já vím, že tentokrát je šifra rozluštěna. Trochu si připadám jako Indiana Jones, protože se záhy ocitám před dalšími dveřmi uzavřenými zámkem na kód. Ty překvapivě zvládnu otevřít už na druhý pokus. Ještě že se tu nebortí stropy nebo nepropadají podlahy. Po otevření dveří vstupuji do krásného čistého pokoje. Odhazuji věci a rychle připravuji jídlo. Jestli chci ještě dnes vyrazit zdolat kopečky, potřebuji ušetřit každou minutu.

Přibližně za čtvrt hodiny už vyrážím. Ještě jednou kontroluji čelovku. Dnes bude určitě potřeba. Je v batohu. nezbytná kontrola oblohy, sluníčko svítí, takže nic nechybí. Z městečka se vydávám po žluté k vodní nádrži Karolinka. Mírné stoupání je odměněné pohledem na vodní hladinu usazenou do údolí. dál cesta vede lesní cestou po asfaltu a kilometry ubíhají sami. Přicházím do odlehlejší části Karolinky. Jedná se spíše o osady, jednotlivé stavby jsou statky. Na louce se pasou kravky a ovečky. Z okraje silnice na mě vyplašeně hledí odrostlé kotě. Nad hlavou mi přeletí žluna, která vyplaší volavku lovící na řece. Idylka jak má být. Poté co minu poslední usedlost a kravky mi zůstanou v zádech, vstupuji  do lesa na úvozovou cestu, která začíná stoupáním. Vyvede mě až na horské louky. Na chvíli se zastavím a pokochám se než opět zmizím v lesním porostu. Pěšina mě dál vede na Frňovské sedlo, které v nadmořské výšce 930 metrů tvoří přirozenou státní Česko-Slovenskou hranici. Podél hranice stoupám bahnitou lesní cestou až na Malý Javorník. Jeho nadmořská výška 1019 metrů je dnes celkem zasloužená. Připadám si spíš jako nějaké bahenní zvířátko. Vrchol doplňuje odpočívadlo, kde by v jiné situaci bylo příjemné spočinout. Já ale nemám moc čas se zdržovat. Růžový nádech na obloze jasně naznačuje, že slunce už dnešní pouť považuje za téměř ukončenou.

Cestou rozježděnou od kol a čtyřkolek se vydávám po červené Via Czechia k rozcestníku Sedlo Bukovina. Ráda bych ještě stihla rozhlednu Stratenec, ale rudá barva oblohy je jasné znamení, že nemá smysl tam jít. Než bych k rozhledně došla, červánky budou pryč a jen ztratím drahocenný čas, kdy je ještě světlo. A tak se trochu zklamaná vydávám po zelené z kopce dolů. Už začíná být šero. V sedle Příschop se napojuji na žlutou turistickou značku. Potřebuji být co nejdříve dole. Nakonec se zdá schůdnější cyklostezka a tak volím tuhle variantu. Prakticky kopíruji žlutou jen na žluté by byly za světla výhledy. Ale nyní by mi to nebylo nic platné. Přicházím ke kapli schované na okraji lesa. S barvící se oblohou na pozadí je to krásné zastavení. Už jsem nedaleko od silnice, přesto nasazuji čelovku a jsem ráda za turistické hole. Dodávají mi jistotu došlapu v přicházející tmě. V botách cítím nepohodlí. Je jasné, že budu mít puchýře. Každý krok už je bolestivý. Ale nedá se nic dělat. Ach jo. Do Velkých Karlovic scházím již za tmy. Procházím městečkem kde zaujme ze tmy vystupující kaple Svatého Huberta. Následně potkávám ještě jeden kostel Panny Marie Sněžné, který je obložený šindelem. Právě se v něm koná mše.

Po cyklo stezce, která vede podél silnice přicházím do Karolinky. Kdybych neměla na patách puchýře, byla by to celkem pohodová cesta, vedená mimo provoz. V Karolince se cyklostezka stáčí k řece. Zde je už chladno. Jde mi pára od úst a prsty a nos mi chladnou. Přesto neodolám a zastavím se na mostě, abych si uložila do paměti jak se skoro úplněk odráží na hladině řeky. Těším se do tepla a jsem celkem ráda, že tentokrát nespím ve stanu. Už zdolám jen pár set metrů a budu v teple - dnes zaslouženě.

Poté co opatrně vyzuji boty, zjistím, že puchýře jsou opravdu veliké a že jsem je samozřejmě strhla. Jsem zvědavá, jak budou vypadat ráno.