Podzimní Beskydy - Vysoká 1024 m.n.m.

Poslední dobou jsem cítila, že by to chtělo vyvětrat hlavu. Jenže inspirace pořád nepřicházela a počasí tomu všemu letos v létě taky moc nenahrává.

Ráno vstávám s bolavými patami. Puchýře moc hezké nejsou. Včerejší výstup na Malý Javorník se na mých nohou opravdu nehezky podepsal. Nicméně moje hlava je nastavená v módu "do Španělska jsi taky došla" a tak bolavá místa olepuji a doufám, že až nohy zmáčknu do bot, půjde jít.

Obloha je poloslunečná, předpověď však hlásí odpoledne mírný déšť. Proto balím do batohu nepromokavé oblečení a po snídani vyrážím na vlak, který mě popoveze z Karolínky do Velkých Karlovic. Vzhledem k tomu, že moje nohy po včerejšku vypadají jako nohy válečného veterána, rozhodla jsem ušetřit si pár kilometrů tím, že se do Velkých Karlovic svezu. Alespoň uvidím jak to vypadá na konci kolejí. Z Velkých Karlovic totiž koleje už nikam nevedou. Dráha tam končí.

Cesta vláčkem je dost pohoda, jedu 2 stanice 7 minut. Když vystoupím z vlaku, začíná drobně mrholit. Než vyjdu z Karlovic, prší tak, že musím nasadit nepromokavou bundu a pláštěnku na batoh. Na okraji městečka procházím okolo obory s jeleny. Chvíli se zastavím a prohlížím si tu majestátnost v podobě paroží. Spatřit něco takového ve volné přírodě, to by byl zážitek.

Směřuji na rozhlednu Miloňová. Hlavou mi samozřejmě jedou myšlenky na to, jaké to budou zase super výhledy, když opět prší. Celé mé rozpoložení umocňuje fakt, že jsem si zapomněla zabalit kafe. A ráno bez kafe, jako by nebylo. Odbočkou se dostávám na lesní asfaltovou cestu. Zde si můžu vybrat, zda jít kratší lesní pěšinou nebo pokračovat po asfaltce, která bude delší. I přesto, že jdu v barefoot papučkách, tak mě puchýře při každém došlapu pekelně bolí. Proto volím delší, ale pohodlnější cestu po asfaltu. S kapucí na hlavě, obklopená mlhou rytmicky ukrajuji malé kousky z cesty.

K rozhledně přicházím asi po dvou hodinách. Zdolám několik pater rozhledny a hle výhledy dost překvapily. Mlha a opar se drží jen v údolích. Najednou mě z myšlenek vyruší známá slova písně Dů valaši dů. Otočím zrak pod rozhledu, kde zahlédnu jak si to rázným krokem štráduje asi osmiletý kluk s rodinou. Hlas má tedy jako zvon. To musím uznat. Jestli svoji rodinu takhle bavil celou cestu, tak nevím koho mám obdivovat víc, jestli chlapce za jeho dechovou kapacitu nebo rodinu za mentální výdrž :D

Zahřeji se hrnečkem teplého čaje a kolečkem hroznového cukříku. S konečnou platností se rozhodnu cestu zkrátit. Původní myšlenka byla dojít až na Šorštýn. Ale počasí není pěkné a ty puchýře fakt bolí. Zároveň se už brzy stmívá. Nemělo by to smysl a bylo by to jen protrpěné.

Z Miloňové se vydávám na Vysokou. Procházím přes osadu, kde mě mile překvapila opravená kaplička. Od osady je krásný výhled na okolní krajinu. Na chvíli se zastavím a jen tak pozoruji kopcovitou krajinu na obzoru. jinak mi cestu zpestřuje bahno, které je na cestě po traktorech a deštích. Dneska mě cesta vůbec nebaví. Je to přesně ten den, kdy si říkám, proč si to vlastně dělám?! Vůbec se mi nedaří koncentrovat se na chůzi. Potkávám celkem dost lidí. Vévodí tomu skupina asi dvaceti mladých lidí, kteří dělají hluk na celý les. Na Vysoké se potkávám se skupinou seniorů. Přijeli se zájezdem do Horní Bečvy. Dnes večer budou mít "Muziku". Tedy společenské posezení s hudbou. Je tu příjemný přístřešek, tak usedám ke svačince. Hned mě napadá, že by se tu dalo dobře přespat. Výhledy tu sice nejsou, ale chráněná plocha na stan by se tu našla.

Po rychlé svačince se vydávám místo do Bečvy na Benešky. Uvidíme co mě tam čeká. Začínají se pomalu objevovat výhledy, taky přestalo na chvíli pršet. Z údolí se zvedají mlhy. Je to kouzelné. Tichou krajinou zahalenou do mlhy se nejprve nesměle rozezvučí zvuk kravských zvonců. To je trochu to, co jsem hledala. S každým dalším krokem se zvuk přibližuje. Moje nohy ale bolí až moc na to, abych atmosféru mohla plně prožít. Myslím jen na to, že se chci nejkratší cestou vydat do Karolínky.

Protože je v těch místech špatné značení a možná i moje pozornost je na bodu mrazu, začnu sestupovat dřív. Když si to uvědomím, už se mi nechce lézt zpět do kopce. Vzdávám se, dneska to prostě není podle plánu. Pomalu scházím do Velkých Karlovic. Cesta vede vzrostlým lesem. Je vlhko a začíná být chladno. Začíná se smrákat. Vylezu z lesa kousek od obory s jeleny, kolem které jsem šla ráno. Přicházím akorát na odjezd vlaku do Karolínky.

Už během dne jsem se dozvěděla, že kamarád Jozef je náhodou taky v této lokalitě. Stoupá na malý Javorník, na kterém jsem byla včera. Slovo dalo slovo a když jsme zjistili, že by nám mohl návrat vyjít na podobný čas, domluvíme kafe. Proč se scházet v Praze, když se můžeme sejít na druhém konci republiky.

Nastupuji tedy v Karlovicích do vlaku a za pár minut vystupuji ve stanici Karolínka, kde na mě Jozef už čeká. Nasměrujeme se do místní kavárničky, která je opravdu kouzelná. Objednáváme kafe a zákusek a probereme jak vypadaly naše dnešní výlety. Hodinka, kterou Jozef má do odjezdu vlaku uteče jako by nic. Je to opravdu hezké zakončení, pro mě tak náročného dne. Posbírám poslední zbytky energie a doplácám se do svého pronajatého pokojíčku. Nohy mě dnes opravdu vytřestaly. Ještě zvládnu sprchu, nějaké jídlo a zalézám do postele. Zabalit se stihnu ráno. Usínám s pocitem, že tenhle výlet byl náročný, ale fajn. Příště si zkusím na Beskydy objednat lepší počasí :D