Polsko plné překvapení
Píše se rok 2020. Takový trochu zvláštní rok pro cestování... Všude samé omezení, testování a cestu za hranice si nemůžete většinou naplánovat dřív než dvanáct hodin dopředu (chcete-li dodržet všechna potřebná, platná nařízení). I přesto se však dá vycestovat. Každý máme své "vysněné" destinace. Pro někoho je to Tichomoří, pro jiného vrchol Anappurny. I já mám samozřejmě své vysněné lokality a Polsko mezi ně rozhodně nepatřilo. Až do chvíle, kdy jsem, donucena okolnostmi, změnila plány a do Polska se vypravila.
Umořena bláznivým světem okolo mě, jsem jednoho říjnového dne zavolala Niky a informovala ji, že potřebuji "vypadnout". Jak jsem záhy zjistila, stejný názor měli jak Niky, tak i Martin. V předvečer státního svátku jsme napěchovali všechny nepostradatelné věci do auta, nasedli a zamířili jsme si to do jediné země, kde se nebylo třeba prokázat platným testem na C-19 (pro cestovatele v dnešní době stejně nepostradatelná věc, jako vízová doložka v době předrevoluční). Azimut jsme natočili k polským hranicím. Za cíl jsme stanovili šumění mořských vln a nekonečné nebe nad mořskou hladinou.
Jak u našich cest bývá zvykem, už výjezd musel být mírně adrenalinový. Tentokrát se o to postarala naše vláda, která naznala, že covid se nejvíc šíří v noci a proto zakázala od 21:00 volný pohyb. V kombinaci s našimi vždy opožděnými odjezdy jsme upalovali k polským hranicím maximální dovolenou rychlostí, abychom stihli překročit pomyslnou čáru "svobody a nesvobody" do 21:00. Naštěstí na hranici nebyly fronty jako v roce 68 při přechodu do západního Německa a tak jsme v klidu, bez přihlížení celníků, mohli projet do trochu jiného světa.
Naší první zastávkou bylo město Żagań /Zaháň/. Pokud člověk zapátrá v paměti, zjistí, že je tato oblast spojena i s historií naší země (ostatně jako mnoho míst v Polsku). Málokdo z nás nezná literární dílo Babička. Právě zde vystupuje kněžna Zaháňská, neboli Kateřina Vilemína Zaháňská, která pobývala jak v Żagańském knížectví, tak i na Náchodsku. Zaháň bývala také kdysi majetkem českého krále Ferdinanda I. Habsburského nebo následně Albrechta z Valdštejna. Po vjezdu do spícího města nás okamžitě upoutá kostel svatého kříže, který byl vybudován ve 14. století a následně v 19. stol. přestavěn. Dále objevujeme krásně nasvícený evangelický kostel, z roku 1709. Rozhodneme se opustit teplou náruč vyhřátého stroje. Po otevření dveří nás obklopí noční chlad. Chvíli přemýšlím jestli mi to za to stojí, ale pak zvědavost zvítězí nad leností :) V šále, rukavicích a čepici vyrážím vstříc nasvícenému městu. Obhlédneme kostel nanebevzetí Panny Marie, který byl podle kronikářů postaven již v roce 1183. Cestou městem se setkáváme se samotným panem Keplerem. Astronomem a matematikem, který ve městě pobýval v letech 1627-1630. Zima už nám ale zalézá pod nehty a únava ubírá na zážitku, a proto opět vyhledáváme teplo vozu a jdeme hledat místo na přespání. Máme štěstí. Kousek před městem Zielona Góra zastavujeme na odpočívadle. Přelezeme do zadní části auta, popřejeme si dobrou noc a v tu chvíli všichni usínáme, abychom ráno mohli vyrazit za novým dobrodružstvím.
Následující den ráno je nejvíce natěšený Martin. Vylézá jako první a chystá nám snídani pod korunami stromů. Konečně má možnost plnohodnotně využít svoji kuchyňskou výbavu, kterou s sebou vždy v autě vozí pro všechny případy. Jakmile ucítíme vůni čerstvě uvařené kávy, vylézáme z plechového úkrytu i my dvě. Odměnou nám je lahodný mok, chléb, toasty a spoustu jiných dobrot. Jak nám tyto chvíle chyběly! Vychutnáváme si dnešní snídaňové menu, jako bychom byli v kavárně Louvre na Národní třídě a plánujeme program na dnešní den. Rádi bychom dojeli k moři. Přesto chceme cestou něco vidět. Zastávky jsou jasné - Zielona Góra, Lagów, Szczecin a a pak se uvidí.
Při jízdě autem se bavíme už obvyklými vtípky.... například Martin, poučen ze Švýcarska s sebou nyní veze i pořádnou pláštěnku. Mírně mě zaráží, k čemu mu bude ve sněhu pláštěnka? :D Ale nenechá se odbýt a tvrdí, že když jede na výlet se mnou, bude si už vždycky brát pláštěnku, protože mě prý bude pršet i na Sahaře nebo na Severním pólu. Načež Niky to zabije hláškou, že plavky by byly skladnější a měly by stejný efekt :D Deštivé počasí na mých cestách začíná být kultovní. Prozatím se ale voda drží nad námi v těžkých mracích a my si tak máme možnost vychutnat Zielonu Góru.
Procházíme město, které by za normálních okolností bylo určitě plné turistů. V téhle komplikované době tu ale trochu vynikáme. Martin dochází k názoru, že asi bude zima - přece jen si měl raději zabalit rukavice místo pláštěnky - a vydává se do útrob otevřeného obchodu se sportovním zbožím. Když vypluje z prodejny, mává výtězoslavně rukavicemi. Smějeme se mu, že tohle by se mu nyní v Čechách nepodařilo. Užíváme si každý moment, kdy si uvědomíme, že nejsme svázáni omezeními. Od výlohy se sportovním zbožím nás odvádí malá bronzová postavička Dionýsa, která nás láká na prohlídku města. Necháme se vést tímto malým průvodcem a obdivujeme staré náměstí s domy z 19. století a s radnicí ze století 15., dále nás malý rozverný průvodce vede ke středověké Lazební věži a pozůstatkům hradeb. Naší pozornosti neuniknou ani dva hlavní kostely. Bohužel jsou uzavřené z důvodu pandemie. Těmito kostely jsou katedrála sv. Hedviky, která si i přes veškeré nepřízně osudu zachovala gotický vzhled, dále pak kostel Matky Boží Częstochowy - překrásná hrázděná stavba z 18. století. U ní lze zachytit na snímku také sochu papeže Urbana I. Nacvakáme snímky jak zájezd japonských turistů před staroměstskou radnicí a zase mizíme, abychom se objevili na jiném místě s foťáky připravenými k lovení těch nejlepších záběrů. Čeká nás Lagów.
Městečko Lagów , kterému dominuje zámek Johanitů, dnes sloužící jako hotel. K zámku přiléhá park, který se v době naší návštěvy oděl do nádherných sytých podzimních barev. Hnědo-červeno-oranžovo-žlutou scenerii odráží hladina jezera, na kterém se nechávají pohupovat kachny. Prostředí jako stvořené pro piknik. Bohužel na hostinu pod barevnými korunami je dnes příliš chladno. Zpovzdálí tedy obhlédneme zámek a vyrážíme dál.
Své brány nám otevírá přístavní město Szczecin /Štětín/. Před cestou jsem se setkala s přirovnáním, že Štětín je "málo známá perla Polska". Po návštěvě tohoto města mi nezbývá než souhlasit. Nahrává tomu i fakt, že část města patřila po první světové válce Československu a takto zůstala až do r. 1956, kdy byla vyměněna za území v Krkonoších, u Karviné a v Pieninách. Městu vévodí zámek Pomořanských knížat, ve kterém nyní sídlí muzeum. Zámek byl často přestavován, svoji stávající podobu získal po druhé světové válce. Nepřehlédnutelnou dominantou je také katedrála svatého Jakuba, vystavená z červených cihel. Typického materiálu pro kostely v Polsku, jak postupně zjišťujeme. Nás však v tomto městě láká jiná stavba - nová budova místní filharmonie. Tato stavba získala v r. 2015 první místo v soutěži Cena Miese van der Rohe (cena za současnou architekturu udělovaná Evropskou unií). Ostré štíty mají budit dojem plachet lodí na moři. Jedinečná je tím, že je obložena sklem a večer tedy může svítit. Je to stavba, kterou byste si při návštěvě Štětína rozhodně neměli nechat ujít. S městem se rozloučíme z vyhlídky na noční přístav od historické budovy Námořního muzea. Štětínem by se dalo toulat několik dní a člověk by stále nacházel kouzelná zákoutí, my se však loučíme s pohupujícími se lodičkami a nasedáme do našeho čtyřkolového stroje, abychom se posunuli zase o kousek dál.
V průvodci si vyhlédneme město Trzęsacz. Zaujme nás ze dvou důvodů. prvním z nich je, že je to město u otevřeného moře. Druhým důvodem je pozůstatek kostela, který se tyčí na útesu nad mořskou hladinou. Na parkovišti vystupujeme z auta okolo jedenácté večer. Rozehřátí, polospící a trochu zmatení z toho, kde to vlastně jsme. Město už je naprosto tiché a spící. jediný kdo ruší jeho klid, jsou tři osoby choulící se do teplého oblečení. Přesto se nevzdáváme a vydáváme se směrem, odkud tušíme mořskou hladinu. Po ani ne pěti minutách se zastavíme ohromeni úžasem. V tichosti před námi stojí torzo gotického kostela. Pozůstatek dávných časů. Legenda praví, že v době, kdy docházelo k pokřesťanšťování pohanských obyvatel, zde byl vystavěn kostel, který byl 2 km od moře. Jednoho dne rybáři z vesnice vytáhli v síti kromě ryb i mořskou pannu - Zielenici, dceru vládce vod Pluskona. Dříve by ji vrátili šetrně zpět moři. Sirény byly odpradávna součástí moře. Ale na základě nových křesťanských příkazů přinesli pannu do kostela, kde ji kněz pokřtil a držel ji zde zavřenou. Jenže Siréna nemůže žít bez moře a tak se stalo, že panna zemřela. Lid ji chtěl vrátit moři, avšak farář se rozhodl pohřbít ji jako jiného křesťana do země. Když se to dozvěděl sám vládce vod, nařídil Baltskému moři, aby omývalo břehy tak dlouho, dokud se tělo jeho dcery nevrátí zpět do mořských vln. A tak moře, na příkaz vládce, neustále útočilo na útes a odnášelo zrníčko po zrníčku půdu. Přibližovalo se ke kostelu, dokud ho samotný nepohltilo. Tělo Zielenice bylo navráceno moři, ale sirény od té doby nebylo už nikdy slyšet zpívat. A moře dodnes omývá břehy a ruiny kostela, dokud nebude memento zcela zničeno. Když tiše hledíte na pozůstatek kostela, v uších slyšíte šumění neklidných vln, rádi uvěříte pohanským příběhům o sirénách a pánech moří. Místo nás natolik okouzlilo, že jsme popojeli jen pár km na odpočívadlo, rychle zalezli do spacáků a těšili se na ráno, protože jsme plánovali vrátit se na tohle magické místo. Moře. Svět tajemna, svět neuvěřitelných příběhů, svět nestálosti a rizika. Svět, který se nám otevírá při každém pohledu na zvedající se hradbu vln.
Ráno než se s Niky odvážíme vystrčit nos ze spacáku, Martin už vaří kafe. Naštěstí i pro nás. Snídaně je opět v podobě malého pikniku. Pak zabalíme auto a díky pohonu vyrážíme vstříc zážitkům. Jelikož se nám u "pohlceného kostela" líbilo. Vracíme se tam. Neprší, ale teplota se pohybuje max. do 10 stupňů. U moře je chladno. Díky tomu je však pláž úplně prázdná a my si ji můžeme plně vychutnat. Užíváme si focení vln, mušlí a zákoutí naplavenin. Když jsme dostatečně promrzlí a promočení (opět začalo pršet), vracíme se do auta a nabíráme směr Łeba.
Město Łeba má jedinečnou polohu - z jedné strany je omýváno vlnami Baltského moře, ze dvou stran jej pak obklopují jezera Łebsko a Sarbsko. Díky takto unikátnímu prostředí vznikly u města písečné duny. Dnes je toto území chráněno jako Słowińský Park Narodowy. V roce 1977 byl UNESCEM prohlášen za Světovou biosférickou rezervaci.
A mě vzal slova.
Zpočátku člověk prochází borovicovým porostem, který vyrůstá z písku, postupně se začínají objevovat písečné duny. V některých místech jsou dělané vyhlídky do dun. Po cca 3 km chůze člověk přijde "na poušť". Místo, kde je jen samý písek. Z jedné strany je vidět hladina jezera, z druhé hladina moře. Z písku trčí větrem ohlodané pahýly stromů jako tiší hlídači. Chůze po písečných dunách je náročnější. Samozřejmě neskutečně foukalo. Ale i tak to byl naprosto nevšední zážitek. písečné duny lze přejít směrem k moři. My jsme tuto cestu zvolili jako návratovou. Několik kilometrů písečné pláže, ze které jsou vidět písečné duny a moře. Užívali jsme si každičký krok, křik racků a šumění vln, které se vzdouvaly ve větru. S postupujícím časem se začínalo stmívat a nad lesy vystoupil měsíc v úplňku. Příroda nám dnes nachystala tu nekrásnější odměnu.
Po návratu k našemu přepravnímu prostředku jsme se domluvili, že se ještě vypravíme na poloostrov Hel (kdo taky může říct, že byl v pekle :D ).
Hel je evidentně oblíbená turistická destinace. Trochu to tam vypadá jako v některých chorvatských letoviscích. Dnes je tu úplně mrtvo. Žádní turisté, žádní "domorodci". Ve městě Hel se dá navštívit Fokarium - záchrannou stanici tuleňů. My však potkáváme pouze lišku na místní pláži. I to je pro nás zážitek. Tento druh zvířete pro nás patří do lesa. Mě na Helu zaujala přístupová cesta. Spojení s pevninou je tak úzké, že vedle sebe vede dálnice, železnice a pak už vidíte z obou stran jen vodu. Poloostrov opouštíme pozdě večer a míříme na vybrané odpočívadlo. Po příjezdu zjistíme, že se nejedná o motoristické odpočívadlo, která jsou v této zemi hojná, ale o tábořiště nedaleko městečka. I tak využíváme toto útočiště a uléháme k spánku, abychom ráno mohli vyrazit vstříc Gdańsku.
Po příjezdu do města Gdańsk jako první navštěvujeme vojenskou pevnost Wisłoujšcie. Jelikož je dnes pevnost jednou z poboček historického muzea, byla v době naší návštěvy uzavřena. Gdaňsk je jantarové město. V křivolakých uličkách tvořených cihlovými domky můžete obdivovat místní šperkařské umění. Díky těmto uličkám jsme se dostali ke kanálu. Město nás na první pohled odzbrojilo něčím, co je v Čechách naprosto nemyslitelné. S lehkostí, samozřejmostí a taktem se zde potkává původní architektura a pozůstatky staveb s novými materiály a neotřelými nápady. Prohlídku tohoto města si opravdu užíváme. Je škoda, že jsme tu v době, kdy je vše zavřené, ale i tak má město hodně co nabídnout. Navštěvujeme místní katedrálu jejíž stavba začala ve 14. století. Zajímavostí je, že katedrála sloužila jak katolické tak luteránské církvi. Se zabouchnutými dveřmi od katedrály za sebou necháváme i jedinečné uličky města. Zpoza okna auta už vyhlížíme křižácký hrad Malbork.
Malbork byl postaven jako pevnost. Člověk rozhodně nechce rozporovat to, že je to největší gotická stavba na světě a zároveň je také největší cihlovou stavbou světa. Tato prvenství mu opravdu nelze upřít. Jeho monumentálnost je ohromující. Vnitřní hrad je samozřejmě v době pandemie uzavřen. Přesto toto místo stojí za návštěvu. Okolo hradu vede naučná stezka. S trochou snahy si s polštinou poradí i našinec (my jsme se alespoň snažili :D ) Hrad byl v r. 1945 silně poškozen při boji o město. Rekonstrukce hradu stále probíhá. Jediné co nám zkazilo zážitek z tohoto místa bylo neskutečně předražené parkovné....
Od Malborku pomalu nabíráme směr jih, abychom se začali vracet do naší domoviny, která je v tuto chvíli paralizována neviditelným nepřítelem C-19. Tady v Polsku vypadá život ještě normálně. Pokusíme se užít si i cestu nazpět. Zastavujeme ve městě Bydgoszcz.
Do Bydhoště přijíždíme již za tmy. Je chladno a ve vzduchu visí voda. Město má zajímavé historické náměstí, na kterém nás na první pohled upoutá pietní sousoší obětem 2. světové války. Procházíme sešeřelými uličkami. Sochařské umění zde potkáváme na každém kroku a v každičkém zákoutí. Je však vždy tak citlivě zasazené do atmosféry města, že vůbec neruší integritu místa. Je škoda, že na Bydhošť nemáme více času. Termíny jsou však neúprosné a my musíme pokračovat dál, směr Praha.
Poslední den máme na trase naplánovaných ještě několik zastávek. Jako první z nich nás vítá město Gniezno/Hnězdno/, které je jedním z nejstarších polských měst. Nás však láká jinou zajímavostí. Dle polských legend jsou v místní katedrále uloženy ostatky svatého Vojtěcha. Vydáváme se proto k hrobu svatého Vojtěcha, jehož příběh je úzce spjat s českou historií. Je totiž otázkou, zda ostatky tohoto muže spočívají právě v polském hrobě nebo u nás na pražském hradě :) Když přicházíme ke katedrále, atmosféru celého místa umocňuje mlha, do které se halí špičky katedrálních věží. Po návštěvě katedrály v Santiagu u nás návštěva katedrály vyvolává nevšední emoce. Ztišíme se a nasáváme klid tohoto místa. Jenže je čas jet dál. Čeká nás ještě Poznań.
Návštěvu Poznaně zahájíme jak jinak než v katedrále - nejstarší katedrále v Polsku. Tento kostel leží na Tumském ostrově a vlastně se jedná o komplex církevních budov. Katedrála byla během 2. světové války zničena, ale i hned po válce byla obnovena. Nacházejí se zde hrobky prvních polských panovníků. Po prohlídce Tumského ostrova se vydáváme do centra města. Úplně první co vás na městě překvapí, jsou barevné historické domy s podloubím uprostřed náměstí společně s historickou radnicí zahalenou do renesančního hávu. Ihned vás napadne, že stejná řada domků stávala i u naší Staroměstské radnice. Zde mají na radnici také orloj - v poledne se zde otevřou dvířka a z nich vystoupí dva kozlíci, kteří se po dobu odbíjení hodin trkají. Je to kouzelné zpříjemnění dne a evidentně oblíbená atrakce. Náměstí lemují historické domy a v každém rohu jej zdobí kašna. My jsme byli nadšení i ze sochy "našeho" svatého Jana Nepomuckého. Po obhlídce náměstí se vydáváme k místnímu zámku. Cestou se opět ukazuje, s jakou noblesou dokáží v polsku prolínat moderní a původní architekturu. Před historickými paláci je umístěna moderní skleněná kašna. Je však vytvořena tak důmyslně, že se stává funkčním prvkem v prostoru a tak i naprostou samozřejmostí každodenního života. Naposledy se pokocháme pohledem na město od královského paláce a vracíme se starobylými uličkami k autu. To byla poslední zastávka. Nyní zbývá jen nažhavit motory a dostat se bezpečně do té naší kotliny. Jsme unavení, vymrzlí, ale neskutečně šťastní a vděční, že jsme v tomhle šíleném roce mohli zažít alespoň kousek "normálního" života a vidět moře. Díky za to.