Putování po kraji Českém od Blanických rytířů k Řípu (Český Šternberk - Sázava)

Posledních pár měsíců s Niky těžko hledáme čas na společné výlety. Je to samozřejmé. Obě jsme ušly od Španělska dlouhou cestu a ty naše pěšinky se od sebe mírně odklánějí, aby mohly tvořit naše budoucí životy. Jsou však chvíle, kdy už jedna druhou potřebujeme. Potřebujeme společný čas, jak na povídání, tak na společné mlčení. A tak se občas sejdeme alespoň k jednodenním výletům. Na to nám skvěle slouží poutní cesta Blaník - Říp. Úsek Blaník - Český Šternberk jsme již absolvovaly pěkně ve sněhu v únoru 2021. Další část se přihlásila ke slovu letos v lednu. Naplánovala jsem tedy cestu Český Šternberk - Sázava. Důvody pro tento úsek byly tři. 1. dobrá dostupnost z Prahy i do Prahy. 2. celkem nízká fyzická náročnost. 3. Absence lidí. A tak jsme se s Niky mohly těšit na společný den, který začal jak jinak než zmatky :D

Cesta do Šternberku byla naplánována vlakem. Na nádraží jsme standardně ulovily kafe, bez kterého Niky ráno na výletech nefunguje. Nastoupily jsme a frčíme si to na výstupní stanici, o které jsem věděla, že tam vede naše značka. Bohužel jsem vůbec (jak je u mě obvyklé) neřešila, na kterou stranu ta značka vede. Respektive, většinou značka vede vždy na dvě strany - na správnou a na špatnou a je celkem důležité, pokud nestojíme u rozcestníku, určit si, která z těch dvou stran je ta správná. Ve značné euforii jsme vystoupily z vlaku a já jsem zavelela k pochodu. Niky obligátně neodporující mým rozhodnutím, se vydala objímajíc termosku čaje v mých šlépějích. Já jsem se však nechala usnést myšlenkou, že naposledy jsme končily u hradu. A tak jsem šla automaticky po značení na hrad. Tam jsme došly a u rozcestníku jsme zjistily, že se pěkně krásně můžeme ty cca 2 km, zase vrátit k nádraží :D protože tentokrát byl ten správný směr cesty na druhou stranu. Naštěstí je Niky opravdu tolerantní, u rozcestníku se pousmála, napila se z termosky a vydala se opět směrem k nádraží. Domnívám se, že tohle je právě to, co nám umožňuje zvládat i dlouhé cesty společně. Niky prostě není konfliktní. Ve věcech mi odporuje až v případě, že ví, že je to opravdu pitomost. Naučila jsem se její nesouhlas vnímat intenzivně, protože nás už v mnoha případech zachránil před mým úplně špatným úsudkem.

Ač byl leden, počasí vypadalo spíše jarně. Sníh prakticky nebyl, jen ostrý chladný vítr napovídal tomu, že jaro je ještě daleko. Sluníčko na nás plaše pokukovalo zkrze mraky a my se vydaly do náruče spící krajiny.

První zastavení jsme naplánovaly u kaple Panny Marie Karmelské před Malovidy. Svačinky jsou naše oblíbené chvíle na cestě a toto místo ke svačince přímo vybízí. Z lavičky před kapličkou je hezký rozhled do krajiny a tak svačinka mizí v břiše ani nemrkneme. Připomíná nám to naše zastávky na cestě do Španělska. Kostely a kaple byly prakticky neustále naším útočištěm. Po chvíli kochání nás zvedne chlad. Přece jen, jarní teploty ještě nejsou. Vydáváme se tedy dál. Po chvíli chůze se před námi otevře pohled na hrad Pirkštejn v Ratajích nad Sázavou. Musím přiznat, že pro mě bylo tohle městečko největším překvapením celé dnešní výpravy. Rataje nabízejí mnoho k prozkoumání. Nejen zmiňovaný hrad, ale také zámek nebo kostel sv. Matouše. Jelikož přece jen dny v lednu bývají opravdu krátké, neměly jsme prostor zkoumat místní zajímavosti do hloubky. Je to však určitě podnět na další samostatný výlet.

Po svačince na zámeckém nádvoří se vydáváme dál po značení poutní cesty. Cesta kopíruje koryto řeky Sázavy a přivádí nás přes obec Ledečko až k odpočívadlu u sv. Prokopa. Okoukneme sloup se sv. Prokopem, zorientujeme se na rozcestí a snad po správné cestě se vydáváme dál. Pomalu se nám krátí čas, kdy bude ještě světlo.

Procházíme krásnou tichou přírodou. Užíváme si, že nepotkáváme žádné turisty ani cyklisty. Projdeme pod zříceninou hradu Talmberk a zastavíme se až u zvoničky v Mrchojedech. Je zde totiž příhodná lavička k občerstvení. Nožičky už máme mírně uťapkané. Zjistily jsme, že naše kondice šla opravdu dost dolů. Zároveň i chlad, který se pomalu hlásí ke slovu, člověka vyčerpává. Doplníme zde zásoby tuku a cukru v podobě proteinových tyčinek a čokolády a zvedáme se k další cestě. Do Sázavy už se to zdá být podle mapy jen kousek. První známky města se začnou objevovat celkem brzy. Hned na okraji zbystříme při nápisu "Restaurace" - "otevřeno" no a nedá nám to, jelikož jsme od rána neměly kafe. Je to jedna z věcí, kterou jsme prozatím nepochopily. Ač dokážeme celkem racionálně vyhodnocovat situace, tak v případě, že jde o kafe, nejsme ani jedna schopná správně vyhodnotit situaci. Jakmile můžeme mít kafe, jdeme do toho. Za každou cenu. A tak po pár metrech nás již obklopuje teplo místního podniku. Mají polévku. Já se svou dietou trochu váhám, ale nakonec to risknu a také si objednávám. Kafe je samozřejmostí. Během té hodinky se pěkně sešeřilo a samozřejmě klesla i teplota. Za takových podmínek vycházet z tepla po celodenním pochodu bylo opravdu nepříjemné. Ale nedalo se nic dělat. Ještě jsme chtěly stihnout mrknout na místní klášter, kvůli kterému jsme sem fakticky šly. Jak jsme zjistily, tak od restaurace u řeky to bylo ke klášteru ještě pěkná štreka. Než jsme se ve městě zorientovaly a ke klášteru došly, padla tma. Zjistily jsme, že prohlídku už určitě nestihneme. Kdybychom se nenechaly nalákat restaurací, i prohlídka mohla být. Při pohledu na dominantu vypínající se nad městem jsme naznaly, že sem musíme ještě jet. A to tak, abychom prohlídku stihly. Okoukly jsme otevírací dobu a zamířily na nádraží. Jelikož jsme do příjezdu vlaku měly ještě nějaký čas, zapadly jsme do další hospody, tentokrát na hranolky a čaj. Celý den pochodu v chladu se začal na těle hlásit. Bylo potřeba tělo zahřát. A pak už šupky dupky vláčkem zpátky do Prahy.

Výlet splnil všechna naše očekávání. Nalezly jsme klid na společný rozhovor, i na tiché rozjímání. Objevily jsme místa nám neznámá. Obklopovala nás krásná česká krajina a především, strávily jsme čas jedna s druhou bez toho, abychom očima visely na dispeji telefonu.