Putování po kraji Českém od Blanických rytířů k Řípu     (úsek Louňovice pod Blaníkem - Český Šternberk)

Píše se leden 2021. Ve světě řádí pandemie a nás s Niky začala nenápadně leč potutelně lákat žlutomodrá značka mušle. Tak dlouho jsem seděla u mapy, až jsem našla ten správný úsek pro naši víkendovku. Poutní cesta Blaník - Říp. Na této trase je zajímavé, že po ní vede i značení svatojakubské cesty. Avšak vede v opačném směru než regionální poutní cesta :) Moje představa byla dojet do Sázavy a odsud dojít do Louňovic pod Blaníkem. Nakonec bylo všechno jinak, ale i tak to stálo za to. Po bližší sondě spojů na idosu, zjištění přespávacích míst a Nikčina počátečního odporu přespávání ve stanu (vždyť je přece únor!) jsem nakonec plán trochu pozměnila. Vyrazíme z Louňovic pod Blaníkem, aby měla Niky popřípadě více možností odpojit se a vrátit se na noc do Prahy.

Po mírném nátlaku a emocionálním vydírání se přeci jen Niky uvolila spát ve stanu, pokud nepojedeme hned v sobotu ráno. V pátek večer jsme se tedy domluvily, že z Prahy odjedeme v sobotu přímým autobusovým spojem z Roztyl do Vlašimi, který jede ve čtvrt na deset. Adrenalin nám naskočil už v sobotu před cestou, kdy mi při čekání na metro pípla sms zpráva - metro nejspíš nestihnu, myslela jsem, že Roztyly jsou na opačné straně prahy :D tzn. prostě si Niky špatně naplánovala cestu. Mě naštěstí napadlo podívat se v metru na ceduli, než jsem skočila do soupravy :D V tuto chvíli jsem ocenila, že vždycky plánuji cestu na nádraží o jedno metro dřív, protože se prostě znám a vím, že se mi takové věci dějí celkem běžně :) Na autobusové zastávce jsme díky tomu byly nakonec obě včas. Nalodily jsme se do autobusu, uvelebily se s protivnou krytkou na ústech v sedačce a nechaly se unášet vstříc přírodě.

S přestupem ve Vlašimi nebyl žádný problém. Měly jsme dostatek času najít zastávku a v sobotu ráno nebylo nádraží přeplněné. Jen chlad se nám dostával pod oblečení, ale vnitřní napětí vyvolané dobrodružstvím, které nás čeká tento pocit zdárně potlačovalo. Po čtvrt hodince strávené v dopravním prostředku už vystupujeme na zastávce v Louňovicích pod Blaníkem. Autobus nás vyflusne před krásným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Po ohlédnutí zjišťujeme, že je zde také zámek, který byl původně renesanční, ale prošel barokní úpravou. V zámku sídlí informační centrum a kdyby byl svět normální, nejspíše bychom tam vyrazily vyzvídat. Nyní je infocentrum zavřené, jako všechny veřejné instituce a památky. A nám musí stačit Wikipedie. Nasazujeme batohy a doufáme, že v přírodě utečeme tomuto podivnému světu.

Nejprve nás značení musí vyvést z obce. Následně přicházíme pod les, kde už je patrné, že se v něm schovává kopec opředený tajemnými pověstmi. Pod nohama křupe přemrzlý sníh, často narážíme i na ledové plochy. Od úst nám jde pára. Je nepříjemně vlezlo. Teplota se pohybuje okolo nuly. Cesta do kopce nás ale postupně rozehřívá. Zastavujeme u naučných cedulí. Bohužel některé jsou tak odborně napsané, že jsou pro běžného čtenáře naprosto nepochopitelné. Nicméně na některých se dočítáme zajímavosti, nad kterými můžeme cestou přemýšlet. Aniž bychom si to uvědomily, vystoupaly jsme do místa, kde se cesta rozděluje. Kratší vede přímo k vrcholu. Druhá, delší, vede k Veřejové skále. Podle pověsti se právě v této skále ukrývá vchod do bájného podzemí hory, kde odpočívají rytíři. Nemůžeme si toto místo na naší cestě nechat ujít a proto se vydáváme po mírnější, ale delší cestě. Skála je v tomto čase zahalená do mírné mlhy. To ještě umocňuje pocit tajemna, které místo obestírá. Po prohlídce skalního útvaru (a nenalezení vchodu) se vydáváme k samotnému vrcholu, abychom mohly pokračovat dál poutní cestou. Na vrcholku je milé překvapení. Uvnitř rozhledny nalézáme otevřené stravovací okénko. Koukneme na sebe a jediný pohled dává najevo, že párek a svařák musí být. Prohřejeme si tělo teplým nápojem a s batohy na zádech pokračujeme sněhovou krajinou. Cesta vede lesem a vyúsťuje z něj v místě, kde se nachází expozice hornin Podblanicka. Na chvíli usedáme, abychom si odpočinuly, ale chlad nás rychle zvedá k dalšímu pokračování. Procházíme obcí Kondrac. Zde nás upoutá dominanta kostela Svatého Bartoloměje. Pozorovatele na první pohled zaujme svým průčelím, které je tvořeno dvěma románskými věžemi. Kostel prošel jak gotickou, tak barokní přestavbou, ale románské průčelí si zachoval do dnešních dnů.

Z Kondrace se vydáváme do Vlašimi. Cesta je náročná. Sníh je na loukách navátý a často zapadáme. Kde není větší množství sněhu, je tam ledová krusta. Do města přicházíme celkem unavené. neuvědomily jsme si, že chůze ve sněhu je o tolik náročnější. Ve Vlašimi obdivujeme zámek a vstupní zámeckou bránu. Já už mám na nohou puchýře a provádím tedy první "lékařský" zásah. Sundávám boty a lepím. Snad se nestrhnou. Z Vlašimi vycházíme stezkou vedoucí podél řeky. Tato pěšina evidentně slouží jako výletní cesta pro měšťany. Čím více se vzdalujeme městu, tím méně je cesta udržovaná. Míjíme studánku, dnes nás ani neláká k uhašení žízně. Začíná být pozdní odpoledne a teplota začíná klesat. Pokračujeme dál lesem a je znát, že den už bude pomalu končit. Začíná se šeřit. Předem jsme si pro přenocování vybraly místo u vesnice Hrádek. měl by zde být přístřešek se studánkou. Míjíme kapličku v lese, kde by se v létě dalo také celkem dobře přespat. Nyní bylo však okolí kapličky rozbité od těžařů dřeva. Konečně skoro za tmy přicházíme do Hrádku. Vítá nás kostel Svatý Matouš. Míříme hned k odpočívadlu. Je to kaplička se studánkou. Rychle se domluvíme, že panně Marii určitě nebude vadit, když u ní dnes složíme hlavu a rozbalujeme vaření. Naštěstí jsme si obě zabalily instantní jídlo, které stačí jen přelít horkou vodou. Už jen přivést vodu k varu je v tomto počasí zdlouhavý úkon. Postupně se ochlazuje. Stavíme stan a zalézáme. Předpověď říká, že by teplota mohla klesnout až na -5.

Brzy ráno nás probouzí chlad. Vyhrabávám se ze spacáku a toužím po teplém nápoji. Když otevřu náš příbytek, zjišťuji, že všude okolo je nádherná jinovatka. Kontroluji teplotu, je -1. To není zase tak zlé, ale mlha a vlhkost ve vzduchu pocitovou teplotu snižuje. Chlad se cpe pod oblečení. Než uvařím vodu na kávu, začíná sněžit. Snídani si užíváme. I Niky, ač noc skoro probděla, protože jí bylo chladno, vstává s celkem dobrou náladou. Možná to bude tím, že jí kafe přistálo až do spacáku :) Po rychlé snídani a zabalení věcí vyrážíme do krajiny, kterou začíná pokrývat čerstvý sníh. Hned na začátku nastává trochu rébus, neboť cesta vede vykáceným lesem a značení tu ještě není obnovené. Naštěstí tudy šel někdo včera a stopy ještě nezachumelily. Vydáváme se po stopách neznámého chodce a brzy nacházíme značení. Tak přicházíme do Liběže. Zde si za dobrého počasí můžete odpočinout u kaple Nejsvětější Trojice. Nás zima a padající sníh ženou dál. Procházíme krajinou uloženou k zimnímu spánku. Jen v úseku, který vede okolo dálnice ruší klid projíždějící auta. Směřujeme na Český Šternberk, tam bude toto naše putování tentokrát končit. Míjíme sochu Svatého Prokopa a krásnou upravenou lesní cestou se blížíme k hradu Český Šternberk. Jako první na nás vykoukne předsunutá věž zvaná Hladomorna. Hned za ní se nám začne ukazovat panorama hradu. Podívaná je o to krásnější, že mezi mraky začíná prosvítat slunce. Když se vynadíváme na hradní komplex, zjistíme, že nám právě ujel vlak, který by nás snadno dopravil do Prahy. Opět se ukazuje naše bláhovost v tom, že cesty prostě neplánujeme. Další vlak jede za dvě hodiny. Ve městečku není ani místo, kde bychom si daly něco teplého k pití. Volba je tedy jasná. Další projíždějící vlak jede do Kácova. nerozmýšlíme se a nasedáme. Konečně chvíli teplo. V Kácově vystupujeme záměrně mimo město a chceme se projít okolo řeky a obdivovat tak panorama města. Když se dostaneme do města, máme do odjezdu autobusu na Prahu ještě asi dvacet minut. Usedáme na zastávce a snažíme se udržet končetiny v teple. Obě jsme rády, že už naše putování končí a těšíme se na horkou vanu.

Nalodíme se do autobusu a s úsměvem na tváři, že opět pojedeme přes Vlašim, se necháváme unášet vstříc našim domovům.