Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den čtvrtý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Probouzíme se na útesech. Přibližně v jednu ráno okolo našeho ležení prošli nějací lidé. Nejspíš poutníci, kteří se chtěli vyhnout dennímu slunečnímu žáru. Nikdo nás nevyhnal a tak jsme se otočili na druhý bok a spali dál. Po probuzení zjišťujeme, že je pod mrakem, takže můj vysněný východ slunce zůstal pouze v mých představách. Připravíme snídani, sbalíme ubytování a v osm hodin jsme připravení vyrazit k pevnosti na mysu Cabo de Sao Vincente. Asi po hodince chůze přicházíme k majáku na samé špici mysu. Cedulka na uzamčené bráně u majáku nás jasně informuje, že se jedná o vojenský prostor a že je uzavřený. Rozhlédneme se kolem sebe, stojíme na nejseverozápadnějším výběžku Evropy. Před námi se rozprostírá pouze oceán, na kterém je zřetelné zakulacení Země. Cvakneme pár fotek, obracíme se zády k výhledům a vydáváme se vstříc nadcházejícímu dobrodružství.

Dnes je cesta odlišná od předešlých dní. Pod nohama nemáme písek, ale kamenitý útes. Mezi kameny vykvétají barevné květy, nejspíš nějaké druhy kaktusů. Tím, že terén není na došlap rovný se jde celkem obtížně. Důvodem pomalé chůze je také to, že neustále hledíme na oceán rozbíjející se v pravidelných intervalech o mohutné útesy. Po zdolání několika kilometrů se kamenitá cesta mění na prašnou polní cestu. Tu obklopují louky. Krajina je naprosto bez stromů. Na tomto úseku potkáváme relativně hodně poutníků v protisměru. Brzy začíná pálit slunce, což není komfortní pro naši už tak spálenou pokožku. Oba musíme být oblečení v dlouhých rukávech a v dlouhých kalhotách. Lidé jdoucí proti nám to mají podobně. Samozřejmou výbavou je tu klobouk popřípadě šátek. Celkem často potkáváme jedince s hustou vrstvou opalovacího krému na obličeji a rtech. Vypadají trochu jako mexická muerta :D nicméně účel tento nátěr plní a to je tady hlavní. Tato poutní magistrála nás  přes vyprahlé louky v poledne dovede do městečka Vila do Bispo.

Ve městě nacházíme otevřený obchod Aldi. Jelikož potřebujeme dokoupit vodu a nějaké drobnosti, zastavujeme. Já jdu nakupovat jako první. Úkolem je koupit vodu. Z obchodu vycházím a v rukou výtězoslavně držím zmrzlinu. Na vodu jsem zapomněla. Od opětovného nákupu mě zachraňuje Václav, který nakoupí vše potřebné. Vyrážíme hledat restauraci. Zmrzlinka byl totiž jen takový malý doping než objevíme něco k snědku. Nedaleko obchodu nacházíme restauraci a fast food. Václav rozhoduje dle logických kritérií - restaurace je prázdná, ve fastfoodu sedí místní - jdeme do fastfoodu. Uvelebíme se tedy na zelených plastových židličkách a já s radostí zjišťuji, že mají něco jako burger. Václav je odvážnější a vybírá si dle obrázku maso v červené omáčce s hranolkami. Vyčkáváme co na talíři vlastně bude. Přede mě obsluha umístila hezký burgřík. Václav měl opravdu maso v červené omáčce (lépe to nedokážu popsat, neměla jsem odvahu ochutnat). Nakonec jsme si pochutnali oba a tato pauza byla velmi příjemná.

Přibližně po hodině zvedáme kotvy a pokračujeme. Jelikož je fakt horko, dojdeme za město do borovicového lesíka a ještě asi na půl hodiny zakempíme ve stínu. I to je příjemný odpočinek. Od lesíka nám pod nohama ubíhá upravená lesní cesta. Postupně nás vede hlouběji do vnitrozemí. Ocitáme se na takové malé vrchovině, kterou lemují větrné elektrárny. Je milé vidět zase kopce. Za slunečního žáru procházíme kopečky, které se neustále mění, cesta se klikatí a nakonec nás opět dovede k výhledu na oceán.

Pomalu začínáme přemýšlet, kde budeme dnes nocovat. Podle mapy jsme měli vybrali parkoviště u pláže, ale to místo nebylo dobré a přespat tam nešlo. Což nás mírně rozladilo. Zastavujeme na chvíli na pláži. Zouváme boty a uťapkané nohy necháváme omývat slanou vodou. Je to tak osvěžující. Jen sledovat vlny jak se blíží jedna za druhou. Václav si při té příležitosti ošetřil puchýře, které má od prvního dne. Jelikož musíme najít místo na spaní, není prostor moc otálet. Zvedáme batohy a jdeme dál. Z pláže opět stoupáme na útesy. Zde se přespat nedá, stojí tu divný dům. Začneme tedy sestupovat na další pláž. Už jsme opravdu unavení. Hodinky mi ukazují, že máme dnes nachozeno skoro 30 km. Den byl dneska hodně dlouhý a sluneční paprsky vyčerpávající. Při sestupu zahlédnu celkem slušné místo na přespání. Václav ale zahlédne přímo u pláže ještě jiné. Malý dolík mezi písečnými dunami. Zpočátku jsem nedůvěřivá, ale absolvuji odevzdaně sestup až na pláž. Místo je dostatečně daleko, aby nás nespláchl příliv. Je to místečko přímo pro nás! Asi i kdyby nebylo, protestovala bych v chůzi dál :D ale naštěstí je. Povečeříme a vyčkáme na západ slunce, chvíli využijeme k odpočinku a sdílení zážitků z dnešního dne. Při západu slunce začínáme rozbalovat ležení. Oba jsme rádi, že už nemusíme dnes dál. Těsně před usnutím ještě padne domluva k zítřejšímu ubytování - nějaké zarezervujeme. Usínáme za pravidelného hluku rozbíjejících se vln. Dnes to byl opravdu náročný den. Ale viděli jsme první ještěrku.