Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den desátý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Dnes se probouzíme později než obvykle. Nečeká nás standardní program posledních dní a tak si můžeme dovolit trochu polenošit. Dáváme si v klidu snídani a z ubytování odcházíme až okolo deváté. Máme v plánu prohlídku města, než nám pojede autobus do Lisabonu.

Městečko Sines vystavěné na útesech má určitě základ v historické pevnosti bránící oblast před nájezdy od moře. Jak po příchodu na hradby zjišťujme, ve městě se narodil Vasco da Gama. Jeden z nejznámějších mořeplavců dějin. Prohlédneme si hrad s děly chránícími přístav a místní kostel. Zajímavostí jsou domy obložené azulejo - typickými čtvecovými keramickými kachlíky. Často v původní modrobílé kombinaci a ve většině případů s původním ornamentálním vzorem.

Městečko se jen velmi pozvolna probouzí do nového dne. Jelikož máme ještě čas, navštívíme jedinou otevřenou kavárničku na malém náměstíčku nedaleko autobusové zastávky. je celá růžová a evidentně se chce odlišovat od "turistických lákadel" táhnoucích na vše portugalské. Mají tu výbornou kávu a vynikající zákusky. kdo by neměl chuť na sladké, je možné zakoupit něco slaného ke snídani. Přijde mi to jako skvělé místo. Na nic podobného jsme za celou cestu nenarazili. V kavárničce přečkáváme další déšť. Jenže už je čas se zvednout a jít čekat na autobus, který snad tentokrát přijede včas.

Cesta do Lisabonu by měla trvat něco přes dvě hodiny. Autobus přijíždí opravdu načas a po nástupu Václav usíná a já se snažím naplánovat, co vlastně chceme v Lisabonu vidět, protože na to plán zatím nemáme. Příprava mi díky AI zabere necelou hodinku i s tím, abych věděla jaké koupit jízdenky a jakými linkami jsou naše destinace propojené. Pak už se kochám krajinou běžící za okny. Chvíli poté co se Václav probouzí vjíždíme na Ponte Vasco da Gama. Most přes řeku Tejo. Rio Tejo je nejdelší řekou Pyrenejského ostrova, protéká Španělskem a Portugalskem, kde se právě v Lisabonu vlévá do Atlantského oceánu. S trochou zášti musím přiznat, že naši Vltavu by hravě strčila do kapes. Pohled na most klenoucí se přes majestátní šíři vody byl nádherný a vyvolal mi vzpomínky na Lofoty.

Jen nám zmizí řeka za zády, zastavujeme na nádraží Oriente. Upoutá mě svojí architekturou, kdy nástupiště a haly působí jako by byly místo střechou přikryté baldachýny. Chvíli nám trvá, než se v civilizaci rozkoukáme a než dohodneme plán. Máme zarezervované celkem levné ubytování, které bylo blízko stanice metra, nedaleko nádraží Oriente a také nedaleko letiště.

Nákup lístku, se po mé sondě u AI, nezdál jako velký problém. Místní doprava funguje tak, že si za 0,50E zakoupíte papírový "kupon", na který si nabijete potřebnou jízdenku. Pro nás byla nejvhodnější celodenní za 7E. Trochu jsme bojovali s obsluhou automatu, ale nakonec to přece jen vyšlo.

Když jsme popojeli asi dvě stanice metrem do čtvrti, kde jsme měli ubytování, trochu ve mně zatrnulo. Evidentně jsme se nenacházeli v turistické části města.

Při hledání adresy našeho ubytování přicházíme k budově označené červenou vlajkou se srpem a kladivem. Uvnitř malé špeluňky sedělo několik starých mužů, kteří si nás nepříjemně prohlíželi. Jeden z nich se odvážil vylézt ven a jal se zjišťovat co tam pohledáváme. Když jsme mu sdělili jakou hledáme adresu, odkázal nás na vstup za rohem budovy. Byli jsme na místě. Rozhlédla jsem se kolem. A cítila jsem se zvláštně. Na zahrádkách restaurací seděli pouze muži tmavé pleti. Domy byly neopravené. Ulice zvláštně tiché. Byla to chvíle, kdy jsem byla opravdu ráda, že jsem bruneta se sklonem k tmavému opálení a se spálenými končetinami, takže oblečená v dlouhém rukávu a dlouhých kalhotách. Taky jsem byla ráda, že mám sebou Václava 😀

Zvoníme na zvonek a majitel nás pouští do domu. Vnitřek domu je opravený a čistý. Vycházíme do posledního patra a vstupujeme do bytu, který je uzpůsobený pro ubytování turistů - každý pokoj je samostatný. Společná je koupelna a záchod. Dalo by se tedy říct, že se jedná o určitý typ hostelového ubytování.

Přístup majitele bytu ještě rozvlnil moje vnitřní pocity z celé čtvrti. Během asi desetiminutové ukázky bytu se mnou prakticky nemluvil. Obvykle bych byla ráda, že se mnou nechce mluvit, ale tady jsem se cítila jakoby přehlížená. Bylo jasné, že na mém názoru nebo na tom, jestli pokynům rozumím mu nezáleží. Když jsem od něj chtěla převzít klíče od pokoje, protože jsem prostě stála blíž, ucukl rukou a dal je Václavovi. A tak jsem poprvé narazila na kulturní bariéru mezi evropským a arabským světem. Arabská kultura formovala společnost na Pyrenejském poloostrově co svět světem stojí, ale přesto - byla to chvíle, kdy jsem byla ráda, že žiji v Praze.

Myšlenky na střet dvou kultur mě opouštějí jakmile nasedáme do metra. V dopravě se zorientuji celkem rychle. Pohyb metrem je prakticky stejný jako v Praze. Podzemkou se necháme dovést do centra. Naše první zastavení je hrad Svatého Jiří. Propleteme se uličkami starého města, nakoupíme suvenýry a u hradu zjišťujeme, že do celého areálu včetně zahrad je placený vstup a fronta tak na dvě hodiny. Pro člověka žijícího v Praze trochu šok. Nepopírám. Zároveň velká mezera v mé přípravě. Taky nepopírám. Čekat se nám nechtělo, takže s hradem jsme se rozloučili. Uličkami jsme sestoupili ke katedrále Sé de Lisboa. Pro mě nezbytnost, kterou nechci minout. Pár fotek, dost chaos, protože přímo před katedrálou vede přístupová cesta k hradu, kde jezdí tramvaje a auta. Zároveň ale turisté chtějí fotografovat katedrálu. Pár fotek taky cvakneme a rychle z toho chumlu ven. Uličky nás vyvedou na Praça do comércio. Jedná se prý o nejkrásnější náměstí v Lisabonu. Významem bych jej přirovnala k našemu Staroměstskému. Lisabonské náměstí ze tří stran obklopují paláce, z jižní strany je pak ohraničeno řekou Tejo. Uprostřed náměstí je umístěna jezdecká socha. Místo je to opravdu působivé. Necháme se zlákat jednou z restauračních zahrádek lemujících náměstí, ač je nám jasné, že za jídlo zaplatíme trojnásobek, než kdekoliv jinde. Rozhodneme se připlatit si za zážitek. Tentokrát nám prostě jde o atmošku 😀 Já si objednávám caesar salát, Václav bruschetu s mozarelou. Oba ochutnáváme místní specialitu Pastéis de Bacalhau - velkou kroketu, kdy těsto tvoří směs z brambor a tresky a náplň rozpuštěný sýr. Musím uznat, že už dlouho jsem nejedla něco tak strašně dobrého. Především, když to jako správní čecháčkové spláchneme sklenicí piva. Sotva dojídáme, přichází od oceánu neskutečný slejvák, který na náměstí vyvolá pozdvižení. Během chvilky je náměstí prázdné. Déšť však odchází stejně rychle jako přišel. Prostě deště od oceánu.

Když přestane pršet, zaplatíme a vydáváme se hledat správnou tramvaj, abychom se dostali do části zvané Belém. Po menších peripetiích se záměnou tramvaje a autobusu, kdy všechno má stejná čísla - tady jsem logiku úplně nepochytila - vystupujeme před Mosteiro dos Jerónimos - klášterem Jeronymitů. A mě to vzalo dech. Jestli opravdu něco stojí za to v Lisabonu vidět, tak za mě je to tato stavba. Jedná o nádhernou stavbu v manuelském slohu, který spojuje pozdně gotické prvky s prvky renesance a prvky maurské architektury. Detailní zpracování stavby je strhující. Její monumentálnost ještě podtrhuje umístění na břehu řeky Tejo. Mrzí mě, že už nestíháme prohlídku uvnitř. Určitě je to důvod, proč se sem vrátit. Poté co se pokocháme touto famózní stavbou, zamíří naše kroky k Památníku objevitelů, který připomíná éru mořeplavců. Tím se dostáváme na upravené nábřeží řeky, takovou rádoby náplavku, která nás poklidným krokem mimo davy turistů dovede k Belémské věži. Až teprve tady si užíváme to, co jsme od města chtěli. Žádné davy a přecpané ulice, ale autentický podvečer ve městě, který má svoje tempo - někdo rybaří, někdo vyrazil s rodinou na večerní procházku, jiný zašel s kamarády na drink. Na tomhle místě se mi opravdu líbí. Ale čas je pro nás neúprosný. Je třeba se vrátit, protože auto, které nás odveze ráno na letiště přijde v půl páté.

A tak se s posledním závanem větru a vzpomínkou na mořeplavce brázdící po vlnách oceánu rozloučíme s Portugalskem a jdeme spát.

Ráno už na nás čeká Bolt - tentokrát jsme si ho objednali dostatečně dopředu - který nás odveze na letiště. Odbavení, nasednout do letadla, poslední pohled a hurá přes Alpy domů.