Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den devátý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Probouzí nás švitoření vlaštovek, které hnízdí u našeho okna. Je to jako probuzení do pohádky. Po otevření okna je ve vzduchu cítit oceán a noční déšť. Jsme devátý den na cestě a probouzíme se městě Vila Nova de Milfontes. Naše cesta už se pomalu chýlí ke konci. Ještě zkontroluji vlaštovičky. Máme tři hnízda přímo nad oknem. Švitořilky jsou tu všude. Ve výlohách obchodů, na marketingových materiálech. Hnízda jsou vidět v každém vhodném koutku.

Vyspali jsme se celkem dobře a protože nemusíme moc balit, vyrážíme okolo osmé na cestu. Ještě okoukneme město s místním hradem. Ostatně centrem města nás provede značení trasy a po silnici přijdeme až do přístavu. Zde se zastavujeme na vyhlídce. Víme, že dnes to bude trochu víc flákačka a tak si vychutnáváme každý pohled na otevřený obzor. Čeká nás pouze 20 km. Z přístavu nás cesta znovu zavede na útesy a do písku. Vlaštovky ve městě střídají čapí hnízda na útesech.

Jen to brodění v písku už nás moc nenaplňuje. Okolo poledne opět začíná pršet. Za deště přicházíme k pevnosti, kde se nachází i restaurace. Vcházíme dovnitř a během pár minut je nám jasné, že sem opravdu nepatříme. Obsluha nás jasně upozornila, že pokud nebudeme jíst, tak tam nemůžeme být - ještě před tím, než jsme se vůbec dostali k jídelnímu lístku. Jídelní lístek nám přinesli pouze v Portugalštině. Stejně tak obsluha měla problém mluvit anglicky i přesto, že restaurace byla evidentně velmi drahá. Myslím, že majitel to kategoricky odmítal. Bohužel si myslím, že důvodem nebylo to, že by jiný jazyk neovládal. Jako obsluhu nám však poslal milého černocha, který nám vysvětlil menu v angličtině. Ač měla restaurace certifikaci, označující, že poutníci jsou vítaní, tak tohle bylo první místo v Portugalsku, kde jsem se cítila opravdu nevítaná. Jsem ochotná akceptovat rozdělení restaurace na dvě části "bohatou" a "poutnickou" Chápu, že poutníci, mohou někdy mít více věcí, které mohou překážet. Ale dvojí rozdělení jídelních lístků je něco, na co nejsem vůbec zvyklá. Chtěli jsme v restauraci ochutnat portugalské jídlo, ale vlastně nám ani nebylo umožněno zjistit, jaká jídla na lístku jsou. Obsluha nám vysvětlila jídla pouze na lístku pro poutníky. Takže jsme opět skončili u toastu - já se šunkou a Václav s nějakou mořskou potvorou. Než dosteneme jídlo a máme možnost zaplatit, přestává pršet a my se vydáváme na poslední tři kilometry naší cesty. Po dřevěném chodníku scházíme na táhlou pláž. Na velkém balvanu sedí mladá dvojice. Dává se s námi do řeči. Je to Kanadský pár, který zde také cestu končí a tak si užívají poslední chvíle na trase. My líným krokem zanechávajíc stopy na mokré pláži, míříme k městu rozprostírajícímu se na druhém konci. Už víme, že se jedná o Porto Covo. Konec našeho putování. Ve městě opět potkáváme kanadský pár a tak společně dojdeme až na vyhlídku a cestu tím oficiálně zakončíme.

Začíná další dobrodružství. Najít autobusovou zastávku. Městečko není veliké - jedná se o původní rybářskou osadu, která se přeměnila na turistický ráj - autobusovou zastávku nacházíme celkem snadno. Právě přijíždí nějaký autobus, domníváme se, že by mohl jet do Sines. Václav se však od řidiče dozví, že míří na opačnou stranu. A tak se s řidičem domluví, že cca v 18:30 pojede zpět a vyzvedne nás tu. U nádraží je malá restaurace, taková "nádražka". Uvelebíme se tam pod slunečníkem, ale než si stihneme objednat, začíná pršet. Máme tedy možnost prozkoumat nádražku zevnitř. Jedná se spíš o bufet a potraviny v jednom. Po dešti se vyrazíme ještě na prohlídku města a já se rozhodnu symbolicky se rozloučit se svými růžovými botami. Na téhle cestě mě dost potrápily a už je třeba je vyměnit. Boty i děravé ponožky končí v koši na vyhlídce na oceán. Myslím, že to je dobré místo.

Ještě nákup turistických upomínek a pak už je čas jít čekat na bus. 18:30 bus nikde. 18:45 bus nikde. Začínáme být mírně nervózní a řešíme do kdy budeme čekat. 19:00 bus nikde. Začínáme probírat různá náhradní řešení. Nabízí se několik možností - Bolt, jít na stop, což se mě zrovna moc nelíbí nebo jet tourist taxi, které by bylo velmi drahé. Bolt odpadá úplně jako první. I když jsme evidentně v hodně turistické části, žádné auto tu není. Jelikož já jsem zavrhla stopování, už zbývá pouze tourist taxi, které má reklamu přímo naproti našim očím. Nakonec se rozhodneme, že budeme čekat do 19:15 a pak zavoláme taxi. Když na hodinkách skočí čtvrt na osm a my se zvedáme se, že budeme volat, přijíždí náš řidič! Už z dálky se směje na celé kolo a říká "já jsem vám řekl, že máte čekat, tak vy čekáte" Evidentně ho to překvapilo. Nicméně my jsme dost rádi, že se na nás nevybodl a zajel do města, i když zde neměl nejspíš zastávku. Posadí si nás na první sedadlo, aby během cesty zjistil, kde máme ubytování. Když zjistí, že je to v historickém centru, po příjezdu do města zastavuje na kruhovém objezdu, nechá nás vzít si bahohy, vstřícně se s námi rozloučí a ještě nám řekne směr kudy se do centra vydat, abychom šli rovnou k ubytování. Podle jeho jednání je dost možné, že tu vůbec zastávku neměl :D

Jsme mu opravdu vděční. Je to takový náš anděl cesty. A velmi napravuje pocit z dopoledního setkání v restauraci. A já tedy beru Portugalce na milost.

Nyní už musíme jen najít v křivolakých uličkách náš Hostel. Václav dopředu volá, že už se blížíme. Během chvíle jsme ubytovaní v Origens Hostel, v krásném pokojíčku, prakticky hned vedle historické pevnosti.

Původní plán byl, prozkoumat město, ale poté co při večeři rozbiji talíř, rozliji čaj a vyliji z hrnce vodu na těstoviny na podlahu, měníme plán a zalézáme do postele. Asi jsem opravdu unavená. Město nám zůstane na zítra.