Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den osmý

Probouzíme se standardně v 6:30. Já jsem skoro celou noc nespala. Stan jsem si postavila v místě připomínajícím brázdu - hlava dolů, nohy dolů a hrudník nahoru. Nějak jsem se nemohla celou noc poskládat. Díky tomu vím, že v noci dvakrát pršelo. Mám sbaleno nestandardně rychle. Nelíbí se mi tu. Ještě ale připravíme snídani - já kafe a instantní vajíčka, Václav čaj a salám.

Když vyrazíme na cestu, tajně doufám, že nepotkáme u restaurace toho samého muže jako včera. Naštěstí procházíme bez povšimnutí a tak můžeme pokračovat dál "po náročném terénu" - jak nás včera muž informoval. Jedná se o úzkou stezku malým přístavem, která klesá k moři. Následuje pár dřevěných schodů, které nás vyvedou na útes. Nic co bychom za šera nebo s čelovkami nezvládli. Jediné, co nás trochu uklidní je fakt, že na útesu by se stejně nedalo složit k přespání. Místy byly bambusové háje, místy žlutě kvetoucí keře. Ale prostor pro ulehnutí žádné.

Jelikož jsme nejspíš měli dojem, že máme ještě příliš málo dramatických zážitků, rozhodli jsme se hned na začátku dne ignorovat turisticky značenou stezku, která obcházela útes a vyrazili jsme kratší, turisticky neznačenou cestou. Myslím, že zde se projevilo typické české uvažování - když je to v mapách zakreslené, musí tam být cesta… i kdyby nebyla. Někdy dřív tam určitě cesta byla. A kdyby tam byla, ušetřila by nám značnou část cesty. Jenže nyní už tam nebyla, takže sice úsek byl pohledově na mapě kratší, ale o to náročnější na čas a energii. Museli jsme se prodírat křovím, přelézat bahnité potoky, které stékaly mezi stromy a překonávat zarostlé bambusové lesíky. Bylo to jako někde v pralese. Nakonec jsme se ale přece jen dostali na cestu. Jen jsme vykoukli z hrany útesu, celí špinaví, koukáme na dva místní policisty. A oni na nás. Rozhodně museli vidět, jak sestupujeme do kaňonu. nicméně cesta tam evidentně kdysi musela vést, jelikož tam nebyl zákaz vstupu. Takže policisté si asi jen zkontrolovali, že z kaňonu vylezeme i ven.

Vyhlídky z útesů jsou krásné, celé dopoledne svítí slunce. Vyslunění přicházíme k plážovému baru. Neodoláme dovolenkové atmosféře, objednáváme si jídlo a pití a usedáme pod přístřeškem chránícím před poledním sluncem. Já si samozřejmně z nabídky vybírám burger. Václav nějaký toast. Obojí zhodnotíme jako dobré. Z baru můžeme sledovat lidi na pláži a poklidnou hladinu oceánu. Den je jako namalovaný. Po odpočinku vyrážíme ukrajovat další kilometry.

To by nebylo Portugalsko, abychom během dne nezmokli. Odpoledne přichází déšt, ale stíháme i uschnout. To je ta lepší varianta.

Plánujeme dojít na přívoz přes Rio Mira u Vila Nova de Milfontes, abychom nemuseli řeku složitě obcházet po mostě. Jenže během odpoledne zjišťujeme, že poslední přívoz dne odjíždí v pět odpoledne. A že to nemáme šanci stihnout, protože chůze v písečných dunách je mnohem pomalejší, než jsme počítali. Když dorazíme k přívozu, už tušíme, že nás čekají minimálně další tři kilometry navíc. Evidentě nejsme jediní. Vystoupáme na kopec na ramenem řeky a tady konečně dostáváme odpověď na naši otázku - jak vypadá korkový strom. Dá se poznat velmi snadno. Takový strom má přibližně do poloviny své výšky ořezanou kůru, která je pohmatově opravdu jako korek. Jak se na internetu dozvídáme, stromy se ořezávají do přesné výšky a v přesných časových intervalech. Na každém stromě je tedy uvedené číslo, které značí, kdy byla na stromě kůra posbírána. Ta během let opětovně dorůstá a pak může následovat další sběr. Zároveň zahlédneme i stromy, které kůru ořezanou nemají. Sběr totiž probíhá až když strom roste určitý počet let. Záhada tohoto treku je tedy vyřešená.

Ještě zavzpomínáme na paní Prasátkovou, se kterou jsme se potkali dnes u brodu. Flákala se na pláži :D Nejspíš už popojíždí autobusem. Jinak by bylo zvláštní, že by s námi stále udržovala tempo. Dnešní brod byl taky prima zážitek. Řeka si pískem vyrazila cestu, aby se mohla spojit s vodou v oceánu. Nutno podotknout, že brodění bylo o dost příjemnější než na Islandu.

Během vzpomínek na dnešní den, projdeme korkovým hájem až k mostu přes zátoku. Je dlouhý a cesta po něm je únavná, protože člověk jde v provozu. My už taky máme dost kilometrů v nožičkách. Já už s nimi sotva pletu. Táhne mě pouze vidina toho, že někde ve městě na mě čeká hezký pokojíček.

K hotelu přicházíme asi po půlhodinové chůzi městem. Nachází se v arabské části města a já tam působím trochu jako pěst na oko. Je to přesně ta chvíle, kdy si říkám, že jsem ráda, že nejsem blondýnka se světlou pletí, ale ošlehaná tmavovláska. Hotel je čistý a útulný. Na recepci je milá slečna. Rychle se vystřídáme ve sprše a musíme na nákup, než obchod zavře. Na recepci nám poradí restauraci, kde bychom se mohli navečeřet. A tak se vydáváme na další lov - večeče. Doporučená restaurace je zavřená, po další půhodině zalézáme někam, kde nabízejí pizzu a burger. Nakonec je to celkem příjemné místo. A jídlo je dobré. Přemýšlím, jak bych se tu asi cítila sama. Je naprosto zřejmé, že výsadu komunikovat dostává Václav jakožto muž. Ode mě se to vůbec neočekává. Prozatím mi to moc nevadí. Jsem opravdu unavená. Poté co si vyžádáme účtenku abychom mohli zaplatit, přinesou nám lístek psaný tužkou na linkovaném papíru za to ale na zlatém tácku :D Zaplatíme a už hurá do postele. Těšíme se oba dva.