Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den sedmý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Přesto že v okolo půlnoci bubnovaly do stanu dešťové kapky, probouzíme se do sucha. Vítr musel stany ještě vysušit. Vstáváme v půl sedmé, nachystáme snídani, zabalíme ležení a vyrážíme ve čtvrt na devět.

Dnes je trasa poměrně dlouhá, takže se rozhodujeme zkrátit si ji po neznačených úsecích. Velmi záhy po tomto rozhodnutí zjišťujeme, že to možná nebylo zase tak moudré rozhodnutí. Ušetříme sice kilometry, ale energii a čas nejspíš ne, protože musíme sestoupat z útesů a pak stejnou výšku opět nastoupat. Kdybychom šli po značené trase, záliv bychom obešli. Během cesty přichází déšť. Musíme vytáhnout nepromokavé oblečení. U Odeceixe je krásná dlouhá pláž. Zároveň tu potkáváme množství poutníčků. Nejspíš tu startují dnešní den. My se snažíme najít místečko, kde by mi připravili kafíčko. Jsme tu ale brzy a restaurace otevírají až okolo jedenácté. Naštěstí nacházíme otevřenou malou pekárničku. Usedáme na rozvrzané židličky před výlohou a popíjíme esspreso. Dortík samozřejmě také nechybí. Trochu zklamání přichází ve chvíli, kdy hledáme obchod. Žádný pořádný jsme neobjevili. Nicméně vodu kupujeme v malém arabském krámku. Ještě vyhledáme veřejné WC. Při jeho návštěvě zastavují na ulici hasičská auta a vystupují z nich hasiči a hasičky ve slavnostních uniformách. Dozvídáme se, že dnes slaví 50 let od založení. Uděláme pár snímků - jak hasičů, tak i místní architektury. Cvakneme kostel a větrný mlýn. Vycházíme z města okolo nádherného muralu - obrazu lemujícího hlavní silnici. Touto cestou dojdeme na most, který nás dostane přes klikatící se řeku. Poté pokračujeme podél řeky zpět k pláži. Přicházíme na ni ale z druhé strany řeky, která se do oceánu v tomto místě vlévá. Po prudkém stoupání nás opět vítá písek v podobě dun. Písečné duny se střídají s útesy až do Azenhas do Mar - Čapí velmoci. Jak jsem si ji podle sebe pojmenovala. Čápi tu hnízdí snad na každém útesu. Ůchvatná jsou hnízda vystavěná na nepřístupných špičkách skalisek, do kterých bičují vlny. My však musíme ukončit cvakání fotek a zalézáme do kavárny. Opět začíná pršet. Ač je kavárna na útesu s výhledem na oceán a přístupem na pláž, svojí vábností nás moc nenadchne. Já si dávám kávu a Václav colu. Usedáme k upatlanému stolku. Kdybychom nepotřebovali úkryt před deštěm, asi bychom tohle místo nevyužili. Když se rozhlédnu kolem sebe, usuzuji, že tyto pocity má více lidí. Za našimi zády sedí pár s malým dítětem v nosítku. Mrněti je odhadem čtyři až pět měsíců, ještě nezvládne sedět bez opory. O nohy dospěláků jsou opřené velké batohy. Když se podívám na dítě, neoplývá zrovna radostí z cesty. Vede mě to k zamyšlení, kde končí rodičovská láska a péče o sebe sama a kde začíná sobeckost. Nicméně, třeba mělo dítě jen špatný den (chci doufat). To na poutích míváme občas všichni. Václav během mých filosofických úvah stihne navštívit místní toalety. Nepřichází zrovna nadšen. Na to, že musí toaletní papír vhodit do koše, už si pomalu zvykl. Na toalety bez prkének se zvyká špatně. Pro mě to novinka úplně není. Prostě takový kompromis mezi evropským a tureckým záchodem. Ale chápu, že je to nepříjemné. Jelikož nemáme odvahu dát si v tomto místě jídlo, jakmile přestane pršet, vyrážíme za zvuku čapího klapotání dál.

Písčitá cesta nás svede mezi lány polí se zeleninou. Velmi záhy pochopíme, že procházíme zeleninou farmou, která dost možná dodává zeleninu i do našich obchodů. Začíná opět pršet. Oblékáme nepromokavé věci a pokračujeme. Po levé ruce máme bambusový háj za kterým slyšíme dunění vln, jak se rozbíjejí o skaliska. Po pravé ruce se nám rozprostírají obrovská pole špenátu.

Za vytrvalého deště přicházíme k restauraci Carvalhal Beach Nature na okraji písečné pláže. Těšíme se na něco teplého a trochu sucha. Bohužel, dnes, nemáme možnost jejich pohostinnost vyzkoušet. A lokaci také neoceníme. Jelikož je opravdu škaredě, je zavřeno. Nicméně pod přístřeškem restaurace se tísní několik poutníčků zmoklých jako slepice. Mezi nimi zaslechneme povědomá slova. A hned se dáváme do hovoru se čtveřicí češek. Ty se rozhodly nakonec nepokračovat a řeší alternativní způsob dopravy do zarezervovaného ubytování. Nejspíš si zavolají Bolt. Jak nás informují, tato společnost tu funguje celkem spolehlivě. Vyměníme si další informace ohledně cestování po Portugalsku a když trochu ustane déšť, vyrážíme ukrajovat kilometry.

Už nás dnes celkem bolí nohy, ale potřebujeme dorazit až za Zambujeiru. Chceme ulehnout za městem.

Do Zambujeiry přicházíme okolo sedmé. Hledáme otevřený obchod. Nakonec nacházíme malou sámošku s milou babkou za pokladnou. Nakoupíme nejnutnější věci a pokračujeme za město. Opravdu doufám, že se bude dát přespat na místě, které jsem podle mapy vybrala. Moje naděje rychle ztrácí pevné obrysy. Odpočívadlo je u běžecké stezky a vedle silnice. Musíme jít dál. Václav také vytipoval jedno parkoviště u moře. Když k němu ale přijdeme, vyjde z nedaleké restaurace muž a vyzvídá kam jdeme. Když mu sdělíme, že dál po cestě a že nemáme zaplacené ubytování, je vidět jak je otrávený. Velmi nepříjemným způsobem nám sdělí, že dolů po cestě nic není, jen malá rybářská vesnice a cesta dál je dlouhá a náročná - dle jeho slov - nahoru a dolů a po schodech. Jelikož se snažíme cestovat ohleduplně a neobtěžovat místní naším způsobem cesty, nakonec zvolíme nepokračovat daným směrem, ale vydáme se po silnici. Pokusíme se najít místo tam. Podél silnice je vše oplocené. Nakonec asi po dalším kilometru zalézáme do borovicového lesa. Procházíme okolo červených výstražných cedulí. Tajně doufám, že nám "jen" sdělují, že tudy vedou dráty vysokého napětí. Nejsem si jistá, jestli mě to uklidnilo, ale jinou možnost v tuhle chvíli už nemáme. Potom co vstoupíme mezi borovice, zjišťujeme, že se jedná prakticky o zorané pole osázené borovicemi. ležení rozkládáme už za tmy. Cítím se fakt nepříjemně. Rychle povečeříme salám a chleba a jdeme spát.