Rota Vicentina aneb Fisherman’s trail - den šestý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Ráno se probouzím zachumlaná pod peřinou a slyším jak kapky buší do parapetu. Mrknu na hodinky, ještě je brzy, znovu usínám. Opět se probírám v pravidelný čas, v době, kdy vyzvání budík. Déšť mezitím ustal. Využívám toho, že máme sprchu na pokoji a ještě do ní na chvíli vlezu. Pak zabalíme věci a přesouváme se do jídelny. Celý dům ještě spí. Václav se bezpodmínečně musí vyfotit s vystaveným surfem. Opatrně jej snímáme ze zdi, cvakneme fotku a šup s ním opět na jeho místo. Pak zasedneme ke stolu ke snídani. Dům se pozvolna začíná probouzet. Mizíme dřív, než se s našimi spoluspáči stihneme setkat. Jakmile vyjdeme ze dveří, začíná opět pršet. Naštěstí se jedná pouze o krátkou přeháňku.

Dneska nás čeká cesta po pobřeží, která nás vyvede na výběžek u města Aljezur, ironií je, že se v něm také dnes probouzíme.  Spíme v nové části, která k městu náleží. Nechceme si však cestu zkracovat. Zároveň to z map vypadá, že výběžek bude nabízet krásné výhledy. Jakmile vykročíme mimo obydlenou část, zaboříme nohy do písečných dun. Po dešti je vlahý vzduch. Obklopuje nás borovicový lesík. Je příjemné ráno. Cestou řešíme naši obvyklou otázku - jak asi vypadá ten korkovník? Poznáme to, až ho uvidíme? S touto polemikou na rtech přicházíme na útesy. Od oceánu dnes hodně fouká. Za zády máme městečko Arrifana. Přicházíme do městečka Monte Clérigo. Tady nás opět dohání déšť. Usedáme na lavičku na zahrádce restaurace, která je ještě v tuto hodinu zavřená. Jsme jedni z mála jedinců, kteří jsou v tuhle dobu vzhůru. Dalšími je něměcký pár, který si k nám pod stříšku přisedá. Jak zjišťujeme, zaujala je naše řeč, protože jim přišla povědomá. Dáváme se do řeči. Do Portugalska se vypravili z Drážďan. Václav statečně bojoval s konverzací. Já jsem statečně přikyvovala :D tohle byla jedna z chvil, kdy jsem byla opravdu ráda, že ho mám s sebou :D Míjíme městečko Espartal a jak jsme už ráno věděli, stezka nás přivedí opět do Aljezur, ale tentokrát již do historické části. Před příchodem do města probíhala diskuse, zda nezbytně nutně potřebujeme navštívit zříceninu hradu nad městem. Jako správní Češi jsme si řekli, že když už jsme tu, tak přece zříceninu nemůžeme vynechat. Vystoupali na vrcholek se zříceninou. A museli jsme uznat, že jsme z Čech celkem rozmazlení. obvodové zdi hradu jsme obešli cca za pět minut. Koukli jsme na město, překontrolovali místní graffiti a zhodnotili, že po cestě do města ještě pěkně zmokneme. A že to možná za tu zastávku úplně nestálo. Déšť nás zastihnul už skoro ve městě. Zapadáme do první restaurace, kterou potkáme. Zde si objednáváme jídlo z kolonky "typicky portugalské". Václav volí tuňákový steak s cibulovou omáčkou. Poté co mu talíř přinesli jsem konstatovala, že steak vypadá dobře, ale ta olejová červená omáčka se mě teda vůbec nelíbí. Já jsem z nabídky zvolila tresku s druhým typem omáčky. Těžko říct, co to znamená, ale neměla by být cibulová. Když mi rybku přinesli, tak kus ryby plaval v úplně stejné omáčce, jako ten Václavův steak. Červená omáčka s cibulí, jen ryba byla jiná. A tak teda úplně nevím no. Výhodou tohoto jídla bylo, že nás opravdu zasytilo. A nakonec to bylo i celkem dobré. Nicméně nejsem úplně gurmán, příště si dám asi burger :D který vyjde minimálně o polovinu levněji. Potom co jsme si nacpali bříška, já jsem doplnila dávku kofeinu a zápis do deníčku, přestalo také pršet a tak byl čas vyrazit dál. Dnes nás čeká ještě město Rogil, kde chceme nakoupit. Do městečka vede cesta loukami a borovicovými lesy. Sem tam procházíme okolo nějakého stavení. V jedné části nás cesta vede okolo plotu, za kterým jsou zjevně okousané stromy a keře. A jak tak procházíme podél, zahlédneme stopy. Zastavíme se a Václav se ptá "co je to za stopy" a já mu bez rozpaků odvětím "to vypadá jako od velblouda, ale kde by se tu vzal velbloud". Pak popojdeme o pár kroků dál a ve stínu stromů zahlédneme zvláštní kozy s obřími rohy. Takové ty africké, které našinec zná jen ze ZOO. Když se lépe rozhlédnu, zjistím, komu stopy patří. Velbloud to sice není, ale lama ano. A hned za ní zebra. Tak takhle je to. Jinak cestou ještě párkrát zmokneme, vysvlečeme se, usušíme a zase zmokneme.

I přesto, že se den už pomalu blíží ke konci, stále potkáváme zapomenuté poutníčky. V Rogil naštěstí stihneme ještě otevřený Spar a tak pořizujeme vodu a nějaké ty dobrůtky. Po nákupu zvedáme batohy a míříme za město na vybrané místo k nocování. Jelikož je celý den silný vítr, a vybrané místo máme na útesech, rozhodujeme se nestavět stan až na útesu, ale v zákrytu borovicového lesíka. Okolo osmé rozbalujeme ležení, tentokrát se nám podaří udělat i časosběrné video, o které se pokoušíme od začátku cesty a vždycky na to zapomeneme. Hned pak zapadáme do spacáků. Chvíli ještě žvaníme, než nás úplně dostihne únava.