Rota Vicentina aneb Fisherman's trail

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Původně byly ve hře dvě možnosti - Přechod Mallorca nebo Rota Vicentina v Portugalsku. Nakonec vyhrálo Portugalsko, protože Velikonoční volno vyloženě vybízí k delší dovolené bez "vyplácání" si dnů volna v práci a Mallorcu dle našeho názoru lze zvládnout za prodloužený víkend. Poté co jsem si stanovila délku cesty - kdy různé servery uvádějí k délce Fisherman's trailu různé údaje (od dá se to zvládnout za 7 dní, po cesta trvá 12 dní) - na 12 dní počítáno s odletem i příletem a s tím, že cestu po pobřeží půjdeme  devět dnů. Václav, se kterým jsem se domlouvala, se ukázal být ještě větším střelcem a zkrátil pobyt na dnů 11 tzn. na putování po útesech nám vyšlo dnů 8. Protože proč by si plýtval dovolenou :D zároveň na 11 dní vyšly celkem slušně ceny letenek, jejichž hodnota se průběžně měnila do výšin takových, že jsme přemýšleli, jestli je vůbec koupit. Nicméně pěšky se nám tam jít nechtělo a tak jsme po různých váháních, vyčkávání a kombinování zakoupili dvě jednosměrné letenky. Jelikož se Rota Vicentina dá jít obousměrně, zvolili jsme směr cesty z města Lagos s cílem v Porto Covo. Jeden let tedy byl do Faro a zpáteční pak z Lisabonu.

Kdo má Fisherman's trail nastudovaný od A do Z se nejspíš podiví, proč jsme neukončili cestu až v Sines, kde oficiálně končí. Má to úplně prostý důvod. V Sines se standardně startuje a cesta začíná na parkovišti autobusu na okraji města. Pro nás to bylo natolik dehonestující zakončení tak krásné cesty, že jsme se rozhodli zakončit ji v malém rybářském městečku Porto Covo. Z Porto Covo je to do Sines ještě 20km. Tedy jedna etapa, pokud by cestu někdo plánoval 🙂

Abychom měli klidný odlet z Prahy, Václav přijíždí už ve středu večer a já mu poskytuji azyl. Hodíme do sebe kebab a já jdu ještě dobalit poslední věci. Sama jsem tomu nevěřila, ale veškeré vybavení včetně stanu, spacáku, karimatky, vařiče (bez bombičky), péřové bundy a všechny ostatních maličkostí se mi vlezou do 40l batohu. Václav už jen odpočívá a popřípadě hodnotí co vzít a co ne.

Ráno vyrážíme na letiště s dostatečným předstihem, abychom měli čas na zabalení batohu do potravinové fólie a na odbavení. Odbavení probíhalo opět ve znamení zmatků, protože nejsme vlastníky letenek pro první třídu a tedy nemáme nárok na odbavení živým člověkem a musíme hledat odbavovací zařízení, kde lze udělat odbavení online. Pominu fakt, že i u tohoto zařízení musí stát člověk, protože většina lidí si sama odbavit zavazadlo nezvládne. Takže mi nějak unikl význam této vychytávky. Nicméně my jsme šikulíci a zvládli jsme to sami, takže budeme celý let se zatajeným dechem čekat, zda za námi naše batohy taky dorazí. Osobním odbavením procházíme v pohodě a tak máme ještě 30 min. do otevření gatu. Po nastoupení do letadla hodnotím, že je menší, než to, kterým jsme letěli na Island. Snad nespadne. S Václavem sedíme vedle sebe, gentlemansky mi uvolnil místo u okénka. V tomhle jsem jako malé dítě. Jelikož mi velké pohybující se kovové konstrukce nedělají příliš dobře - ať už se jedná o trajekty nebo letadla - vzlet pro mě byl celkem nepříjemný, ale jakmile jsme se dostali nad mraky, uklidnila jsem se. Z výšky jsem pozorovala vesničky a políčka. v půl dvanácté přistáváme v Zurichu, kde máme plánovaný přestup. Je tu o poznání tepleji. Při čekání skousneme bagetu a marlenku. Na letištní hale vládne celkem klid. Zabydlíme se v odpočinkové zóně a vyčkáváme. Na letence je uvedený čas 13:40. Jelikož si myslíme, že je to čas otevření gate, tak se v 13:30 přesouváme. Jaké je naše překvapení, že se nejedná o čas otevření brány, ale o čas odletu. Na burger, který jsem si chtěla koupit musím zapomenout a my nastupujeme do plného letadla. Je obrovské. Jak se dozvídám od kapitána (je to asi jediná informace, kterou jsem pochytila) jedná se o Airbus A350. Letadlo má 3 řady sedadel. Sedíme v té prostřední. Nakonec než vzlétneme, trvá to ještě asi hodinu. Po vzletu můžu z letadla obdivovat zasněžené Alpy a pak usínám. Probírám se chvíli před přistáním ve Faro. Letiště je tam malé a tak celkem rychle nacházíme místo se zavazadly. Na ta svá jsme si museli notnou chvíli počkat, ale naštěstí nám dorazila. Vydáváme se tedy hledat autobusovou zastávku, abychom se dostali k Decathlonu na okraji centra města. Musíme ještě zakoupit plynové kartuše, ať máme na čem vařit. Najít zastávku byl dost oříšek. Nakonec přicházíme zpět k letišti, kde je malé "nádražíčko". Zde nakonec nacházíme autobus, který by nás při troše štěstí mohl dovézt někam poblíž. Máme štěstí. Na zastávce je k tomuto autobusu i uveden jízdní řád. Je to poprvé a naposledy, kdy se s rozpisem jízd linky v Portugalsku setkáváme (ale to jsme to ještě nevěděli :D ) Nastupujeme tedy na autobus č. 16 a vyrážíme. Výstup na správné zastávce i nákup kartuše proběhl bez problémů. Komplikace nastala při hledání zastávky, kde by mohl stavět autobus, který nás odveze zpět na letiště. Měli jsme totiž zjištěné, že z letiště nám jede přímý autobus do města Lagos, kde máme zarezervované ubytování. Bohužel ani Portugalci sami nevěděli, jaké linky jim na dané zastávce staví a která linka nás dopraví na letiště. Takže nezbývalo nic jiného než se ptát každého řidiče, který na zastávce zastavil. Nakonec jsme se dozvěděli, že bychom měli zachytit i linku mířící na letiště. Důvod proč není rozpis linek nikde uvedený je prostý. Autobusy prostě na čas nejezdí. Rozhodně ne tak na čas, jak jsme rozmazlení z Prahy. Nakonec tedy nějaká linka na zastávku přijela a odvezla nás na letiště.

Co jsme si nezjistili - a co je naše chyba - je fakt, že lístky na dálkovou dopravu je třeba rezervovat dopředu. Situace, kdy si lístek zakoupíte 20 minut před odjezdem autobusu prostě neexistuje. Online rezervační systém se uzavře minimálně hodinu (spíš víc) před odjezdem a už nemáte šanci zjistit, zda je v autobuse volné místo. Poslední naději jsme vložili do infocentra, kterého jsem si všimla v letištní hale. Jdeme tedy na výzvědy tam. Milý pán na nás vytřeští oči, když mu sdělíme, že se potřebujeme dostat do Lagos. Jako první nám sdělí, že jízdenku na autobus už určitě nezakoupíme. Načež nás nasměruje zpět do města (odkud jsme se právě vrátili), abychom využili vlakovou dopravu, že je to nejlepší řešení. Dokonce nám ukázal něco, co vypadalo jako jízdní řád MHD a sdělil nám jaká linka, kdy a z jaké boudičky pojede. A tak absolvujeme další půlhodinovou cestu do centra, abychom deset minut po vystoupení z autobusu dorazili před vlakovou stanici. Moje hláška "ty vole tady to vypadá jako na nádraží v Chocni" bude asi vypovídající :D A to jsem tím ještě Choceňské nádraží dost urazila, protože to je pěkné a opravené. Přes ušmudlanou nádražní halu a nákup lístku na vlak, jsme se dostali na perón, kde čekalo něco, co bychom v dobrém rozmaru mohli nazvat vlakem. Jestli si myslíte, že červené osobáky, které nám tady jezdí jsou něco zastaralého, tak vyražte do Portugalska 😀 bude to pro vás jistě zážitek. Nastoupili jsme do překvapivě čistého vlaku a usadili se v interiéru minimálně z 80. let. Po rozhlédnutí jsem zjistila, že s námi cestují ještě dva cestující. Jakmile jsme zabrali sedačky, přikolébal se průvodčí a něco na nás začal drmolit. Nakonec jsme se domluvili, že vlak má plánovanou výluku a že budeme muset přestoupit na autobus. Tak to už jsem dostala záchvat smíchu, protože ani jeden z nás nezaznamenal, kdeže to máme vlastně vystoupit. Venku tma jako v ranci, stanice nejsou osvícené a ve vlaku nikdo. Když jsme zastavovali v nějaké stanici, Václav nervózně přešel po vagónu, aby zjistil, zda už nastala chvíle přesunu. Z této stresové situace nás po asi hodině a půl vysvobodil průvodčí, který za námi osobně přišel a upozornil nás, že ta chvíle právě nastává. Pohlídal si taky náš nástup do výlukového autobusu. Uff. Tak tohle jsme zvládli. Teď musíme vyřešit to zpoždění, které jsme výlukou nabrali. Na ubytování je checkin do jedenácti a to rozhodně nestihneme. Václav bere telefon a nahlašuje naše zpoždění z důvodu dopravy. Obratem dostáváme zprávu o sečkání obsluhy do našeho příjezdu. Do Lagos přijíždíme s půlhodinovým zpožděním, tedy okolo jedenácté. Chopíme se batohů a za deště vyrážíme rychlým krokem na adresu ubytování. Nemělo by to být daleko.

Okolo čtvrt na dvanáct už držíme v ruce klíče od krásného malého pokojíčku se s prchou. Záchod je společný na chodbě. Odkládáme batohy a zalézáme do postele. Všechno ostatní se vyřeší ráno.