Rota Vicentina aneb Fisherman's trail - den pátý

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Krátce po svítání se probouzíme mezi dunami. Budík nám pravidelně vyzvání v 6:30, ale svítá až okolo sedmé. Než se nasnídáme a zabalíme, slunce vystoupá tak vysoko, že paprsky ohřívají i naše ležení. Stany jsou mokré, ale v noci nepršelo, musela tedy být vysoká vlhkost ve vzduchu. Okolo osmé jsme připravení a zvedáme kotvy. Naše dnešní cesta začíná chůzí přes pláž, která má přibližně kilometr. Poté co ji líným krokem zdoláme, vystoupáme opět na útesy.

Přibližně po osmi kilometrech přicházíme do Carrapateiry. Malého malebného městečka, které se stává na noc útočištěm pro mnoho poutníků. My přicházíme akorát na otevíračku místního obchodu. Před výlohou obchodu už trochu nervózně přešlapuje několik postav s batůžky na zádech. Před dalším dnem cesty, také chtějí doplnit zásoby. Mě po včerejšku bolí nohy, takže náš nákup nakonec zařizuje Václav. Potřebujeme doplnit vodu a nějaké pochutinky. Pro mě především nějaké ty cukry v podobě sladkostí. Křivolaké uličky městečka nás dovedou k místnímu kostelu vypínajícímu se nad městem. Od kostela je rozhled na malebnou vesničku zasazenou do říčního údolí. Na protějším vršku střeží městečko větrný mlýn. My však scházíme dolů do dun a k říčnímu korytu. Řeka je to velmi zvláštní. Teče jen velmi líně a je to vlastně líhniště žab. Trochu mi to připomíná biblický příběh o deseti ranách Egyptských, kdy na Egypt byla seslána pohroma v podobě přemnožení žab. Kvákání mezi dunami zní trochu nepatřičně. Chůzí podél řeky dojdeme až do míst, kde se mísí slaná voda se sladkou. Zde už žáby nejsou a voda jde celkem snadno přebrodit. Tím se dostáváme na velikou pláž. Neodolali jsme. Usedáme do písku udusaného nočním přílivem a kocháme se výhledem. Na pláž přicházejí další lidé. Někdo venčí psa, někdo si hraje s létajícím talířem. My se však musíme zvednout a pokračovat dál. Poté co jsme pláž přešli, nás cesta vyvedla mírně do vnitrozemí. Pod nohama máme najednou místo dun udusaný písek, cestu lemují stromy. Na této cestě se s tím setkáváme snad poprvé. Přijde mi to tu jako obrázky z Austrálie, už chybí jen klokan.

Odpoledne přichází vydatný déšť. Naštěstí máme zarezervované ubytování a jsme od něj jen dvě hodiny chůze. Poslední kilometr šlapu už jen silou vůle. Stále prší, jsme promáčení a v botách máme potoky. Ubytování byl mělo být v sektoru apartmánů. Nemůžeme však přesnou adresu najít. Když už začínáme být zoufalí z toho, že se nemůžeme zorientovat, ozve se nám za zády hlas. Dům jsme hledali na protější straně ulice. Ohlédneme se, postava, která na nás volá stojí před domem s arabským nápisem na zdi. Celkem mě to zaskočí. Ale jen do té doby, než vstoupíme dovnitř. Obsluha je příjemná, evidentně je zvyklá na promáčené poutníky. Prostor hostelu je precizně upravený. Ve spodním patře je recepce, několik pokojů, společná kuchyň a jídelna. V jídelně visí na zdech krásné dřevěné surfy. Z kuchyně vedou dveře na zahradu s bazénem a grilem. Ideální místo pro týdenní dovolenou. Náš pokojík se nachází v patře domu, do kterého vedou dřevěné schody. Pokojíček je malý, akorát na postel a dva noční stolky, má však ještě vestavěné patro, takovou malou zašívárnu nebo místo na spaní pro dítě. Součástí pokoje je i malá koupelna. Toho hned využívám a zalézám do sprchy. Je to dost příjemná změna. Ze sprchy se schovám rovnou pod peřinu. Chudák Václav bude spát zase ve spacáku. To že tady fungují s jednou velikou peřinou přes celou postel může být někdy dost nevýhodné. Václav je statečný a když se osprchuje a zjistí, že přestalo pršet, jde ještě do místního obchodu. Já další výpravu odmítám a vařím si adventure menu. Po jeho návratu zasedneme k večeři. Vzpomínáme na "paní Kolínkovou", kterou jsme dnes předcházeli. Pro lepší orientaci spolupoutníků si k nim přiřazujeme vlastnosti. Tato slečna měla evidentně potíže s chůzí. Buď jí bolelo koleno nebo měla hodně velké puchýře v botách. Snad také spí v suchu a teple. Trochu ji s Václavem podezříváme, že je to "paní Prasátková", se kterou jsme se střídavě předcházeli první den. Ta si svoji přezdívku vysloužila tím, že na batůžku zepředu v síťce nosí malé plyšové růžové prasátko. Je mi tím velmi sympatická. Můj modrý slon v boční kapse má hned kámoše na cestě a určitě se mu jde veseleji :D Nicméně dnes jsme nemohli posoudit, zda se jedná o tutéž osobu, neb přes batoh měla pláštěnku. A tak je to pro nás velká záhada.

Uléháme s vědomím, že dnes v noci bude hodně pršet a my budeme v suchu. Tohle jsme fakt vychytali.