Rota Vicentina aneb Fisherman's trail - den třetí

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Probouzím se ve stanu do kterého zvenčí v intenzivních pravidelných intervalech ťukají dešťové kapky. Chtěli jsme vyrážet brzy, ale za stávajícího počasí to nemá smysl. Povaluji se tedy ve spacáku a čekám až ťukání přestane. Ještě usínám. Po probuzení zjišťuji, že klapot kapek na látku ubykace ustal. Je však dusno. Bolí mě hlava. Musím se vyhrabat ze spacáku a začít fungovat. Čerstvý vzduch mi snad udělá dobře. Václav ještě spí. Dopřeji mu ještě chvilku oddechu a jdu si zatím vyčistit zuby a umýt se. Když se vrátím ke stanu, začíná se hrabat ze své ložnice i on. Připravíme si naši oblíbenou cestovní snídani dehydrovaná vajíčka od Adventure menu a sbalíme ležení. Hned první den balíme stany mokré. Tomu říkám začátek. Portugalsko je jedna z nejméně deštivých zemí v Evropě :D Nechápu, že nám už od začátku prší. Stany budeme muset někde cestou prosušit. Vyrážíme po osmé.

Po překonání dvou kilometrů po silnici se dostáváme do ještě spící Salemy. Jediné co ruší tiché ráno jsou vlny rozbíjející se o přístavní hráze. Chvíli se pokocháme pohledem na probouzející se rybářskou vesnici a na vzdouvající se vlny. S trochou zájmu nás přijde omrknout místní čtyřnohý hlídač. Když zjistí, že nejsme vůbec zajímaví, odkráčí zkontrolovat svůj rajón. A my se vydáváme po zelené značce. Jak jsme se večer dozvěděli od našeho souseda v kempu, dnešní etapa bude pořád nahoru a dolů a bude náročná. Záhy poté co vyjdeme na útesy, se přesvědčujeme o tom, že měl pravdu. Přesto nám náročnost trasy vynahrazují výhledy, které se před námi otevírají pokaždé, když vystoupáme na útes. Je fascinující jak se krajina a hornina útesů mění v závislosti na překonané vzdálenosti. S každým výhledem se nám mění barvy před očima. A to jak barva vody, tak barva hornin, ze kterých jsou útesy tvořené. Prakticky každé panorama doplňuje třpytivě bílá pláž rozprostírající se od útesu k útesu. Není divu, že oblast Algarve, ve které se nacházíme je v Portugalsku hlavní turistickou destinací. Jakmile se vyškrábeme na jedno z dalších skalisek, vítr od otevřené vodní hladiny přinese dešťový mrak. Než se stihneme obléknout do nepromokavých věcí a nasadit pláštěnku na batohy, pršet přestává a opět vychází slunce. Rezignujeme. Dnes budeme nejspíš cestovat mokří a stany nejspíš také neusušíme. Alespoň je teplo. Necháváme pouze pláštěnku na batozích. Pod podrážkami se nám střídá písek pláží a kameny při výstupech na útesy. Takto přicházíme do Sagres.

Městečko se vypíná na 50-70 m vysokých útesech. Zastavujeme u obchodu, abychom si koupili vodu a nějaké ovoce. Rozlohou obydlená oblast nevypadá moc veliká, přesto má v centru malý park, kterému dominuje socha Infante D. Henrique - u nás známého pod jménem Jindřich Mořeplavec. Prince, který sponzoroval mořeplavectví a námořní obchod. A zasloužil se tedy o Rozvoj Portugalska. Své sídlo měl v Lisabonu a právě v Sagres. Pod jeho dohledem zde místní obyvatelé i dnes tráví volné odpoledne, jakoby tady déšť přicházející od oceánu neexistoval. Někdo griluje, někdo hraje petanque. Obhlédneme Jindřicha a vydáváme k našemu dnešnímu kulturnímu cíli - pevnostem vzdorujícím již po staletí mořskému příboji. První z nich - Fortaleza de Sagres rozprostírající se na Ponta de Sagres - mys prakticky přiléhá k městu Sagres.

Pevnost nechal vybudovat právě Jindřich Mořeplavec. Během staletí prošla několika stavebními úpravami. V dnešní době je to jedna z nejnavštěvovanějších památek v oblasti Algarve. Vstup do pevnosti stojí 10E. Jedná se bývalou vojenskou pevnost, ze které lze obdivovat výhled na moře. Součástí pevnosti je také maják, kostel nebo muzeum. Celá pevnost kopíruje tvar výběžku. Zde je tak snadné představit si, jak se na otevřeném oceánu pohupují obchodní nebo válečné galéry. Je fascinující uvědomit si, že na stejnou půdu, na kterou klademe naše podrážky, dusala i chodidla Féničanů, Kartáginců, Římanů nebo Maurů. Z historického rozjímání mě vytáhne potřeba jít zase o kousek dál. A tak poté, co na nás dýchne trocha historie, obracíme naše kroky ke druhé z pevností rozprostírající se na Cabo de São Vicente.

Vzdálenost na mapě se nezdá být zase tak dlouhá, ale realita je hodně odlišná a nás na cestě mezi mysy dohání  večer. Proto se rozhodneme přespat nadivoko na útesech. Jako první padl nápad přespat u kostela Forte de Santo Antonio de Relixe. Po příchodu zjišťujeme, že se jedná spíše o malou pevnůstku s kostelem ve které se nachází nějaká turistická atrakce. Přespání na tomto místě jsme tedy museli zavrhnout. A tak se vydáváme se dál na útesy. Místo se tu hledá špatně. Buď jsme blízko frekventované silnici nebo je písek porostlý kaktusy. Když už se pomalu vzdáváme, nacházíme písčité místo, kde lze rozložit ležení. A tak máme jedinečnou možnost z útesu Pontal Gordo sledovat na bezmračné obloze východ úplňku nad městem Sagres, tyčícím se nad bouřícím oceánem. Na potemnělé vodní hladině se zrcadlí rybí oko. My dojídáme večeři a zalézáme do spacáků.