Rota Vicentina aneb Fisherman's trail - den druhý

03.06.2025

Chtělo to prostě vypadnout. Někam za sluníčkem, vlnami, pískem a klamavým zdáním dovolené. Co lepšího si vybrat než jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě? Balíme stan, spacák, vařič a batůžky a vyrážíme vstříc dobrodružství...

Probouzíme se do krásného rána ve městě Lagos. Poté co proloupnu očka nemůžu se nabažit pocitu, že jsem se probudila do filmu Casablanca. Malou štěrbinou mezi těžkými závěsy proniká do pokoje proužek světla. Místnost je maličká, tak akorát na postel s velkou dřevěnou pelestí, dva noční stolky. V rohu se krčí umyvadlo s mosaznými kohoutky a schovaný sprchový kout. Vystrkuji končetiny do teplého rána a bosa stoupám na dřevěnou podlahu, která pod mojí váhou zakřupe. Odtahuji těžké závěsy a otevírám dřevěné okenice. Láká mě ven nesmělý zpěv prvních ranních pěvců. Otevřenými dveřmi vycházím na malý balkónek tyčící se nad spící ulicí. Na protější střeše pozoruji racka čechrajícího si peří. Ve vzduchu je cítit oceán. To jsou ty rána, co mi tolik scházela. celým tělem mi projede vzrušení. Dobrodružství začíná. Chvíli pozoruji paprsky plížící se po střechách domů a pak využívám příležitosti vlézt do sprchy.

Následně pobalíme věci. Naposledy překontrolujeme obsahy batohů a vyrážíme do ulic spícího města. V malém krámku kupujeme snídani, abychom si na ní pochutnali na nedalekém námestíčku, které plynule přechází v kolonádu s výhledem na oceán. Úplně jsem zapomněla jaké ráno bývají vlny. Po snídani začneme prozkoumávat město. Radnice, kostel a historické hradby, kterými se dostaneme na pláž a k první značce naší cesty. Pláž je po odlivu plná mušlí! Nemůžu odolat a strávím nějaký čas přebíráním písku, hledáním, sbíráním a odhazováním mušlí. Samozřejmě hledám tu jedinou - svatojakubskou. Štěstí mi nepřeje a tak se rozhlédnu kolem sebe. Útesy, které nás obklopují jsou fascinující. Tvary, které voda vymlela do červených skal jsou při každém pohledu jiné. Po značce tedy vycházíme vzhůru na útesy. Vydáváme se po modrozeleném značení. Po chvíli zjišťujeme, že pláže na tomto úseku budou na každém kroku. Z útesů na ně vždy vede sestupová cesta. Na některé pláže se podíváme, abychom se pokochali pohledy na útesy přímo od hladiny oceánu. Některé pláže musíme vynechat, jinak bychom daleko nedošli. V mapě jsou značené ty nejlepší vyhlídky. Cesta z Fara je nad útesy upravená dřevěnými chodníčky, které tyto vyhlídky propojují a tak se nám jde velmi pohodlně. Občas potkáme první nedočkavce. Postupně lidí na chodnících přibývá a je jasné, že je to turisticky velmi oblíbená oblast. Jsme fascinovaní výhledy, kdy každý útes je jiný, z každé vyhlídky je potřeba pořídit fotografii, protože barvy a tvary útesů se neustále mění. Užíváme si nádherné slunné počasí, větru vanoucího od otevřeného obzoru, který je plný soli. Zastavujeme abychom se dívali na tu nekonečnou dálku vodní plochy, která se před námi otevírá. Je krásně teplo. Už ráno nás obklopovala teplota okolo osmnácti stupňů. Postupně během dne se teplota zvedá, ale obloha se zahaluje do podmračena. Přesto se na pláže vydávají lidi v plavkách, aby zde trávili volný den. My si popohodíme batůžky na zádech a pokračujeme. Nad hlavami nás provází krákání racků. To, že je pod mrakem nás netrápí. Hlavně, že neprší.

Po několika kilometrech využíváme příležitosti a občerstvujeme se v restauraci u jedné z pláží. Můžeme se kochat pohledem na oceán. Obzor nám však nabízí také jiný pohled. Rychle se pohybující tmavá mračna. Zatímco si cpeme do břicha burger a colu, se děj na pláži rychle mění. Koupající se rodinky z pláže zmizeli a nastoupili skupinky surfařů, kteří využívají vln, které tvoří vzdouvající se vítr. Pršet nezačalo a tak zvedáme kotvy. Ještě nás čeká notný úsek cesty. Na této etapě nastoupáme nejspíš největší převýšení z celé cesty, jelikož trasa vždy vystoupá na útes a poté poutníka svede dolů k pláži, aby následně stoupal na nový útes. Takto nás modrozelená značka dovede až do městečka Luz. Jedná se o malé, původně rybářské, městečko s nádhernými zákoutími. Stezka nás provede křivolakými uličkami mezi bílomodrými domky. Jakmile je příležitost, stojím ve frontě na zmrzlinu. Abych si atmosféru přímořského městečka vychutnala všemi smysly. Ulice zdobí rozevřené květy rozličných květin. Rozeznávám ibišek. Jeho červené nebo bílé květy jsou na každém kroku.

Nádhernými zákoutími vyjdeme z města a po útesech se dostaneme až do Salemy. Vzpomenu si na knihu Alchymista, ve které je jedna z nejdůležitějších postav Král ze Salemy. Uvidíme jestli i na naší cestě nalezneme poklad :) zatím se snažíme nalézt obchod, kvůli kterému si musíme zajít tak kilometr a půl do kopce. A ještě je tam protivný prodavač. Neskutečně mě to otráví. Nicméně potřebujeme se vrátit přes celou Salemu, abychom se napojili na cestu do kempu za městem. Je to ještě další dva kilometry a já sotva pletu nožičkama. Kemp je mimo trasu, takže ráno budeme muset zase zbytečně ťapat zpět, ale respektuji Václavovo přání přespat v kempu. Stejně bychom tady těžko hledali místo na přespání. Eco camp nabízí glamping i místo pro postavení vlastního stanu. Obsluha kempu je naštěstí tak o 1000% příjemnější než prodavač. Dostáváme náramek a instrukce, kde si můžeme postavit stany, kde je možné dobít telefon a jak fungují sprchy a toalety. Je milým překvapením, že do sprchy nepotřebujeme žeton. Postavíme stany a já jdu vyzkoušet sprchy. Vracím se nadšená. Oproti zkušenosti s kempy v Čechách jsou sprchy a vlastně celé sociální zázemí hezky čisté. Využiji umyvadla a přeperu ponožky. Cena za přespání byla také přívětivá. Takže jediný nedostatek je to, že je mimo naši trasu.

Usínáme s vědomím, že v noci bude pršet. Uvidíme, co na to naše stany.