Rychlebské hory - Lví hora, Studený, Smrk - tři české tisícovky

Ráno okoukneme nebe, zjistíme, že voda nepadá, a tak naložíme natěšené psisko do kufru, chytneme batůžky se svačinkou a vyrážíme směr Rychlebské hory.

Přibližně po hodince jízdy autem zastavujeme v Horní Lipové na parkovišti. Jsem celkem překvapená, že tu něco takového nacházíme. Jedná se o upravenou větší plochu, která je opravdu oficiálně parkovištěm. Je neskutečně pohodlné přijet a zaparkovat, aniž bychom museli řešit, jestli tam můžeme stát.

Zamykáme auto a rozhlížíme se po značení. Jelikož žádné nevidíme, sahám po telefonu. Signál nikde. A tak hned na začátku cesty zjišťuji, že jsem si nestáhla offline mapy. Zdenda sice signál má, ale zase nemá naplánovanou cestu uloženou :D Začínáme tedy celkem stylově – nevíme, kam jít.

Já jsem si pamatovala, že první barva značky na naší trase je žlutá, ale jestli je už z vesnice, nebo kde byl první rozcestník… no jo. To jsem já. Vydáváme se tedy k autobusové zastávce, to bývá celkem dobrý bod. Rozcestník tam je a navede nás, kudy se po naučné stezce dostaneme na žlutou. První překážka překonána.

Samozřejmě hned na začátku nás čeká stoupání. Já funím jak parní lokomotiva. Lokinek si konečně užívá běhání do kopce a z kopce, asi aby mě dal jasně najevo, že je to přece hračka a Zdenda se taktně snaží čekat. Takto se dostaneme až na Oblý vrch, kde se poprvé ztratíme. Respektive se zakecáme. Já sice zaznamenám pokyn pro značení „za 50 m odboč“. Ale jak rychle ta informace do mého mozku přišla, tak rychle odešla. Asi po kilometru Zdenda říká: nejdeme blbě? Jdeme z kopce. Blik – můj mozek zrovna sepnul správný čudlík. A tak se vracíme. Odbočujeme na správnou cestu, která samozřejmě vede do kopce. Dneska mám to stoupání celkem protrpěné. Moje tepovka je stejně vysoká jako když umírám v tělocvičně. Nedá se nic dělat. Tempo se musí přizpůsobit mně, a tak stoupáme celkem líným krokem.

Prozatím byla obloha slunečná, ale během chvíle se vytváří oblačnost a začínají padat dešťové kapky. Zdenda s klidným pohledem na nebe pronese, že si nevzal bundu na déšť. Já si ji vzala, ale vůbec se mi do ní v tom horku nechce. Jak tak řešíme počasí, ztrácíme se podruhé. Přehlédli jsme značku a vykračovali si po pěšině, která asi po kilometru pěšinou přestávala pomalu být. A tak se vracíme. Díky tomu zjišťujeme, že jsme vystoupali dostatečně vysoko a déšť prochází pod námi v údolí. Takže bundy ani nebudou potřeba. Je to zajímavý pohled, který znám spíše z Alp. Nečekala bych ho v našich kopečcích.

Nacházíme správnou značku a pokračujeme. Lokinek se s námi zjevně trochu nudí, takže vyhledává ty největší klacky a snaží se je táhnout s sebou. Občas zavětří zvěř. Naštěstí je Zdenda připravený a já se tak dozvídám jak funguje elektrický obojek, jak se používá a jak moc to bolí. Lokinek taky zjišťuje jak to bolí. Evidentně efektivní nástroj jak vrátit jeho myšlenky k tomu, že si na výlet vzal dva dvounožce. Vystoupáme na Lví horu (1040 m.n.m.) Pár fotek u rozcestníku, pauza na napití a pokračujeme po žluté na nedaleký vrchol Studený (1042 m.n.m.). Užívám si krásnou přírodu. Obklopují nás lesy, pod nohy šustí mech. Původní plán byl ze Studeného jít k Bučínskému potoku a na Sokolí skály. Ale já dnes opravdu nějak nejsem ve formě, takže zkracujeme a u rozcestníku Tři studánky se nevydáváme po modré, ale pokračujeme po žluté k útulně Mates. Za zmínku stojí, že cestou jsme potkali pouze dva lidi. Jednoho právě na rozcestí Tři studánky. Druhého pak u útulny Mates. Tak jako my tam svačil nějaký poutník. Já jsem se na svačinkové pauze ukázala jako odchovanec naší maminky a vytáhla jsem pro každého proteinovku, sušenky - pro mě Bebe, pro Zdendu Polomáčenky, protože je má prostě rád a banány. Toasty mi pro tenhle výlet přišly už trochu přestřelené, takže ty nebyly :D Zároveň domluva byla, že se někde stavíme na jídlo.

Poté co jsme spořádali veškeré zásoby a Lokin se začal nudit vyrážíme dál. Na náš hlavní cíl - nejvyšší vrchol Rychlebských hor - Smrk. Nyní už hlídáme rozcestníky a značky poctivě, takže správně odbočujeme ze žluté na červenou. Tím se dostáváme do PP rašeliniště na Smrku. A pro mě jedno velké překvapení! Po posledních deštích je tu mech stejně "plovoucí" jako jsem zažila ve Švédsku! Tohle je krajina, která mě opravdu baví. Procházíme rašeliništěm, mezi kleči. Často musíme hledat cestu, protože voda je všude. Místy se přechází špatně. Ale já si užívám každý krok. Přicházíme na vrchol. Cvakneme fotku. Samozřejmě mě s Lokinkem. A protože výhledy z tohoto vrcholu nejsou, zahájíme sestup. Volíme cestu po červené, kde se před vrcholem Klín napojíme na cyklostezku. To proto, že nechceme minout vodopády Vápenného potoka. Nemám úplně iluze o vodopádech v Čechách v létě. Ale my jsme na výletě po deštích. Přece jen by tam nějaká voda mohla téct.

Na silnici počítám zatáčky serpentin. Hlídám si abychom neminuli odbočku k vodopádům. Je dobře viditelná. Jedná se o pěknou lesní cestu. Vodopády sice tečou, ale velká podívaná to z cesty není. Už nescházíme až k nim. Lepší bude vypravit se sem na jaře ještě jednou. Po zimním tání to může být krásná podívaná. Dojdeme posledních pár kilometrů a než nasedneme do auta, zaparkujeme se v občerstvení Pod Lesním barem. Mají domácí limonádu a domácí Gelato. Já chtěla původně jen limču, ale nakonec já i Zdenda končíme u kafe, zmrzliny a já ještě limonáda. Lokinek trochu utře nos, takže ho to tam moc nebaví. Tady se ještě Zdenda druží s místním domorodcem. Popravdě já nestíhám konverzaci sledovat. Ale to asi nevadí, naštěstí se ode mně žádná velká komunikace neočekává. Doplním svému tělu hromadu cukrů a tvářím se spokojeně. Jak roste moje spokojenost, klesá spokojenost Lokiho. A tak se zvedáme, tentokrát už k autu. Ještě nás čeká zastávka na jídlo a cesta domů.

Nakonec musím uznat, že těch 15 km tentokrát úplně stačilo.