Silvestrovské toulání Orlickými horami

Jak to asi tak dopadne, když se vám snaží poradit vlakový personál....? :) aneb neplánovaná změna plánu nemusí být nutně ještě špatně.

Můj plán byl pro začátek jasný - na konec roku si užít přechod Orlických hor. Jo když člověk plánuje Bůh se směje. A tak nějak to bylo i s tímto výletem.

Už v prvopočátku mě Niky odmítla se slovy, že jsem blázen a že bude hnusně. Tato informace mě nemohla rozhodit, jelikož na mých výletech je z 90% hnusně a vypravila jsem se tedy na lov do rodinných vod. Oslovila jsem bratrance Václava. Ten mi den před odjezdem říká "jedu ale nemám vhodné boty" :D Tuto informaci jsem mírně ignorovala a označila ji za jeho problém. Nějaké boty nakonec našel, batoh sbalil a my vyrazili směr Polička, kde měla začít naše poetická cesta vláčkem. U při příjezdu do města mi aplikace ČD hlásila, že vlak má půl hodinové zpoždění. Jezdím vlakem pravidelně, takže když jsem si představila, že nás čekají tři přestupy a máme už na začátku zpoždění, trochu mě braly mrákoty. Nenechala jsem se však odradit a rázně jsem vstoupila na perón. Aplikace se naštěstí mýlila a vlak měl zpoždění pouze deset minut. V teple vagónku jsem si mnula ruce, jak to bude fajn výlet. Ruce jsem si nemnula dlouho, jelikož vlak samozřejmě nabíral větší a větší zpoždění. Nakonec jsme kalkulovali hledali a zvolili cestu přes Choceň, Týniště nad Orlicí a Doudleby.

Po přestupu v Chocni už jsme si říkali, že všechno klape jako na drátkách. Mlha za oknem, drobně mží, pěší cesta bude fakt hnusná. Stále doufáme, že v kopečkách bude o něco lépe. Jelikož jsme přijeli do Týniště se zpožděním rychle hledáme vlak. Průvodčí vystupující z protějšího vlaku se nám vehementně snaží pomoci a po zjištění, že naším cílem jsou Doudleby, nás navede do jednoho z vagónů. Usedáme a konejšíme se tím, jak se nám to povedlo zvládnout.... Ale jen do té doby, než stejná průvodčí, která nás před pár minutami usadila, opět přichází a nám pomalu dochází, že se někde stala chyba. S omluvou nám oznamuje, že jsme ve špatném vagónu a že vlak na Doudleby právě odjel. Jěště stíháme rychle vystoupit, abychom nejeli na opačnou stranu a z opuštěného perónu sledujeme světla vzdalujícího se vlaku. Je nám jasné, že v podmínkách, kdy je světlo maximálně do tří odpoledne, nemáme času na zbyt. Hledáme náhradní cestu. Nejrychlejší je nakonec hodinu počkat, nastoupit na autobus a změnit místo startu. Do Rokytnice se dnes v čas už nedostaneme.

Chytáme autobus směr Rychnov nad Kněžnou, kde následně přestupujeme na místní linku, která nás doveze na zastávku Nebeská Rybná - Julinčino údolí.

Při výstupu z autobusu se do nás zavrtá vlhko a chlad. Stále drobně mrholí. Nevzdáváme se a vydáváme se na cestu směr Říčky v Orlických horách.

Po příchodu do Říček nám hodinky ukazují něco okolo půl druhé. Máme tedy jasno. Polévka je to nejlepší, co pro sebe můžeme teď udělat. Přicházíme k wellness hotelu, usazujeme se u stolu a nacpáváme si bříško teplým jídlem. Ač v interiéru působíme jako pěst na oko, obsluha je suprová a my si čas pozdního oběda užíváme. Během této doby plánujeme změnu cesty. Víme, že nechceme minout Neratov. Tam tedy budou dnes mířit naše kroky. Nemáme však šanci přijít na místo pro spaní v čas. Budeme muset improvizovat. Možností by bylo přespání na Anenském vrchu. S touto informací vyrážíme opět do chladu.

Zpočátku se nám šlape dobře. Sníh je slehlý a umrzlý. Nemáme tedy potíže s schůzí. Čím výše stoupáme, tím je cesta namáhavější. Dostáváme se na úsek, kde je sníh nafoukaný a my se boříme po kolena do těžkého sněhu. Pomalu se začíná stmívat. Začíná na nás doléhat, kde budeme spát. Fouká a drobně mrholí. Spaní na rozhledně bude extrémně nekomfortní. Moc do řeči nám z toho není.

Když se konečně přestaneme brodit sněhem, narážíme na další překážku - upravená běžkařská trasa. Snažíme se ji co nejméně poničit, nicméně nelze jít jinudy a tak jdeme okrajem stopy. Předjíždějí nás dva běžkaři. Očekáváme, že dostaneme vyhubováno, ale mile nás překvapí a dávají se s námi do řeči. Taktéž cestují se stanem, ale v létě. Po pár prohozených větách se každý vydáváme svou cestou. Kola osudu se však neustále točí, což nás tentokrát ochránilo minimálně před nachlazením. Jak postupujeme stmívající se krajinou, kterou se prohání ledový vítr, přemýšlíme, jak to se spaním nejlépe udělat. A v tu chvíli potkáváme znovu naše "známé" běžkaře. Opět se dáváme do řeči, tentokrát už cíleně zjišťujeme, zda neví, kde jinde přenocovat. Doporučují nám nový turistický přístřešek u vojenské pevnosti Hanička. Když se zmíní o ohništi, je jasno. Sice nás to opět zdrží, ale lákadlo tepla nelze v danou chvíli přejít bez povšimnutí.

Měníme směr a místo na rozhlednu se vydáváme níže k pevnosti. Tma už nám šlape na paty. Přístřešek je pro nás splněný sen o dnešní noci. Nejen, že je chráněný před větrem, ale opravdu má ohniště a stranou je kůlnička se dřevem. Rozděláváme rychle oheň abychom se usušili a ohřáli. Okolo nás už je naprostá tma, rušená pouze kapající vodou z okraje střechy. Přesto, že je prosinec, teplota se pohybuje mírně nad nulou a vlhkost zalézá hlouběji než při mrazu. Nás však chrání teplo sálající z ohniště. Připravujeme si teplou večeři a přesto, že je teprve pět hodin, vytahujeme spacáky. Já rozbaluji i ukulele. Je to skvělá příležitost na cvičení. Václav je smířlivý posluchač. Sám si prošel výukou na kytaru, je k mým chybám tedy shovívavý. Písně prokládáme rozhovorem a popíjením teplého čaje. Čas nám pěkně plyne. Po osmé hodině naposledy přikládáme a uléháme ke spánku. Snad bude zítra lepší počasí.

Probouzíme se do mlhy. Jakoby nedaleko mlhu vařil samotný Kebule. Všechno je vlhké. Ze žhavých uhlíků znovu rozděláváme oheň. Jakmile se rozhoří, vstává se nám lépe. Posnídáme, zabalíme, rozloučíme se s hezkým místem a vydáváme se na cestu. Dnes nás čeká poutní kostel v Neratově.

Cesta je ledovatá. Nesmeky jsme však nechali doma. Musíme tedy pokračovat opatrně. Výhodou škaredého počasí je, že nikoho nepotkáváme. Tichá krajina je tu jen a jen pro nás. Před polednem se začíná mlha pomaloučku zvedat. A my přicházíme do Neratova. Při příchodu na okraj obce se nám před očima rozprostře nádherná scenérie, která vystupuje z mlhy. Dominuje jí barokní průčelí se dvěmi věžemi. Člověku se zatají dech a musí se na chvíli zastavit a jen tak tiše nasávat atmosféru místa. Uprostřed obce je restaurace fungující jako chráněná dílna. Nemusíme se vůbec domlouvat a je jasné kde budeme dnes obědvat. Usedáme ke stolu a zahříváme prochladlé ruce. Pochutnáme si na polévce, druhém jídle i kávě. Také pivo mají dobré. Jakmile osvěžíme tělo, jdeme vstříc osvěžení duchovní stránky osobnosti. Šlapeme ke kostelu. Je to jedinečná stavba zasazená do malebné přírody. Fenomenální je její citlivá úprava, kdy místo aby došlo ke kompletní opravě kostela, byla střecha pouze zakryta krovem a prosklena. Již zvenčí člověk nemá slov. Po vkročení do interiéru kostela nemůžete jinak, než zmlknout. Obklopují vás barokní kamenné zdi, které zdobí vkusně umístěné moderní umění. I oltář je tvořen vitráží. Nad hlavou pak máte otevřený prostor a můžete sledovat nebe. Byla jsem uchvácena. Síla toho místa byla hmatatelná. V zadní části kostela je možné seznámit se s historií místa a stejně tak i postupem nevšední opravy historické budovy.

Bylo pro mě milým překvapením, zjištění, že vedle kostela je i poutnická ubytovna. V Čechách je to celkem nevšední věc. Byla jsem tím potěšena.

Nasazujeme batůžky a vydáváme se opět do přírody. Chceme dnes přejít část hřebenovky a přespat na pěticestí.

Při stoupání z Neratova se i příroda umoudřuje a mlha se na chvíli rozpouští, aby nám ukázala alespoň nějaké výhledy. Jdeme po žluté na mezivrší. Jde se nám pěkně. Přestalo mrholit a otepluje se. Sníh pod nohama je slehlý a nepropadáme se. Cestu si užíváme. Z pěticestí se však cesta mění. Sníh je těžký, pod sněhem tečou potůčky vody, jak sníh odtává. Propadáme se, boty se nám máčí. Jde se těžko. Zároveň se začíná brzy stmívat. Na pěticestí dorazíme ve čtyři hodiny a zjišťujeme, že tam přespání nebude možné. Řešíme co dál. Na Velkou Deštnou, kde se nachází nouzové nocoviště, nemáme šanci dojít. Nejlepší by bylo sejít do civilizace. Zjišťujeme, že přesně za hodinu nám odjíždí poslední autobus z Říček. Jsem na sebe naštvaná. Chtěla jsem jít přechod a místo toho to vzdám už druhý den. Jenže si musím přiznat, že moc možností nyní nemám. Musíme se rychle rozhodnout. Přistupuji na "chytřejší" variantu. Zkusíme stihnout autobus. Do Říček to máme 4 km chůze. Připočítám-li batoh a sníh....nevěřím tomu, že to stihneme. Cestu si nakonec zkrátíme po sjezdovce. Ušetříme tak přibližně cenných deset minut. Jakmile se dostáváme na silnici, měníme chůzi na indiánský běh. V tuto chvíli se i Václavovi splní cíl této cesty. Jel za výhledy. Jak sbíháme do Říček, musíme se na vteřinu zastavit. Nebe pokryje červeň zacházejího slunce. Obloha přímo hoří. Je to nádherná odměna za hodiny strávené v mlze. Rychle dobíháme a než vylovíme z batohu peněženku, přijíždí autobus. Stihli jsme to. Autobus nás doveze až do České Třebové, kde nastoupíme na vlak do Svitav. Tam už nás vyzvedne auto. Cestu končíme prokřehlí, ale s úsměvem na tváři. Ač tuto cestu provázela neskutečná improvizace, změny a přizpůsobování se, splnila se naše očekávání. Já jsem toužila vidět kostel v Neratově, Václav pak hezké výhledy. Nepřešli jsme sice hřeben, jak bylo původně v plánu, ale vadí to? My nakonec zjistili, že nám ne :)