Skandinávské dobrodružství - 1. část : Švédsko

den první 28. 7. 2022

Těším se. Konečně se těším. Mám zabalený batoh, připravené věci. Už stačí jen nakoupit zbývající jídlo a vyzvednout objednané turistické jídlo v Hudy. Výjezd plánujeme mezi čtvrtou a pátou. Lukášovi se nepodařilo dorazit do prahy dříve jak plánoval. Zdržela ho cestou nehoda. Nicméně ve dvě mě vyzvedává, zajdeme na oběd a pak hurá pořešit poslední nákupy. Auto napíchneme na Andělu na nabíječku ať taky něco dělá, když už stojí. Po obstarání jídla a nezbytném doplnění kofeinu v Costa Coffee vyrážíme směr Poznaň, kde máme zarezervované ubytování. Startujeme v 17:25, plánovaný dojezd je ve 22:58 s jednou zastávkou na nabíjení. Cesta ubíhá v pohodě. Nejsou žádné komplikace. Po přejezdu Polských hranic už se začínám těšit, kdy zastavíme na dobíjecí stanici. Máme za sebou nějaké dvě hodiny jízdy. Na dobití zastavujeme na benzínce u města Kamienna Góra. Konečně přichází čas na můj dopolední výtvor - košíčky s ovocem a tvarohem. Po asi dvacetiminutové pauze pokračujeme dál. Čeká nás ještě dalších přibližně 330 km. Sledujeme krásný západ slunce. S večerním časem se provoz rozmělní a jede se lépe. Do Poznaně nakonec přijíždíme tři minuty po jedenácté. Je super, že ubytování funguje formou zadání kódu u vstupu, který jsme obdrželi do emailu. Je to velmi pohodlné po tak dlouhé cestě. Po prohlédnutí pokoje se ještě domluvíme, že zajedeme nabít auto. Což se nakonec trochu zkomplikovalo. V Poznani jsou oficiálně tři místa, kde lze dobít elektromobil. Nakonec zjišťujeme, že námi zvolené nabíjení u prodejny Lidl je mimo provoz. Škoda, lze tam dobít zadarmo. Druhé místo je na dvoře nemocnice, kam se ve večerních hodinách nedostaneme. Až napotřetí máme úspěch a po komplikovaném hledání v areálu nákupní zóny nacházíme stanoviště pro dobíjení. Po necelé půlhodince jsme nad 50% a můžeme se vrátit. Zbytek kapacity nabijeme buď zítra dopoledne nebo cestou. Uléháme okolo půl jedné. Jsem neskutečně unavená. A to jsem ani neřídila.

Den druhý 29.8.2022

Vstávám brzy. Dnes mě čeká ještě poslední pracovní den. Lukáš vstává později, jsem ráda. Dnes nás čeká celkem náročná cesta do Gdaňsku. Je potřeba, aby si odpočinul. Poté co vstane zařídí dobytí auta. Posnídáme, pobalíme věci v jedenáct opět vyrážíme. Poslední pracovní věci ještě dokončím z auta. V poledne již vypínám počítač a začínám se soustředit na cestu. Za Bydhoští zastavujeme na krátkou pauzu. Poté dojíždíme k nabíjecí stanici. Zde se i naobědváme. Do Gdaňsku přijíždíme po třetí. Mrkneme na pláž, já si užiju trochu emotivnich výlevů "juuu hele moře" a " jeee to je krásný" a následně se jdeme mrknout, jak se dostat na trajekt. Je to snadnější než jsme čekali. Jsme tu brzy, takže nestojíte ve frontě, po příjezdu k bráně předáme jízdenku a občanky obsluze, ta překontroluje údaje, vystaví vstupenku pro nás a auto s konkrétním místem a pokračujeme dál. Obsluha nás nanavyguje dovnitra železného kolosu. Zaparkujeme a jdeme se mrknout na naše místa. Po prvním pohledu je nám jasné, že tam se nevyspíme. Sedačka je sice sklopná, ale úplně stejně jako v autobuse. A úplně stejně málo je tam místa na nohy. Budeme se muset plácnout někam jinam. Pokračujeme na palubu, kde si zabíráme místo na sezení. Krásně svítí sluníčko, máme spoustu času, tak otevřeme víno, které Lukáš prozřetelně zabalil do batohu a sledujeme postup nalodění. Vstupní brána se uzavře půl hodiny před odjezdem. Odjezd je na čas. Po odražení lodi od břehů se vydáváme hledat místo, kde se budeme moci najíst a kde si dáme kafe. Loď disponuje restaurací, bufetem a barem. Pro zábavu je zde místnost s hracími automaty. K večeři si dáváme vařené koleno. Je to moc dobré. Na palubě začíná být velmi chladno, přesto se snažíme střídat místa pobytu. Přece jen osmnáct hodin je trochu dlouhá cesta plavby. Po destáté zjišťujeme, že si budeme muset rozestlat někde v baru. Nakonec volíme místo u bočního pultu. Lukáš je rozladěný. Je tam hluk a světlo. Bar zavírá v jednu. Nakonec ještě ve dvě ráno řve televize na plné pecky, byť ji nikdo nesleduje a v prostorách okolo baru spí nespočet lidí. Ráno po probuzení Lukáš konstatoval, že tahle plavba byla polská pomsta. Příště trajekt jedině s kajutou. Chtěli jsme i tentokrát, bohužel již nebyla volná. Nedivím se, na lodi cestovalo velké množství rodin s dětmi.

Den třetí 30.7.2022

Ráno je na palubě nádherné. Nefouká a svítí sluníčko. Připravíme si kávu a snídani. Klábosíme a těšíme se. Presně v poledne přirážíme ke Švédským břehům. Díky tomu, že jsme byli mezi prvními na lodi, ji nyní i mezi prvními opouštíme. Ještě v Nynashämu najdeme dobíjecí stanici a trochu se koukneme po přístavu. Je pro mě zarážející, že auta Tesly jsou tu snad nejběžnější. Po necelé pulhodince pokračujeme do Stockholmu. Cesta nám zabere asi hodinu a půl. Opět pripojujeme auto na nabíječku. Budeme pryč dlouho, tak se může dobíjet. Je super, že člověk může dobíjení prodloužit nebo ukončit přes aplikaci v telefonu, aniž by musel být fyzicky u auta. My vyrážíme do muzea. Ve Vasa muzeum kupujeme výhodnou vstupenku, která kombinuje vstup do Vasa muzeum se vstupem do muzea Vraků. Tato vstupenka stojí 290SEK (v přepočtu nějakých 790kč). Cena pouze do Vasa muzeum je 190SEK. Vasa museum je opravdu obrovský zážitek. Toto muzeum bylo postaveno kvůli jedné jediné lodi. Jedná se o válečnou loď ze sedmnáctého století, která se ihned po vyplutí převrátila. Třista třicet let ležela pod mořskou hladinou u břehů Stockholmu. Následně byla vytažena a zrestaurována. Expozice se skládá nejen ze samotné lodi, ale i z artefaktů, které v ní byly nalezeny. Dozvíte se vše o historii lodi, i o tom, jakým způsobem byla vytažena a jak probíhaly restaurátorské práce. Pro mě byla zajímavá i informace, jakým způsobem byly dříve lodi barveny a jak se barvy vyráběly. Zároveň si tuto expozici užil i Lukáš. Byl nadšený jako malý kluk. Jelikož jsme koupili vstupenku do dvou muzeí přibližně po dvou hodinách jsme se přesunuli do muzea Vraků. Tady už to taková sláva nebyla. Expozice nás moc nezaujala až na to, že při vytváření expozice byly použity nejmodernější technologie zobrazování předmětů. Nakonec jsme usoudili, že by pro nás bylo lepší ušetřit 100 SEK a strávit ještě hodinu ve Vasa muzeum.

Po prohlídce muzeí jsme zakotvili v parku a připravili si večeři a kávu, abychom se posilnili na prohlídku historického města - Gamla Stan. Gamla Stan tvoří královský palác a k němu směřující křivolaké uličky. Těšila jsem se na místní katedrálu, ta však prochází rekonstrukcí a byla kompletně pod lešením. Po procházce městem nasedáme do auta a vyjíždíme za město, kde strávíme noc.

Den čtvrtý 31.7.2022

Probouzíme se do slunného teplého rána. Plán je jasný. Jelikož se nacházíme v malém přístavu na okraji Stockholmu, převlékáme se do plavek šup do vody. Nejprve se mi zdá studená, ale hupsnout se do ní dá. Je to super osvěžení. Posnídáme na sluníčku, kde krásně oschneme.

Po snídani vyrážíme směrem k národnímu parku Skuleskogen. U města Enånger využíváme krásných odpočinkových míst u jezera a obědváme. Následně zajíždíme v Hudiskvallu na nabíječku a zjišťujeme, že je tu i ruční myčka aut. Využíváme ji, není zase tak drahá. Stále jsme uvytržení z toho, že nabíječky na elektromobily tu mají doslova na každém rohu. Ve městě nenajdete parkoviště, kde by nebyl přístup k nabíjení. Je to stejně tak samozřejmé jako třeba odpadkový koš. Nákup nepostradatelného kafe a můžeme pokračovat. Na parkoviště u národního parku přijíždíme odpoledne. Je krásné počasí a nás konečně čeká procházka přírodou.

Ze začátku cesty jsme poněkud nedůvěřiví. Cesta je tvořena z prkenných chodníčků nejspíš kvůli ochraně přírody. To nás moc nebaví. Po chvíli však sejdeme k hezké slati od které začne cesta stoupat. Procházíme kolem obrovského kamenného pole. Postupně vystoupáme mezi skály. Procházíme soutěskou Slåttdalsskrevan, kterou má park ve znaku. Za soutěskou vylezeme po skalních výčnělcích na kamennou plotnu a nestačíme zírat. Je to nádhera. Otevírá se nám neskutečný výhled na krajinu jezer a na ostrůvky vyčnívající z mořských vod. Ani jeden jsme něco takového nečekali. Samotná kamenná plotna je velice zajímavá. Porost tvoří zakrslé borovice a nádherně kvetoucí vřes. Ve skalních výčnelcích se drží voda. Ač už je večer je příjemě teplo. Pro sestup zvolíme cestu, kterou v mapách nemáme označenou jako turistickou, ale v místě je vyznačená červeným puntíkem. Tato cesta obchází soutěsku a prochází místy odkud jsou krásné výhledy na fjord. Překvapilo nás, když jsme na skalách viděli postavený stan. Spaní asi nic moc, ale výhled fenomenální. Je super, že nemusíme spěchat. Tma nás ve skalách nezastihne, protože tu prostě není 😁. Cesta nás svede opět ke kamennému moři a pak už se vracíme stejnou cestou jakou jsme přicházeli. Ač to bylo jen pár kilometrů, jsem celkem unavená. Přesto neskutečně okouzlená místní krajinou.

Autem pokračujeme ještě k městu Umeå, kde rozkládáme ležení v autě na zastrčeném parkovišti u vody.

Den pátý 1.8.2022

Probouzíme se do teplého rána. To si opravdu užívám. Čtrnáct stupňů v devět ráno a žádné vlhké věci od rosy. Připravíme si snídani - smažená vajíčka se zeleninou a kafe. Přeházíme věci v autě a můžeme vyrazit. Dnes už za polární kruh. Máme trochu zmatky v tom, kudy nakonec jet. Volíme cestu přes Jokkmokk. Původně jsem měla za to, že právě zde je cedule s označením polárního kruhu. Bohužel v tom jsem se mýlila, takže ze Švédska tuto fotku nemáme. Bylo kvůli tomu trochu dusno. Ale díky tomu, že jsme jeli jinou cestou narazili jsme na něco, o čem jsme se nikde nedočetli - peřeje Storforsen. Peřeje jsme zahlédli z okna auta. Řekli jsme si, že zastavíme na fotku, nakonec nám projití celé lokality zabralo více jak dvě hodiny. Jedná se o nádherný říční tok, který tvoří obrovské peřeje. Zároveň však také boční toky, které protékají přes skalní plotnu, ve které jsou tůňky, jeskyňky a vodopády. Místo je fenomenální tím, že na každém suchém místě je posezení s grilem. Lidé zde tráví svůj volný čas, koupou se pod vodopády a piknikují u grilů. Je to neskutečná symbióza přírodního živlu s lidskou populací. Byla jsem ohromená množstvím vody, které říčním korytem protéká. Ještě si připravíme pozdní oběd a pokračujeme dál. Čeká nás přece Jokkmokk za ním země Sámů - Laponsko. Zastávku v Jokkmokku využíváme k dobití auta a nákupuv místním COOPu. Procházíme městečko na kterém nás zaujmou dva kostely. Jeden je typický dřevěný, druhý pak "evropský kamenný". Město opouštíme asi po hodině a míříme dál na sever. Krajina se oblékla do hávu severské tundry. Cestu lemují zakrslé borovice. rašeliniště a na nich rozkvetlé vřesy se střídají s modrými plochami jezer. Potkáváme prvního soba 🤩 jen tak se promenáduje po silnici jakoby se nechumelilo. Jsem uchvácená. Tuhle krajinu si musí zamilovat snad každý. Snažím se načíst nějaké informace o Laponsku, překvapuje mě, že osud Sámů (Laponců) je podobný jako u Indiánů v Americe. Tato rasa byla násilně poevropšťována, bylo jí zabíráno území, kvůli nerostnému bohatství a jejich kultura byla cíleně potlačována. Sámové žijí na území Švédska, Norska, Finska a Ruska. V každé zemi mají nyní rozdílné postavení jako menšina. Například ve Švédsku mají vlastní parlament, byť územně spadají pod Švédské království. Laponská kultura je opět obnovována. Například tím, že je Sámům umožněn tradiční způsob obživy - chov sobů. Nikdo jiný než Sámové tento druh podnikání nemohou provozovat. Projíždíme Laponskem s neskutečnou pokorou. Je to země divů. Večer zastavujeme na odpočívadle nedaleko národnímu parku Abisko, který leží u Švédsko - Norských hranic. Slunce tu sice zapadá, ale jen lehce za obzor. Znamená to, že i o půlnoci jsou červánky a západ slunce skoro nelze oddělit od východu. Žerou nás tu neskutečně komáři. Poprvé za celou cestu. Přesto jdeme spát natěšení, zítra nás konečně čeká noc ve stanu v přírodě.

Den šestý 2.8. 2022

Snídaně opět za bzukotu otravných komárů. Pak nasednout do auta a ujet zbývajících pár kilometrů. Když zastavíme na parkovišti u vstupu do parku Abisko, je po dešti. Nachystáme si batohy, oblékáme se a vyrážíme vstříc přírodě. Hned na začátku nás vítá nádherné říční koryto. Pokračujeme podél řeky. Často je cesta vedená po dřevěných chodníčkách. Výhled máme na hory, které nás obklopují. Překvapuje nás, že nám cesta zabere hodně času ač to není stoupání, terén je však náročný. Po pár hodinách cesty se nám otevře výhled na jezero, které obklopují vrcholky. Zatají se mi dech. Nad hlavou nám létají racci. Na protějším břehu vidíme tradiční červené domečky. To bude kemp okolo kterého potřebujeme projít. Do kempu přicházíme okolo osmé. Lidé už se zabydlují k odpočinku. My využíváme toho, že se nestmívá a jdeme dál. Původně jsme chtěli dojít až k druhému jezeru, ale kvůli dešti jsme vyrazili pozdě. Zkusíme dojít alespoň do sedla mezi vrcholky, které jezera oddělují. Začínáme stoupat. Jak jinak než okolo horské bystřiny. Při výstupu prakticky nic z výhledů nevidíme. Cesta se tím pádem stává monotónní a na nás začíná doléhat únava. Doma v Čechách už by byla tma. Tady se pouze mírně sešeřilo. Po únavném stoupání nakonec dolezeme pod hlavní vrcholky. Výhledy jsou i za soumraku nádherné. Víme že někde v těchto místech končí hranice národního parku. To je pro nás rozhodující. Abisko podléhá nejpřísnější ochraně, což v praxi znamená, že je to jedno z mála míst ve Švédsku, kde si nemůžete rozdělat stan - natož pak oheň. Přesnou hranici neznáme, není tu signál, rozhodujeme se tedy intuitivně a rozkládáme lezení. Jestli vyjde ráno slunce, bude to úchvatné. V rychlosti připravíme večeři a za konstatního šera o půl noci zalézáme do spacáku. Přibližně za hodinu bude svítat.

Den sedmý 3.8.2022

Probouzíme se okolo sedmé. Sluneční paprsky už nám vyhřívají stan. Plna očekávání otevírám zip u stanu. Při pohledu na zasněžené horské vrcholky zatajím dech. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se tohle děje. Vyklubu se ze spacáku s naprostým potěšením. Nemusím si totiž oblékat ani péřovku. Teplota se pohybuje okolo super čtrnácti stupňů. Žádných středoevropských pět. Po vylezení z našeho nočního úkrytu se mi otevírá celý výhled. Na jezera, řeku a hory, které tu přírodní výjimečnost chrání svými vrcholky. Nohy se mi boří do polštářků mechu a vřesu. Mám pocit, že i mé dýchání narušuje tuhle harmonii. Po asi půl hodině zírání a focení se odhodláme připravit snídani, abychom mohli zdolávat další část našeho dobrodružství. Zabalíme skoro suchý stan, nahodíme batůžky a vydáváme se po hřebeni k další metě - říčnímu korytu. Cesta je značená kamennými mohylami. Je to logické. Kamení je tu všude okolo dost a dost. Přesná a vyšlapá cesta neexistuje. Cesta vede tam, kudy jde zrovna jít. Občas přes sněhové pole, občas po kamení. Přechodem na druhou stranu hřebenu se krajina mění ve více skalnatou se spoustou vodopádů. Nejde všechno fotit. Je to pro nás neskutečný boj. Máme chuť cvakat jeden snímek za druhým, jenže to bychom nikam nedošli. Okolo jedné přicházíme k řece. Zde nastává dost velký problém. Nevede přes ni most. Po dešti teče korytem celkem dost vody a na šířku má koryto dobrých dvacet metrů. Lukáš se snaží přejít po kamenech. V polovině cesty už má boty kompletně mokré. Nechci si boty namočit hned na prvním výletě a tak se zouvám. Uprostřed řeky s batohem na zádech je to celkem artistický kousek. Nakonec se však zadaří. Nejsem si však jistá, že to bude mít ten správný efekt. Voda je neskutečně studená, okamžitě se mi jehličky začnou zabodávat do bosých nohou. Zároveň kameny jsou neskutečně kluzké a proud opravdu silný. Jsem nesmírně ráda, že mě napadlo vzít si hole. Lukáš zatím sleduje mé půlhodinové martyrium z protějšího břehu. Vypadá trochu jako paparazzi, který s foťákem čeká na svoji příležitost. Nakonec se s vypětím všech sil dostanu na druhý břeh. Musíme si odpočinout a tak si připravujeme jídlo. Řeka nás hodně zdržela. Další část je ještě dlouhá a my se uz cítíme unavení a zároveň nás tlačí čas. Nejpozději v šest se musíme ubytovat na hostelu v Abisku. Po jídle zvedáme kotvy a doufáme v lepší terén. Dost jsme se mýlili. Všechny ty vodopády, které jsme obdivovali ze hřebene stékají do koryta řeky. To znamená, že ta voda musí někudy stéct. Jenže to není jako u nás, že vody vytvoří koryto. Tady se voda rozlije do chomáčů mechu a vřesu. A to zmanenalo, že jsme se brodili mokřady a doufali jsme, že značení pro sněžné skútry nás nezavede do větších bažin. Boty jsem zouvala za tu cestu ještě dvakrát. Chodníčky jako na začátku parku tady neexistují. Buď zvládnete jít přírodou nebo tu umřete. Cesta však jinak vedla krásnou krajinou podél říčního koryta. Naše tempo se snížilo na necelé dva kilometry za hodinu. Lukáš začal být nervozní, já vyčerpaná. Z mého pohledu po nekonečně dlouhé době začala cesta od koryta mírně stoupat a začalo ubývat vody pod nohama. Vrátili jsme se opět do národního parku, kde byly prochozené cesty a chůze byla pohodlnější. Přibyly dřevěné chodníčky a na nich lidi. Zde jsem zjistila jednu věc - opravdu nezáleží na tom jak velký batoh neseš. Švédi putují s těmi sedmdesáti litrovými batohy ověšenými zvenčí věcmi. Moje padesátilitrová kajka je proti tomu mrňousek. Popravdě byla jsem za svého mrňouska ráda. Přesto zrovna na tomhle výletě bych ocenila, kdyby dokázal být ještě poloviční. S přibývajícími kilometry jsem byla víc a víc unavená. Když už jsme mysleli, že vodu máme za sebou, přišla bahenní lázeň. Tam už nebylo co vymýšlet. Člověk to prostě musel přejít. Dost nás udivilo, když jsme v těchto místech potkali dvě ženy v běžeckých teniskách. My jsme měli kožené pohorky a měli jsme co dělat. Ony evidentně museli přijít odjinud. Prošli jsme dalším močálem a já doufala, že už budeme v civilizaci. Vidina sprchy a postele byla v tuto chvíli opravdu silná. Šla jsem na autopilota. To se mi však na kluzkých dřevěných chodníčkách vymstilo. Podjely mi nohy a praštila jsem sebou. Už jsem se nedokázala ani rozčílit. Spíš mi bylo do pláče, ale nadechla jsem se, posbírala poslední zbytky sil a vydala se po Lukášových stopách. Byla jsem ráda, že tam se mnou je, ikdyž jeho nálada byla v módu "emoce do bitvy nepatří". Nakonec se ukázala i ta civilizace. Došli jsme k autu na parkovišti, provedli nejzákladnější úkony a přejeli jsme k hostelu. Zde jsme si převzali klíče od našeho pokoje a okoukli kuchyň. Pokoj je maličký. Je to spíš nudle s palandou. Nám to ale pro dnešní noc bohatě stačí. Kuchyň je plně vybavená. Dneska bude teplá večeře u stolu, teplá sprcha a postel. Tomu všemu předcházel šok. Nemůžu najít pouzdro na brýle. Brýle jsou samozřejmě uvnitř toho pozdra. Poslední chvíle, kdy si uvědomuji pouzdro ve svých rukách je ráno nahoře v horách. Po půlhodině beznaděje a přerovnávání věcí se i brýle našly. Dnešek byl opravdu náročný den. K večeři si připravujeme těstoviny s masem a se zeleninou. Mňam.

Den osmý 4.8.2022

Probouzíme se v teple pokoje. Bolí mě celé tělo. Pokoj máme opustit do deseti. Máme tedy přibližně dvě hodiny čas. Zabalíme věci a připravujeme snídani. Jak jinak než vajíčka a kafe. Děláme si líné ráno. Je to náš poslední den ve Švédsku. Potřebujeme trochu nakrmit auto, přejedeme k nabíječce, napíchneme auto na síť a jdeme se projít. Zvolíme dvoukilometrový okruh okolo vesnice. I tady se dají najít nádherné výhledy. Pak už se loučíme s Abiskem a nabíráme směr Švédsko-Norské hranice. Začíná pršet. Dnes nás čeká prohlídka Narviku. A příjezd na ostrovy. Hranice je od Abiska asi hodinu jízdy. Poprchá. Přesto na hranici zastavujeme, abychom si protáhli tělo a trochu si prohlédli okolí. Samozřejmě nesmí chybět fotka Kida (bílá Tesla) na hranicích :D Do Narviku je to už jen co by kamenem dohodil. Jsme rádi, že na dnešní den jsme naplánovali muzeum. V tomto počasí se to hodí. V Narviku nacházíme parkoviště přímo u budovy muzea. Je to super, nemusíme moknout. Zde začíná první problém s placením parkovného. Parkoviště má vlastní aplikaci, do které je třeba zadat SPZ, ač aplikace respektuje mnoho národností, SPZ české republiky se nám do aplikace prostě zadat nepodařilo. Po půl hodině řešení jak parkování zaplatit,  jsme to prostě vzdali a vydali jsme se do muzea. Muzeum samotné je hala o třech patrech. Expozice je dostatečně interaktivní i pro takové jedince, kteří o bitvě u Narviku vědí, maximálně, že byla a v jakém období. Simulace jednotlivých útoků ve fjordech byla působivá, stejně jako informace, jak byly potraviny dováženy jednotkám, které musely fungovat i ve velmi extrémních sněhových podmínkách. Pro dámskou populaci může být zajímavé porovnání různých uniforem. Pro Lukáše byly samozřejmě nejzajímavější válečné "hračky". Co pak všechny zájemce spojí je určitě expozice se strojem Enigma. Ať chcete nebo ne, musíte fascinovaně hledět na stroj, který nakonec vyhrál válku. Na expozici mě zaujal i její přesah do dnešní doby. V muzeu jsme strávili nakonec přes dvě hodiny. Jelikož se počasí trochu umoudřilo, vyrazili jsme na prohlídku města. Nenajdete tu žádné historické centrum. Město bylo za války téměř srovnáno se zemí. Jedna z mála památek, která nás zaujme je kostel z červených cihel z roku 1925. Jinak je prohlídka celkem rychlá. Jídlo si dáváme ve fastfoodu v místním nákupním centru. Cena nás celkem položí na lopatky. Čekali jsme, že za jídlo právě v Norsku zaplatíme dost, ale že to bude tak markantní rozdíl i oproti Švédsku, to nám vzalo dech. Doplnili jsme scházející potraviny a vyjeli jsme po legendární silnici E10 protínající hlavní lofotské ostrovy. Dříve byly ostrovy propojeny pouze trajektovou dopravou, nyní tyto ostrovy propojila síť mostů a tunelů. První most nás dostane jak svoji estetikou, tak impozantností. Začíná nám být jasné, proč se okolo mostů na Lofotech dělá takový humbuk. To nejlepší nás však určitě ještě čeká. První noc trávíme na ostroveě Austvågøy, na konci vlnolamu u samé vody. Je tu s námi pár obytňáků. Na chvíli přestává pršet. Stále si nemůžeme zvyknout, že tu prakticky není noc. Zalézáme o půlnoci, kdy se hodinu kocháme červánky. Jsem neskutečně natěšená a Lukáš jakoby měl na svých fotografických očích klapky. Každý výhled na skály čnící z moře slibují jedinečný záběr.