Skandinávské dobrodružství - 2. část : Souostroví Lofoty

Den devátý 5.8.2022

Ráno se probouzíme do střídavě deštivého počasí. Zvládneme si připravit snídani a pak nás čeká Svolvær - město ve fjordu, z něho se chceme podívat na vrchol Fløya odkud je prý krásný výhled na město. Jelikož celé dopoledne prší, výstup odkládáme na odpoledne a jdeme na kafe v místním obchodním centru. Jsem nadšená - bezlaktozové mleko ve stálé nabídce každé kavárny. Následně popojíždíme na startovní parkoviště, kde čekáme než přestane pršet. Okolo poledne déšť ustává. Využijeme této chvíle a vydáváme se po upraveném kamenném schodišti k vrcholkům. V polovině schodiště se proklínám, že jsem si vzala pohorky. Cesta je upravená pro "víkendové" turisty. Potkáváme starší lidi a rodiny s dětmi. Asi v polovině výstupu však tato upravená cesta z ničeho nic končí a přichází na řadu bláto a kluzká skála. Někteří lidé se otáčejí, my stoupáme dál. Terén je po dešti opravdu obtížný zároveň znovu začíná pršet. Mineme odbočku ke známé turistické atrakci Djevelporten kam míří celé ty davy a vydáváme se k vrcholu. Potkáváme postarší pár, který má evidentní potíže se sestupem. Terén je opravdu kluzký. V tuto chvíli jsem opravdu ráda, že jsem dole obula svoje těžké kožené pohorky.

Nakonec se dostáváme na hřeben vedoucí k vrcholu. Je tam nádherný výhled na město rozložené na malých ostrůvcích. Nakonec prokoukla i modrá obloha a tak fotky stály za to. Jen vítr vanoucí od moře nás zahání zpět. Poryvům větru se těžko vzdoruje. V rychlosti si nacpeme do břicha proteinovou tyčinku a vydáváme se k místu, kvůli kterému sem míří všechny ty davy - ke kamenné bráně kterou je vidět na moře. Je to přesně to místo, kde se fotí legendární instagramové fotky na kameni, který spojuje dvě skály. Takže se zde stojí fronta - jak jinak. Myslím, že nakonec pořizujeme podstatně vzácnější fotku na které je zachycena pouze příroda, bez lidského doplňku toužícího po instagramovém snímku. Je to poslední fotka kterou cvakáme. Pak už jen zbývá uklidit foťák před přicházejícím deštěm. Cesta dolů je komplikovaná, jelikož se z cesty stal bahnitý potůček. Když zdoláme nejhorší, přestává pršet a schody už scházíme za slunečního svitu a v tričku. Myslím, ze jsme se právě seznámili s pravou povahou lofotského počasí. Vítr, déšť a slunce neustále na střídačku a někdy taky všechno naráz :D

V autě posvačíme, převlékneme se a startujeme Kida k další cestě. To auto jsem si opravdu zamilovala.

Malá zastávka u pláže. Samozřejmě kvůli mě. Nezbytně nutně potřebuji vyzout boty a cachtat se ve vodě, sbírat mušle a mít jen tak dětinskou radost. Osvěženi severskými vodami vyjíždíme na cestu plnou fascinujících mostů, jejichž stavbu dovedli Norové k naprosté dokonalosti. Projíždíme typickými vesničkami s červenými domky vystavěných na dřevěných pilotech. Na procházku se zastavujeme v rybářském městečku Heimøya. Hlavní ulici tvoří právě tyto typické domečky. Potkáváme jak turisty tak místní rybáře. Počasí je stále nevyzpytatelné. Zároveň mě neustále překvapuje, že se nestmívá. Ty dlouhé dny jsou fascinující. Nakonec zaparkujeme na parkovišti pro obytné vozy a zalehneme. Ráno se rozhodneme co dál.

Den desátý 6.8.2022

Ráno vstáváme do deště. Snídani připravujeme až okolo desáté - smažená vajíčka, zeleninu a kafe. Řešíme co dál. Chtěli jsme jít hřebenovku nad Leknes, ale na základě předpovědi jsme usoudili, že to nemá smysl. Jižněji položená místa vypadala podle předpovědi lépe a tak jsme sjeli na ostrov Flagstadøy, kde jsme si naplánovali výstup na Hustinden. Po příjezdu bylo krásné počasí. Zabalili jsme svačinku, nepostradatelné vybavení na focení a já, jelikož jsem třasořitka, jsem si přibalila do batohu i nepromokavé kalhoty. Krajina je tu jako z pohádky, po loukách se toulají malá stádečka ovcí, vidíme jak jsou uvelebené i ve skalních rozsedlinkách. Jakmile vyrazíme, zjistíme, že to nebude jen tak. Půda je podmáčená, opět se pohybujeme na rašeliništi. Lukáš má boty mokré již z předešlého dne. Já se ty svoje snažím udržet co nejdéle v suchu. Samozřejmostí je přeskakování potoka po kamenech. Přibližně po třičtvrtě hodině přicházíme k jezeru, odkud začneme po hraně hory stoupat k vrcholu. V první třetině cesty přichází mrak, celé údolí zahalí do mlhy a začíná pršet. Doufáme že se to rychle přežene. Vyčkáváme v sedýlku byčováni větrem a vodou. Po necelé půlhodině se rozhodneme pokračovat dál. Už tolik neprší přesto jdeme stále zahaleni do mraku. Cesta je kluzká a je potřeba ta největší opatrnost. Občas se vrací dešťové přeháňky. Po další asi hodině dolézáme na vrchol. Nemá smysl čekat, zda se mrak zvedne. Vítr je silný a jím nesená voda nepříjemně štípe do tváří. Zjišťujeme, že sestupová cesta, která horu obchází z druhé strany, vypadá díky bahnu jako neschůdná. Zahájíme tedy sestup stejnou trasou, kterou jsme na vrchol vystoupili. Sestup v dešti je náročný, asi v polovině trasy přestává pršet a nám se otevírá výhled na jezero, kolem kterého se uložily ovečky. využíváme tuhle chvíli na krátkou pauzu a svačíme proteinovou tyčinku. Vypadá to, že už by cesta mohla být bez deště. Opravdu to tak jen vypadá. Do deseti minut zase prší. Opět proskáčeme bažinu a kompletně promočení otevírání dveře od auta. Naštěstí parkujeme u boudičky, která asi slouží v zimě obsluze vleku. Nyní má chodbičku nevyužitou. Schováváme se před střídajícím se deštěm a vaříme večeři. Po kávové pauze nasedáme do auta a jedeme směr další ostrov - tentokrát Moskenesøy. Mezi deštěm se nám cestou občas ukáží nádherné výhledy na zákoutí fjordu. Ještě přibrzdíme na krátkou zastávku u, pro nás Evropany, naprosto netypického červeného dřevěného kostelíka - Flakstad kirke. Misto je to opravdu působivé, protože kostelík je obklopený horskými masivy. Na noc zastavujeme na parkovišti u Fredvang.

Den jedenáctý 7.8.2022

Ráno prší. Oba jsme otrávení. Na parkovišti je více nocujících, jelikož poskytuje jednu obrovskou výhodu - přístřešek. Bohužel toalety, které by zde měly být dostupné, jsou uzamčené. Tento fakt se celkem viditelně podepisuje na okolí odpočívadla. Přesto se uhnízdíme pod stříškou a vytahujeme vařič, abychom si připravili snídani. Prakticky celé dopoledne strávíme na parkovišti v autě. Je to otrava. Lukáš mezitím našel hřeben, který bychom mohli odpoledne zvládnout, samozřejmě když přestane alespoň na tři hodiny pršet.

Poštěstilo se. Odpoledne můžeme přejet k Yttersand. Zde necháme Kida na parkovišti a začínáme stoupat vzhůru na hřeben čnějící nad fjordem. I zde prakticky každý den prší, takže je půda podmáčená. Boty nám kloužou po umazané hlíně. Nevzdáme se však a pomalu stoupáme. Přibližně po půl hodině se ocitneme na neskutečně větrném hřebeni. Je to pochopitelné, o hřeben se rozráží vítr vanoucí od moře. Zabalíme se do bund a já ještě do pláštěnky, jelikož občas vítr přinese i pár dešťových kapek (chápej prší tak, že středoevropan raději počká než to přejde :D ) procházíme hřeben a naše oči nestíhají zaznamenávat všechnu tu krásu okolo. Ze hřebene máme možnost obdivovat i krásné bílé písečné pláže, které jsou v záplavě hor a zeleně místního porostu opravdu fascinujícím doplňkem. Během léta se dá na těchto plážích koupat :) Přicházíme na špici hřebene, která ční k mořské hladině. To nekonečno je ohromující. Větru se tu ale nedá odolávat dlouho. Proto se obracíme a sestoupáme mírně pod hřeben. Nárazové poryvy větru se trochu utiší. Je čas na svačinu a uzaslé sledování valících se mračen mezi skalisky.

Když už jsme dostatečně prochladlí, zvedáme kotvy a přes větrný hřeben se vracíme zpět. Bahnitý sestup je ještě výživnější než výstup. Ale nakonec se mezi stružkami vody dostáváme ke Kidovi, čekajícímu u písečné pláže, kterou jsme viděli ze hřebene. Je naprosto jasné, že já se tam musím podívat. Jsem prostě vodouch. Lovení lastur, utíkání před vlnami a tlačící písek v botách pro mě znamená ten nejlepší zážitek. Lukáš cvakne pár fotek a počká až se vydovádím jako malé štěně a pak už mě jen naloží do auta a jedeme hledat místo na večeři a na zaparkování ke spánku.

Večeříme na odpočívadle s výhledem na snad nejfantastičtější stavbu na Lofotech - dvojice oblých mostů klenoucích se nad vodními prameny fjordu. Zde se taky usnášíme, že budeme ještě pokračovat do pověstného rybářského městečka Å. Kromě typyckých červených domků toto městečko proslavil jeho název, jelikož je nejkratší na světě. Po cestě musíme udělat fotku u cedule a pak už jen parkujeme na hlavním parkovišti. Evidentně nejsme jediní, kteří měli stejný nápad. Zaznamenáváme i češtinu. Večeře a uléháme ke spánku, natěšení na zítřejší výlet.

Den dvanáctý 8.8.2022

Probouzíme se na parkovišti u Å. Je zde nástupní bod do Národního parku Lofotodden nacionalpark. Lukáš mi zkazil ráno hned po probuzení. Když na mě vyjel, že nevstávám. Zajímalo by mě, jestli si vůbec uvědomuje, kolikrát jsem já čekala, než se dospí on. Byla jsem vzhůru, jen jsem si potřebovala trochu užít ráno. V dusné atmosféře jsme posnídali, přebalili batohy a vyrazili na trasu. Šli jsme vlastně každý sám, Lukáš vždycky alespoň dvacet metrů přede mnou. Cesta byla hnusná už od začátku. Bahno, mokro a zarostlé cesty. Značení téměř žádné. Asi po hodině a půl chůze v bahně po břehu jezera se nám otevřely krásné výhledy na skalní stěny, které jezero svíraly ve svých spárech. Lukáš ukázal na sedlo, ke kterému prakticky nevedla cesta. Označil ho za naši trasu. Vydali jsme se vzhůru. Tady musely jít naše neshody stranou. To nám došlo oběma velmi záhy. Zpočátku jsme se brodili vodou, kterou po deštích nasákly mechy a vřesoviště. Bylo cítit při každém kroku, že vlastně plaveme. Jak jsme stoupali, čekalo nás několikrát přeskákat horský potok. Následně se cesta neskutečně zhoršila, když přišlo kamenné pole, které bylo evidentně sesypané jak po lavině. Každý kámen znamenal riziko, jelikož byly neskutečně pohyblivé. Podloží se pod každým kdošlapem drolilo. Jelikož jsme předpokládali, ze přejdeme sedlo a budeme pokračovat po hřebenu, měli jsme celkem velké batohy s vybavením na přespání. Se zátěží na zádech byl výstup opravdu náročný. Při každém kroku hrozilo, že mě nebo Lukášovi přistane kámen na hlavě. Když přišla pasáž slézání převisu na laně, musel jít můj batoh napřed za Lukášem a pak teprve já. To bylo těsně pod sedlem. Oba jsme nakonec byli rádi, že jsme v sedle. Výhled tam odsud byl nádherný. Ale při pohledu na druhou stranu nám bylo jasné, že sestup k pláži a výstup na další vrchol pro nás z časových důvodů není reálný. Posvačili jsme tedy v sedle a zahájili sestup. Nakonec, povelkých obavách, byl o něco méně náročný než výstup. Asi po hodině a půl jsme rozložili věci na poloostrůvku a začali vařit oběd. Jídlo jsme zmákli, ale na žemlovku a kafe už nezbyl plyn. Jelikož hlásili na noc déšť, vše jsme zabalili a vrátili se k autu. Nemělo smysl zůstávat jen kvůli tomu, abychom přes noc zmokli. Nakonec jsme ještě zjistili, že se dalo jít do jiného sedla a pak k jezeru. Bohužel to už nestíháme. Dojdeme k autu, v rychlosti si prohlédněte městečko Å a už za deště přejíždíme do Moskennes do přístavu, abychom ráno stihli trajekt.

Den třináctý 9.8.2022

Probouzime se v autě zaparkovaném v přístavu. Je šest ráno. Řadíme se do kolonky označené Værøy. Zjistili jsme totiž, že přímý trajekt do Bodø se musí platit, kdežto pokud člověk jede s přestupem na ostrovech Værøy nebo Rost, má v letošním roce cestu do Bodø zadarmo. Podmínkou je z trajektu na ostrově vystoupit a v cestě pokračovat dalším trajektem. Líbila se nám myšlenka strávit ještě jeden den na ostrově papuchalků a tak jsme zvolili trasu přes Værøy. Na trajekt jsme se vešli v pohodě. Cesta trvala přibližně dvě hodiny a narazili jsme na nějaké Čechy - jeden z nich byl hrozně ukecaný týpek. Lukáš z nej nebyl zrovna nadšený :D já jsem naštěstí musela zmizet z paluby, protože mi cesta pozpátku nedělala dobře. Během plavby jsme si dali průměrné kafe a dobrý zákusek. Po vylodění nás ulovil u informační cedule pár španělských cestovatelů. Chtěli svézt na začátek turistické trasy odkud jsme také chtěli vycházet. Přeskládali jsme tedy auto a nalodili jsme na palubu našeho vozu další dva členy. Po osmi kilometrech jsme byli na místě. Španělé zakotvili na lavičce a my vyrazili na procházku podél pobřeží. Naším cílem byla ptačí oblast, kde by se mohli vyskytovat papuchalkové. Těmto ptáčkům s výrazně zbarveným zobákem se také přezdívá mořští klauni. Zpočátku byl Lukáš rozmrzelý, že nejdeme nikam na vrcholky, aby měl výhled. Já jsem si celkem užívala pohled na vodu a na kopečky z druhé strany. Procházíme po kameniných plážích, občas jdeme pěšinkou vyšlapanou u paty hřebene, který se nad námi tyčí a protíná celý ostrov. Jak postupujeme z jednoho okraje ostrova na druhý, začínají se nám otevírat nádnerné pohledy právě na tento hřeben. Vystupuje z vody a klikatí se jako had. Tady začíná být spokojenější i Lukáš. Posvačíme na břehu moře a pokračujeme v pátrání po papuchalcích. Trochu mě překvapuje, že ač se jedná o ptačí rezervaci, zatím vidíme jen racky. Pak zahlédneme ještě nějakého ptáka podobného rackovi a černého brodivého ptáčka s červeným zobákem. Papuchalčí oblast je až na samém konci ostrova. Zjistíme to snadno. Vítá nás cedulka, že se jedná o rezervaci, kam je v období od dubna do konce července zakázaný vstup. Je to zdůvodňené tím, že papuchalkové zde hnízdí a přivádějí na svět mláďata. My tu jsme cca 14 dni po této lhůtě. Papuchalk ani jeden. Všichni už loví na moři. Jak se dočítám, tento pták se na pevnině vyskytuje pouze v období líhnutí mláďat. Pak tráví veškerý čas daleko na moři. Samotná rezervace je vlastně podemletý útes o který se tříští vlny. Je to nádherná podívaná i bez papuchalků. Při kochání přichází ještě jedna odměna - nad hlavou nám zakrouží dva mořští orli. Spokojená jsem já i Lukáš. Při návratu si ještě vystoupáme do poloviny kopce Håtua, pokocháme se vyhlídkou na městečko Måstad, které úplně vybízí k poklidné dovolené a vracíme se zpět k autu. U auta na nás čeká trochu překvapení v podobě našich španělských závozníků. Chtějí vzít zpět do vesnice. My se však ješt chceme najíst a vykoupat. Hodně fouká evidentně jim je zima, ale čekají na nás. My si smočíme nohy ve vodě, já sbírám lastury (jak jinak). Pak si v závetří ohřejeme jídlo. Trajekt jede v deset večer, máme celkem čas i když tam chceme být brzy, aby nás nalodili, jelikož nemáme rezervaci. To že pojedeme večerním trajektem jsme se domluvili dnes dopoledne a to už rezervace nešla vytvořit. Než nasedneme po jídle do auta, začíná slejvák. Samozřejmě nabíráme i španělský pár. Sjíždíme do přístavu. Na trajekt už čekají asi tři auta. Postupně se za námi tvoří fronta. Stále prší. Po příjezdu trajektu přišlo rozčarování. Ti kdo neměli rezervaci, nebyli nabráni na palubu. Rychle jsme se rozhodli a upozornili španělský pár, že oni odplout mohou, my však nikoliv. Trochu totiž vypadali, jako že chtějí zůstat už s námi. Naštěstí nás pochopili a trajekt doběhli než zavřel dveře. Ještě jel ten den trajekt zpět do Moskennes, kde se dalo nalodit na trajekt do Bodø, tuto variantu jsme zavrhli a tak nás čekala noc na ostrově a čekání na trajekt, který pojede zítra dopoledne. Déšť i vítr sílily. Rozhodli jsme se rychle. Přenocujeme v čekárně. Což byly vlastně dva plechové kontejnery - jeden byla čekárna, druhý WC. Příjemně jsme podvečeřeli u stolu a zalehli na zem do spacáku. Lukáš ještě prozřetelně na zítřejší trajekt vytvořil rezervaci. Když jsme uléhali, kapacita už byla plná. Zároveň jsme však zjistili, že Norové vydali upozornění před silným větrem a silným deštěm. Uvidíme jestli trajekt zítra vůbec pojede.

Den čtrnáctý 10.8.2022

Probouzíme se rozlámaní na podlaze čekárny. Venku stále intenzivně prší. Jelikož máme spoustu času a vedle volnou buňku se záchodem a tekoucí teplou vodou, neváháme a jdeme se umýt. Konečně mám po x dnech umyté vlasy. Pobalíme věci a zařadíme se do fronty, která se zatím vytvořila. Stojíme za naším českým ukecaným kámošem :D takže vymýšlíme výmluvy jak se ho popř. elegantně zbavit. Po nástupu na loď je jasné, že žádné výmluvy nebude třeba. Jakmile se usadím v přední části paluby s výhledem na moře a loď se dá do pohybu, začne plavat i můj žaludek. Přibližně po čtvrt hodině musíme změnit místo a sejít o patro níž. Bohužel proti houpající se lodi na rozbouřeném moři už to nezabralo. Můj žaludek se rozhodl, že mě rozhodně nenechá plout v klidu. Ještě jsem si stihla vzít v posledním záchvatu inteligence dithiaden (jelikož kinedryl jsem samozřejmě nenašla byť mám někde v batohu celou krabičku) a pak mě čekala hodina a půl utrpení. Jediný vjem, který jsem měla byl, že je vícero spolucestujích ve stavu jako jsem já a že mě Lukáš celou dobu hladil po zádech. Byla to obrovsky silná jistota v té šílené panice, že na té lodi vypustím duši. Naštěstí prášek pomalu začal zabírat a tak jsme si při zastavení na ostrově Rost mohli přesednout na ještě lepší místa uprostřed lodi, kde se loď nehýbala a zároveň jsem viděla na obzor. Usnula jsem jakmile jsme zvedli kotvy z Rostu. Cesta měla trvat další čtyři hodiny. Díky rozbouřenému moři se ještě o půl hodiny protáhla. Po probuzení jsem koukala otupěle ven. Prášek zabral skvěle. Při pohledu na vodní hladinu jsem v jednu chvíli díky paní sedící přede mnou uviděla horní ploutev nějakého kytovce. Tak přece jen má tohle utrpení i něco pozitivního. Odškrtla jsem si další položku ze seznamu "jaké zvíře chci vidět v Norsku". Po skoro sedmi hodinách jsme se vylodili v Bodø. Evidentně jsem z plavby nebyla rozhozená jen já, ale i Tesla, která dobrou půlhodinu nechtěla chytit signál, takže nedokázala načíst mapu. Vyjeli jsme tedy na začátek bez mapy. Cílem bylo dostat se z města a nabrat směr Trondheim, kde jsme si na následující den zarezervovali ubytování. Nemusím asi podotýkat, že stále pršelo a stále platila výstraha. Nemělo tedy smysl zastavovat u vodních vírů nebo u ledovce. Obojí mě celkem mrzelo, ale i já jsem musela uznat, že v počasí, kdy člověku proprší nepromokavá bunda při cestě z auta na záchod, nemá smysl kamkoliv chodit. A tak jsme ukrajovali kilometry. Pospávala jsem ještě v autě. Okolo půlnoci Lukáš zakotvil někde na odstavném parkovišti. Přestalo pršet, takže jsme mohli rychle přeskládat auto a uložit se ke spaní. Byl to náročný den pro oba.