Skandinávské dobrodružství - 3. část : Norsko - pevnina

23.02.2023

Den patnáctý 11.8.2022

Probouzíme se na parkovišti. Počasí se na chvíli umoudřilo takže smažíme vajíčka. Dáme kafe a hurá do Trondheimu. Začíná zase pršet. U hranice severního polárního kruhu prší tak, že ani nevíme jestli se chceme fotit. Nakonec cvakneme rychlé fotky, mrkneme do předraženého turistického shopu, já utratím nehorázné peníze a frčíme dál. Čeká nás sprcha a postel. Nevidíme žádná zvířata. Jak sjíždíme níž, krajina se mění. Přibývá smrkových lesů a divokých řek. Ukrajujeme kilometry abychom byli co nejdříve na ubytování. Přijíždíme okolo šesté. Pokoj je hezký a čistý, jen tu není kuchyň, což je trochu čára přes rozpočet. Než se umyjeme a vypereme pračku prádla je před osmou. Vydáváme se ještě do centra, které je vzdálené asi deset km. Když zaparkujeme, zjistíme, že už si na moc místech jídlo nedáme. Zároveň cena je tak astronomická, že si koupíme raději balené sushi a vracíme se zpět. Uděláme si Adventure menu (varná konvice byla k dispozici) a dáme si sushi a víno. Nakonec jsme spokojeni a jdeme spát okolo půlnoci. I přes otevřené okno v pokoji smrdí sušící se oblečení a boty.


Den šestnáctý 12.8.2022

Ráno se probouzíme celkem odpočatí. Noc v posteli byla příjemná změna. Posnídáme a pobalíme si věci. Když opouštíme naše noční útočiště, trochu litujeme majitele :D závan z našich bot bude větrat asi ještě dlouho :D nasedáme do Kida a míříme opět do centra Trondheimu. Já se neskutečně těším na místní katedrálu. Měla být mým cílem při plánování cesty svatého Olafa. Bohužel let a celou cestu mi překazil covid. Nyní se nacházím ve městě, kde jsem měla být už před dvěma lety. Toulavým krokem procházíme město a obdivujeme dřevěné skandinávské domky. Ulice tu vypadají jako by vypadly z pohádky. Kroky nás přivedou do čtvrti Bakklandet, která se rozprostírá mezi dvěma mosty. Zaujme nás Gamle Bybro neboli Old Town bridge. Starý dřevěný most, ze kterého je krásný výhled na domky, tyčící se na kůlech nad vodní hladinou. A pak už intuitivně směřujeme ke katedrále - Nidaroskému dómu. Největší sakrární gotické stavbě ve skandinávii. O správném směru nás ujistí zelená věžička. Po příchodu k chrámu jsme ohromeni. je to opravdu největší kamenná stavba, kterou jsme snad zatím ve Skandinávii potkali. Je to naprostý kontrast k drobným barevným dřevěným domkům, tak typickým pro tuto oblast. Máme štěstí, přišli jsme akorát v čase, kdy se rozezní místní loreta. Na náměstíčku před vstupem do kostela se hudba příjemně roznáší a navozuje atmosféru duchovna. Moc se nerozmýšlíme a zakupujeme vstupenky do kostela. Jsem celkem vysazená na poplatky při vstupu do kostela, ale zde ani nepípnu a finanční obnos zaplatím. Okamžitě po vstupu je mi jasné, že jsem neprohloupila. Stěny lemují nádherná vitrážová okna, kterým dominuje kruhové okno v prostoru nad vstupem a nad varhany. Spíše než kostel se jedná o malou galerii. Je úchvatné jak se zde propojují prvky křesťanské s drobnými náznaky "pohanských" zvyklostí. Od znamení zvěrokruhu na dlaždicích v podlaze až po draky a démony na křtitelnici. Samostatným příběhem je pak malá kaple, upravená ve stylu Sámů - původních obyvatel Skandinávie, kteří byli násilně vedeni ke křesťanské víře. Vím, že tyto praktiky probíhaly a probíhají všude na světě, ale je velmi citlivé, dotknout se jich tak blízko. Vnímat, že odlišná kultura byla ještě nedávno (a v některých oblastech Laponska - především Ruska - stále je) tvrdě potlačována. Sami se tak ochuzujeme o velké množství znalostí a dovedností, které si můžeme vzájemně předávat.

po prohlídce kostela zatoužíme po kávě. Shodou náhod si vybíráme zrovna poutnickou kavárnu :) Nedá mi to a jako suvenýr si odnáším kromě dobré kávy a opravdu drahého koláče ještě credencial k cestě svatého Olafa a nášivku s logem poutní cesty. Třeba se jednou poštěstí a budu si ji moci připnout na batoh. Je celkem hezký den a tak si kávu můžeme vychutnat v paprscích slunce na zahrádce kavárny. Následně se vydáváme prozkoumat zbytek města. Zajímá nás Stiftsgården rokoková stavba, která je označována za jeden z největších dřevěných paláců ve Skandinávii. Nyní jej využívá jako sídlo norská královská rodina. Stavba je to krásná, ale tak nějak jak jsme z Prahy zvyklí na komplex Pražského hradu, byli jsme trochu zaskočení :D ale i to k poznávání jiných zvyklostí prostě patří.

Pokoukáme na moře, projdeme se místním přístavem. Obětujeme značný obnos peněz a najíme se alespoň ve fastfoodu. A pak už nasedáme do Kida, který nás odváží za dalším skandinávským dobrodružstvím.

Z Trondheimu směřujeme na jih. Rádi bychom stihli ještě alespoň jeden národní park, než se budeme muset nalodit na trajekt. Za dobrý cíl jsme označili národní park Rondane. Mám ještě jednu touhu - a to vidět typické dřevěné skandinávské kostely - stavkirke. Jedinečné církevní stavby z období, kdy si křesťanství mezi seveřany hledalo svoje místo a na těchto stavbách se to projevuje. Křesťanské kříže naprosto samozřejmě doplňují hlavy draků, vodních hadů a jiných mýtických tvorů. Těchto výjimečných staveb se ve Skandinávii dochovalo jen pár. Hledám tedy, jestli nemáme nějakou alespoň trochu cestou. Nabízí se zajíždka do Fossbergom, kde takový unikát mají. Problém je, že je to zajížďka nějakých 80 km. Což se projevilo jako problém. Evidentně se s námi ponorkovka pořád nese. Lukášova reakce mě ale naštvala. Sám mi nabídnul, že se mám podívat jestli nějaký nemáme po cestě. Ono v Norsku není po cestě nic. To už jsme mohli zjistit. Je to tak strašně velká země, že 500 km není žádná vzdálenost. Po desetiminutové hádce typu "že tam teda nemusíme, když je to takový problém" z mojí strany a Lukášovu skálopevnému "že tam teda zajedeme, pokud je to pro mě tak důležité". Jsme nakonec stočili vůz směr historický kostel. Narovinu byl nádherný a to i přesto, že na prohlídku interiéru už jsme se nedostali. Kostel je umístněný na kraji vesnice, obklopuje ho hřbitov s nádhernými historickými náhrobky a celou scenerii dotváří hory v pozadí. Jediné, co bylo opravdu otravné, byli komáři. Ti byli všude. Původně jsme zde chtěli večeřet, ale v tom hejnu se to nedalo. A tak po prozkoumání místa nasedáme opět do auta a jedeme někam, kde se najíst dá. Zastavujeme na parkovišti, které bude vhodné i k přespání. Je tu stůl, kde si můžeme připravit večeři a do národního parku už to není zase tak daleko. Dojedeme tam zítra. Lukáš je naštvaný.


Den sedmnáctý 13.8.2022

snažíme se vstát brzy a rychle posnídat, abychom byli co nejdříve u vchodu do národního parku. Cestou nás pobaví ovce válející se na silnici jako by byla jen jejich. Myslím, že se jim líbí, jak je asfalt vyhřátý od sluníčka. Když k nim přijedeme líně se zvednou a milostivě nám udělají místo na průjezd. Já i Lukáš se bavíme. Vypadá to, že se Lukášovi nálada trochu zlepšila. Jenže to bych nesměla být tele. Jinými slovy - v čem jsem opravdu slabá, tak to je orientace v mapě, především, když ji po mě někdo chce rychle. Takže jsem Lukáše navedla na křižovatce na špatnou odbočku, zaplatili jsme mýtné pro vjezd do národního parku a cca po dvou kilometrech, kdy jsme jeli okolo nádherných místních domků, kde se větraly kůže z ovocí, jsme zjistili, že jedeme špatně. Myslela jsem, že tohle bude chvíle, kterou Lukáš nevydýchá. Naprosto souhlasím, že to byla moje vina. Nejvíc mě na tom mrzí, že jsme si zkazili den, už ráno. A přitom je ráno opravdu krásné. je teplo a svítí sluníčko. Vracíme se na rozcestí, volíme již správnou odbočku, platíme znovu mýtné a za dva kilometry jsme na odstavném parkovišti. Které je v půl desáté ráno plné. My jsme ještě jedno místo našli, auto přijíždějící po nás už nikoliv. Překvapuje nás to, ale pak nám dojde, že je víkend. Vrcholky halí mraky, ale předpověď říká, že by mělo být hezké počasí. Nedříve zvažujeme, jestli přehodem nevyššího vrcholu Rondslottet nepřeceníme své síly. Máme opravdu jen dva dny. zítra už se musíme vypravit na cestu na trajekt. Nakonec se domlouváme, že to zvládneme. Slunce tu zapadá jen na pár hodin. Můžeme tedy jít do večera, když bude potřeba. nabalíme do batohů věci na přespání a vyrážíme. Hned na startu nás překvapí, že je zde možné půjčit si kolo. je to super nápad. K chatě pod vrcholy je to 6 km. Na kole přibližně dvacet minut, pěšky hodina a půl. My však zůstáváme u původního plánu a jdeme už z parkoviště pěšky. Cesta je upravená a pohled do krajiny nádhrerný. Třetí nejvyšší pohoří v Norsku se tyčí přímo před námi. Konečně budeme mít oba dva trochu oddech. Nebudeme trávit většinu času namačkaní v autě s minimem osobního prostoru. Je tak super, jít zase s batohem na zádech. Myslím, že nám oběma příroda už hodně chyběla.

Stoupání, které nás čeká, máme stále před sebou. Bude to náročné, ale přesně tohle potřebujeme. Slunce a čerstvý vzduch. Většina turistů míří k chatě u jezera. My se odpojujeme z hlavní cesty a začínáme stoupat po kamenitém terénu. Po překročení hrany kopce se dostáváme do obrovského údolí plného kamení. Je to neskutečné. Tak obrovské kamenné pole. Procházíme mezi balvany a aniž bychom si to uvědomovali mírně stoupáme. Na konci údolí uděláme krátkou zastávku na drobnou svačinku a začínáme stoupat. Slunce se nám opírá do zad. Nejdříve nás čeká vrchol Vinjeronden se svými 2044 m. n.m. Na vrcholu sledujeme rychle plující mraky měnící vzezření údolí pod námi. Hodně fouká. Zabalím se do bundy a pokračujeme do sedla, kde se chceme najíst. V sedle nacházíme alespoň mírné závětří a podaří se nám uvařit si kávu. Což je Lukášova specialita. Jeho Jetboil nás v tomto ohledu opravdu zachraňuje, i když i on má ve větrném počasí občas co dělat. Přibližně po půl hodině už jsme celí ztuhlí a začínáme být prokřehlí (teda alespoň já ano). Na Lukášovi to nejde poznat. Vydáváme se tedy zdolat Rondslottet s výškou 2178 m. n. m. Vrchol halí mraky. Mám obavy, že nic neuvidíme. Jelikož však chceme spát u jezer na druhé straně hory, musíme ji přejít tak jako tak. Vstupujeme do mraku. Stoupání začíná být velmi obtížné, některé kameny se zdají být uvolněné. Zároveň se setkáváme s proti jdoucími turisty. Když se konečně dostaneme na vrchol, mraky se rozestupují. A já jsem očarována. Tohle jsem nečekala ani v nejmenším. Vrchol je plocha o velikosti vesnického fotbalového hřiště a Norsko z něj máte jako na dlani. Vidět jsou nádherná údolí s jezery, klikatící se řeka Atna i zasněžené vrcholky hor ze vzdáleného Jotunheimenu. Lukáš mi vypráví, jak moc se krajina oproti Jomungeimenu liší. Navštívil ho v minulém roce. Moje toulavé srdce zatoužilo mít ještě týden a podívat se tam. Ten však nemáme. A tak se snažíme načerpat co nejvíc energie z dnešního dne. Na vrcholu strávíme víc jak půl hodiny. Fotíme a prostě jen tak jsme uprostřed té nádhery. Mě i Lukášovi se zlepšila nálada. Tady v horách, jako by problémy neexistovaly. Je to pro mě tak ulevující. Když vrchol zahalí opět mraky, začneme sestupovat. Cesta je opět kamenné pole, které místy ujíždí pod nohama. Je potřeba naprostého soustředění a opatrnosti. Lukáš vybírá cestu. Přece jen má víc zkušeností a ještě mi zvládá gentlemansky nabízet pomoc při náročnějších přechodech balvanů. Sestup je delší než jsem čekala. Nejen že to jde po kamenitém svahu pomalu, ale dolů do zeleného údolí je to opravdu daleko, ač ho stále máme na očích. Navečer se dostáváme do údolí, kterým se klikatí potůčky. Slunce se dostává na obzor a krajina se halí do záplavy žluto-oranžovo-červených odstínů. Tady už slunce zapadá. I když stále jen na celkem krátkou dobu. čekají nás ještě asi tři kilometry k jezerům, které jsme podle mapy zvolili pro přespání. Už když do údolíčka s jezery přicházíme vím, že Lukáš vybral skvěle. Krajina je jako z pohádky. Vítá nás stádečko ovcí u rozcestníku a u prvních dvou jezer už je některé stanové kopulky znát. Nacházíme vhodné místečko pro naši kopulku a taky stavíme spaní pro dnešní noc. Západ slunce u jezer je nádherný. Je to přesně to, co jsem od norské krajiny čekala. A přesně to, co už jsem několik dní tak moc potřebovala. I Lukáš vypadá spokojenější po dnešní fyzické námaze. Zalézáme do stanu, protože ráno přijde brzy :D


Den osmnáctý 14.8.2022

Když se probouzíme, do stanu se nám opírají sluneční paprsky. Než se vyhrabeme ven, stan je prakticky suchý. Je teplo. Po nepostradatelné snídani a kávě vyrážíme okolo jezer zpět za Kidem, který trpělivě čeká na parkovišti (snad). Počasí nám přeje, ale moje zdraví moc ne. Začíná se podepisovat to, že na cestě prakticky nedodržuji dietu, která je pro mé zdraví nezbytná. Stoupání pro mě bylo dost náročné. Ani jsem neměla chuť na svačinu či oběd. Odpoledne se to trochu zlepšilo. Nicméně únava z dopolední bolesti zůstává. Snažím se držet tempo, ale moc mi to nejde. Zároveň výhledy jsou tak krásné. Nechce se mi z téhle krajiny do malého prostoru auta. Procházíme nad jezerem u kterého stojí turistická chata. Mnoho lidí, startuje právě z tohoto místa. Scházíme ze hřebene a asi po hodině a půl přicházíme k autu. Na parkovišti, kde je stůl a lavice připravujeme jídlo, abychom se mohli vydat na jih. Musíme se přiblížit co nejvíc Göteborgu.
Nasedáme do Kida a začínáme ubírat kilometry. Jak sjíždíme na jih, otepluje se a večer se dříve stmívá. Zastavujeme na krátké osvěžení v Lilehammeru. Toto město má mnoho sportovních nadšenců spojené se zimními sporty. Právě zde se konaly v r. 1994 zimní olympijské hry. My však paradoxně zastavujeme nalákání možností koupání. Nejprve Lukášovi moc nevěřím a nechce se mi převlékat se do plavek. když ale vystrčím nos z auta je rozhodnuto. Slunce neskutečně hřeje a voda je osvěžující. Je tu pravé léto. Jakmile se osvěžíme pokračujeme dál. Čeká nás ještě hodně kilometrů. Objíždíme Oslo, kde je doprava dost hustá a před Oslem jsme nuceni jet v koloně. Za městem už hledáme místo na přenocování. Nakonec už za tmy zastavujeme na parkovišti někde v přístavu. Tma nás dost zaskočila. Nejsme poslední tři týdny zvyklí na to, že se stmívá. Zalezeme a obratem usínáme. Ráno se chystáme do Göteborgu.


Den devatenáctý 15.8.2022

V Göteborgu chce Lukáš navštívit muzeum Maritiman. Po informaci, že se jedná o válečné lodě normálně v přístavu na vodě, mě přepadne panika. Nedokážu si představit, že po zážitku z trajektu ještě vstoupím na palubu lodi. Jenže pak mi dojde, že mě ještě čeká 12 hodin plavby domů. Takže muzeum bude dobrá zkouška. Během dopoledne zastavujeme v Göteborgu nedaleko daného muzea. Máme trochu potíže s placením parkovného, takže se domluvíme, že se zajdeme podívat, zda jsme opravdu správně, najdeme toalety (což bylo už také dost akutní) a vrátíme se vyřešit parkovné. Nepočítali jsme však s tím, že abychom se dostali na toalety, budeme si muset zaplatit vstup. Takže zaplatit parkovné jsme se nevrátili.

Procházíme turniketem a ocitáme se v jiném světě. Já jsem dost nejistá stojící na tunách železa u kterých mám pocit, že se houpou ač mě Lukáš přesvědčuje, že to nemůžu cítít. Prohlídku začínáme ponorkou Nordkappen. Lukáš je ve svém živlu a já se pomalu ponořuji do příběhů, které tento prostor psal. Ze stísněných prostor ponorky se vydáváme na torpédoborec. Nejprve procházíme palubu a já sbírám od Lukáše informace k čemu co na lodi slouží. Prohlídka je krásně označena šipkami na zemi. Sledujeme tedy šipky a vstupujeme do podpalubí. Během pěti minut dokonale ztrácím orientaci a jsem ráda, že s sebou mám Lukáše, který je jako ryba ve vodě. Procházíme jednotlivé části. Lukáš o většině věcí hodně ví, takže to mám i s českých výkladem. Proplétáme se útrobami kovového kolosu a mě nezbývá než věřit, že mě můj doprovod dokáže vyvést opět na denní světlo. Během této výpravy, se dozvídáme mnoho nového o fungování, úkolech a vybavení. Na konci prohlídky už jsem naprosto dezorientovaná a unavená. Při výstupu na palubu přichází odměna v podobě slunce a mořského vzduchu. Nechtěla bych být člověkem, který tráví na moři třeba celý rok. Mě stačila dvouhodinová prohlídka a jsem ráda, že si můžu objednat v místní restauraci rybu a kafe. Po jídle se vracíme k autu a dle očekávání nás vítá lísteček s pokutou. Lukášovi kazí dobrou náladu. Ale pravdou je, že si za ni můžeme sami. Nasedáme do Kida a míříme do přístavu v Trelleborgu. Večer nám odsud odjíždí trajekt. Naše Norské dobrodružství pomalu končí. Ještě stihneme v Trelleborgu nakoupit nějaké pochutinky domů a pak už odstavujeme Kida v útrobách trajektu. Na nás čeká kajutka s postelí a sprchou. Těším se. Na sprchu se opravdu těším.

Kajuta je malá, útulná a poskytuje vše, co člověk potřebuje. První kam mířím je sprcha. Jakmile zvládneme oba hygienu, vyrážíme prozkoumat nabídku lodi. Naším hlavním cílem je restaurace. Nacházíme ji celkem snadno. Avšak cena jídla nás, oproti trajektu polskému, trochu položí na lopatky. Jelikož se ale jedná o formu švédského bufetu, nakonec se necháme zlákat. Překvapivé je, že obsluha odmítá mluvit anglicky. Překvapuje mě to. Na takovém místě bych to nečekala. Popasujeme se s tím dle mého názoru o dost lépe než většina zúčastněných, po kterých je striktně vyžadována němčina. Jídlo v teple u stolu a hezky naservírované je po skoro třech týdnech opravdovou odměnou. Nacpáni všemi možnými dobrůtkami se odebíráme svalit se na postel v kajutě a slastně usínáme.


Den dvacátý 16.8.2022

ráno se probouzíme, zabalíme zbytky věcí a než se vzpamatujeme kotvíme. V noci jsme přejeli z výsostných vod Norských do výsostných vod Německých. Máme trochu problém najít Kida, ale i s ním se s radostí shledáváme. Je to zvláštní pocit večer odjíždět z Norska a ráno vystoupit na Německém území. Původně jsme si chtěli cestu domů zpestřit návštěvou Berlína, ale po zjištění, že o ekologickou známku sice lze zažádat online, ale musí vám přijít samolepka domů tzn. čekáte na ni tři týdny, jsme Berlín z nepochopením zavrhli. Ač cestujeme dle parametrů s bezemisním autem, bez samolepky nemáme šanci. Ať žije byrokracie. Nakonec jsme se zastavili na krátkou prohlídku v Drážďanech. U Lukáše už byla znát nervozita a nejspíš i únava. Zároveň města a památky nejsou jeho parketa. Ani mě nějak moc nevyhovovalo město plné lidí po té krásné přírodě, kterou jsme za poslední týdny viděli. A tak jsme si dali kafe a vydali jsme se domů. Přivítala nás naše stověžatá Praha a můj pidi byt jen o něco větší než stan.

Úskalí na této cestě byla. Přesto je něco neskutečného na tom, že jsem ji mohla zažít.