Výstup na Croda del Becco / Seekofel (2810 m.n.m) - Dolomity - Itálie
Ještě za ranní mlhy odstavujeme auto na parkovišti u jezera Lago di Braies. U jezera samotného už je živo. Lodičky se tiše pohupují u mola a vyčkávající fotografové sledují pomalu se zvedající mlhu. Přítomni jsou i první turisté, kteří se stejně jako my vydávají na místní vrcholky. Evidentně je to turisticky exponované místo. Jezero má svým umístěním mezi skalními velikány jedinečnou atmosféru. Vodní plochu obcházíme po levém břehu, kde vede lesní pěšina, místy doplněná kovovými schody. Výhledy na vypínající se skaliska odrážející se na klidné vodní hladině mě naplňují neskutečnou harmonií. Cesta okolo jezera nám zabere něco přes hodinu, protože fotíme a neustále se zastavujeme, abychom se pokochali. Vzduch je stále chladný i přesto, že vrcholky hor už osvětlují sluneční paprsky.
Na druhé straně jezera než je molo s loďkami, začíná stoupání. Místy je to spíše suťové pole, ale cesta je dobře vyšlapaná. Slunce už o sobě dává znát a opírá se nám do zad. Bude horký den. Neskutečně se těším. Hned na začátku stoupání se ukazuje, jak strašně moc se mi zhoršila fyzička. Posledních pár měsíců zdravotních potíží se mi na těle pěkně podepsaly. Už tady se ukazuje, že budu muset s energií hodně dobře hospodařit.
Naštěstí je i při stoupání neustále co obdivovat a čím být okouzlená. Rozptyluje to myšlenky na únavu, zadýchání a bolest svalů. Postupně obtíže spojené s náročnějším pohybem vymizí. Chce to čas, aby si tělo zvyklo. Od dvou tisíc metrů přestává být stoupání tak náročné a přichází spíš zdolávání obřích kamenů. Je to krásná část cesty. Pohlceni skalními stěnami se posunujeme blíž k vytyčenému cíli. Někde za kopečkem tušíme turistickou chatu. Na tu se ale podíváme až po zdolání vrcholu samotného, který je mimo okruhovou trasu. K vrcholu se začíná stoupat z Forcella Sora Forno (2388 m.m.m.). Do tohoto horského sedla jsme dorazili přibližně po čtyřech hodinách chůze. Teprve tady začíná pravé dobrodružství. Na mapách je trasa k vrcholu značená čárkovaně. Z toho se dá odvozovat, že výstup nebude zrovna procházka po široké pěšince. O této skutečnosti se přesvědčíme hned při pohledu na stranu, kterou ukazuje směrovník. Ukazuje na hranu skaliska, kde by člověk cestu vůbec nehledal, kdyby tam neviděl pomalu se pohybující drobné červené, zelené a modré puntíky. Za kterými se dají tušit lidé při výstupu a sestupu. I my se vydáváme vstříc této cestě, abychom se na chvíli pro pozorovatele stali malými barevnými puntíky. Stoupání je náročné. Cestička je úzká a často se člověk potkává se sestupujícími návštěvníky. Opatrnost je na místě. špatný došlap by mohl znamenat pád na ostré kameny. Trochu se bojím jak výstup zvládne Niky. Zatím se drží. Obdivujeme se krásným výhledům, kdy před sebou máme vrcholky hor, které obestírají nadýchané bílé mraky. Stoupáme pomalu, aby měla Niky čas pracovat se svým strachem. Já si stoupání užívám. Cestou potkáváme rozkvetlé květiny. Potěší mě, když spatřím na vlastní oči mezi kameny vykukovat typicky bílé, jakoby plstnaté, listy protěže alpské. Tahle nenápadná kráska umí vykvést i ve velmi náročných podmínkách. Její výskyt je však vázán na vápencové podloží. Vzácnost tohoto setkání dokládá i to, že je to jedna z prvních rostlin, která se dostala na seznam ochrany.
Čím výše stoupáme, tím je cesta náročnější. místy je doplněná řetězy, aby bylo čeho se přidržovat. V těchto místech s napětím pozoruji jak Niky mění barvy v obličeji. Z červené přechází do fialovo modré a končí popelavě šedou až mrtvolně bílou. nejsme ještě ani v polovině. je vidět jak bojuje s každým krokem. Nedivím se. I pro mě je tu stoupání náročné a to se ve výškách cítím asi jako kamzík. Niky musí se svým strachem z výšek neskutečně bojovat. Častěji zastavujeme, aby měla čas vydýchat se a pozorovat okolní krásu. Je vidět, že jí to přináší odhodlání. I pro mě jsou zastavení potřebná. Mám obavy, abych výstup fyzicky zvládla. Přece jen nás čeká ještě cesta zpět. Po výstupu do přibližně dvou a půl tisíc metrů nabízím Niky medovinu. Její barva by mohla být i od toho, že není zvyklá na vyšší nadmořskou výšku. Vím, že s tlakem má problémy i ve městě. Tělo se nemuselo tak rychle přizpůsobit. Jeden doušek medoviny ji v těchto místech neohrozí a mohl by jí pomoci. Několikrát mě odmítne, ale nakonec se nechá přemluvit. během chvíle zjišťuje, že to bylo dobré rozhodnutí. Nevím jestli zabral alkohol nebo velké množství cukru v něm, ale Niky nabrala barvu, zase se jí červenají tváře, jde jistějším krokem a konečně je vidět, že si výhledy opravdu užívá. Možná je to také tím, že už vidíme kříž značící vrchol.
Máme štěstí. Počasí se ani odpoledne nezkazilo. Svítí slunce a okolní velikány máme jako na dlani. Z vrcholu je krásný výhled jak na jezero, od kterého jsme ráno startovali, tak na okolní vrcholky. Svačíme. Svačit s námi chtějí i místní havrani :) Martin je kamarádský a něco jim podhodí. My s Niky máme na tváři nenahraditelný úsměv naprosté spokojenosti. Chvíli posedíme, ale hodně fouká. Bunda je nezbytným vybavením při tomto výstupu. Abychom úplně nevychladli, tak se asi po patnácti minutách zvedáme, fotíme poslední snímky a vydáváme se dolů. Přece jen ještě máme delší část cesty před sebou a večer se nezadržitelně blíží. Náročnost sestupu si uvědomujeme asi všichni. Martin má oproti nám dost výhodu. Léto trávil často v horách, je tedy na náročnější terén líp připravený a není tak unavený.
Sestup jde snad ještě pomaleji než výstup. Únava je znát jak na mě, tak na Niky. Těšíme se na alespoň krátký odpočinek na horské chatě pod vrcholem. Niky má obtíže v jištěných úsecích. Při sestupu si je strašně nejistá. Ale konečně jsme dole.
Na chatě si dáváme pivo, kontrolujeme trasu a já dopisuji deník. zjišťujeme, že nás k autu čeká ještě celkem velký kus cesty, který je na mapě značen čárkovaně. K autu dorazíme nejspíš potmě. Krátce po startu z chaty musíme dát pauzu. Na chatě jsem se nenajedla a to byla chyba. Musím si odpočinout a dodat tělu nějaké živiny. zdržíme se tím. Snažíme se nehrotit to. cesta vede zatím krásnou nenáročnou krajinou. Loukami s výhledy na obří kameny. Je evidentní, že přes léto se jedná o pastviny. Nyní je nejspíš dobytek už sehnaný někde níž, kde se zatím neočekává sníh. Pokud bude cesta pokračovat stále takto, bude to super. Krátce po této myšlence přichází realita. Po minutí rozcestníku v sedle Forcela de Riciogogn zjištujeme, že cesta nebude stále po louce. Začínáme sestupovat po suťovém poli. Vyžaduje to naprostou soustředěnost. Jedno uklouznutí by znamenalo pád, který by nebylo čím zastavit, ani o co pevného se zachytit. Cestička sice nějaká trochu vyšlapaná je, ale rozhodně není stabilní. Je vidět, že se s každým deštěm mění. Skalnaté údolí je přesto nádherné, paprsky zapadajícího slunce barví protější skalní stěnu do oranžovo-červena. Přesto začínám být trochu neklidná. Tma se blíží a na tomto podloží jít potmě by bylo neskutečně riskantní. doufám, že se dostaneme dolů dřív než slunce zapadne a setmí se. Sestup jde příliš pomalu. Ale nakonec se ještě za šera dostáváme na cestu vedoucí údolím. Už potmě přicházíme k chatě Malga Foresta. Z tohoto místa však už vede pohodlná cesta k jezeru. I cesta okolo jezera je upravená tak, aby se po ní dalo jít i po tmě. Při příchodu k jezeru jsme viděli ve svahu, kde jsme ráno stoupali, světlo. Někdo evidentně touto trasou sestupoval s čelovkou. Vůbec jim to nezávidím. Jsem ráda, že jsme dole, v bezpečí. Jsem strašně unavená. Ale i tak převažuje nádherný pocit z objevení krásné přírody a z nádherně prožitého dne.
délka trasy: 20 km
stoupání: 1631 m
klesání: 1631 m