Zimní procházka mezi skalami z Milov na Devět skal

Ráno mě vytahuje z postele sluníčko. Moje touha projít se je o to větší, jelikož už víc jak týden jen lenoším a pojídám vánoční cukroví. Po snídani mám jasno. Musím ven. Hodiny tou dobou už ukazují skoro deset, nemá smysl odjíždět daleko od bydliště. V úvahu připadají dvě destinace - Čtyři palice a Devět skal. Pro Čtyři palice hraje to, že to tam mám opravdu ráda. Klidná příroda, procházka mezi stepilými velikány a v cíli krásný skalní útvar ze kterého si můžete vychutnat sluneční paprsky plnými doušky. Proti je však to, že na Čtyřech palicích jsem byla nedávno. A tak tentokrát vyhrává Devět skal. Místo znám, ale už dlouho jsem jej nenavštívila. Zajímalo mě jak moc se změnilo od mých dětských let, kdy jsem ještě jako dítě školou povinné byla rodiči "nucena" absolvovat každoroční výjezd na běžkách právě přes Devět skal. Doteď není jasné, pro koho to bylo větší utrpení - jestli pro mě nebo pro zbytek rodiny :D Dnes by to na běžkách nešlo. Sněhu na Vysočině padá v posledních letech pomálu. Nasadím pohorky, nahodím motor svému broukovi a vyrážím za dobrodružstvím.

jakožto "domorodec" nemusím na Milovech složitě hledat parkoviště. Mimo letní sezónu se dá lehce zaparkovat na konci obce, na parkovišti za rekreačními areály. Odtud sice nevede přímo turistická značka, ale pohodlně se na ní dá dojít po cestě, na kterou parkoviště navazuje.

Po prvních deseti minutách mi dochází jaké chyby jsem se při plánování dopustila. Sluníčko dnes sice krásně svítí, já si ale zvolila cestu, jež vede celou dobu lesem a mezi sklami. Došlo mi, že sluníčka si moc neužiji, ale už jsem tady. A tak šlapu vzhůru do kopce. U úst se mi tvoří pára, ruce mám ztuhlé chladem. Až se tělo prohřeje pohybem, ztuhlost zmizí. Občas potkávám procházející se dvojice nebo lidi se psi. O tolik se to tu změnilo. Před dvaceti lety by tu člověk v tuto hodinu nepotkal ani nohu.

První cíl dnešní cesty je Malinská skála. Jak název napovídá jedná se o soustavu skalních útvarů dosahujících výšky až 20 metrů. Prvních pár kilometrů se jde pohodlně po silnici. Po odbočení u rozcestníku Dráteničky - rozcestí, už je to jiné. Teplota se pohybuje stále okolo nuly. V reálu to znamená, že přes den sníh a námraza povolí do vodního skupenství a přes noc, kdy teplota klesne, se změní na led. Na upravené cestě to nebylo tak citelné. Po odbočení se začíná stoupat po kamenech, kde už je led komplikací. Naštěstí jsem si vzala trekové hole. Při stoupání mi pomáhají. Proti mě jdoucí rodina má očividně potíže při sestupu po ledové krustě. Jedna z dcer, přibližně šesti letá, odmítá postupovat dál. Jako bych viděla sebe v tomto věku. Myslím, že jsem vypadala úplně stejně zarputile a odmítavě :D Je velmi zajímavé, kam člověka životní cesty dovedou. Třeba i tato holčička jednou bude žít pro to, aby poznávala okolní svět. A právě tento výlet ji k tomu může formovat. Dnes cestuji sama, díky tomu můžu rozvíjet své myšlenky bez narušení zvenčí.

Po zdolání ledové krusty se ocitám před skalními útvary. Ty jsou v obležení malých rodinných skupin. Nemám dnes náladu na společnost. Odpouštím si výstup na skály s myšlenkou, že se sem vrátím v létě. Jak Malinská skála, tak Devět skal jsou zároveň i lezeckými stěnami. Třeba se poštěstí vyzkoušet si něco nového.

Pokračuji dál po červeném značení. V části cesty je opět třeba zdolat trochu ledových zmrazků. Tak na půli cesty mezi Malinskou skálou a Devíti skalami jsem zpět na upravené cestě. Musím být pozorná, i tady je pod nohama led. Dalším skalním útvarem, na trase je Lisovská skála. Moje myšlenky už se toulají někde v jiném světě, a tak skálu jen minu, aniž bych o ni projevila větší zájem a podvědomě sleduji dál červenou stopu, která mi udává směr. U následujícího rozcestníku se připojuje barva žlutá a cedule mě upozorňuje na změnu barvy značky, pokud chci opravdu dojít na Devět skal. Raději se vracím ze snového rozjímání do reality. Mezi ojíněné smrky, poprašek sněhu, obláčku páry před mými ústy a sluníčka, které občas vykoukne mezi lesními velikány. Čím více se blížím k Devíti skalám, úměrně tomu stoupá hustota návštěvníků. Vím, že v létě je to místo oblíbené. V tuhle roční dobu mě to zaskočilo. Po příchodu k turistickému cíli se nestačím divit. Skály jsou v obležení. Nesnažím se ani hledat místo pro výstup na vyhlídku. V rychlosti se nasvačím a toužím jen potom, ponořit se opět do ticha spícího lesa. Minu skupinku opékající na ohništi novoroční buřtíky a vydávám se vstříc ledu a sněhu. Což je přesný výraz. Vybrala jsem si sestupovou cestu po modrém značení. Schází okolo dalších skal až do obce Křižánky. Mohlo mě však napadnout, že to bude cesta kamenitá a stejně jako při výstupu, pokrytá ledem. Hodily by se nesmeky, ty jsem si ale nepřibalila. Každý krok musím pečlivě promýšlet. Balvany jsou pokryté tenkou ledovou krustou. Každý můj došlap musí být přesný a pevný. Hole mi pomáhají. konečně se dostávám na teplotní hranici, kde se les trochu otevírá, kamenné moře se začíná rozestupovat a teplota stoupá natolik, že se led na kamech nedrží. Napojuji se na silnici. Už za poklidné chůze míjím skalní věže a Bílou skálu. Mám možnost pokračovat až na Křižánky. Odsud se dá vrátit na Milovy po silnici, popřípadě pokračovat ke Čtyřem palicím a na Milovy sejít oklikou. Já jsem však prokřehlá. Sluníčko na mě za celý den skoro nezasvítilo. Rozhodnu se cestu si zkrátit po neznačené lesní silnici. Tato cesta vede přímo k mému autu. Nedoporučuji ji však použít, pokud člověk nemá mapu. Lesy jsou v této lokalitě rozlehlé a protkané bohatou sítí cest, která je spojena s partizánským odbojem za druhé světové války v této oblasti. Člověk se zde velmi snadno ztratí. Podle mapy jsem si vybrala, pro mě nejvhodnější cestu. Ihned vím, že to byla správná volba. Žádní lidé, žádné uhýbání a čekání. Chytila jsem hole pevně do ruky a nasadila tempo. Užívala jsem si každý krok. Než jsem se nadála minula jsem odbočku k rybníku Řásníku, odkud už to je jen kousek na parkoviště.

Do vozu jsem nasedla promrzlá ale šťastná. Nový rok jsem zahájila krásným výletem, kdy jsem objevila místa známá, neznámá, i časem zapomenutá.